Každý člověk s alespoň průměrným zájmem o okolní svět ví, že ukrajinský Krym na jaře 2014 obsadily jednotky ruské armády maskované za „zelené mužíky“. Situace kolem obsazení a rozvrácení části Donbasu je složitější. Významný ruský novinář Igor Jakovenko si nedávno položil otázku, kdo byli lidé, kteří ho rozvrátili, a co od nich jednou může očekávat Rusko.

V srpnu někdejší „premiér“ samozvané Doněcké lidové republiky Alexander Borodaj založil v Rusku Svaz dobrovolníků Donbasu. Jeho cílem je zastřešit 30 až 50 tisíc Rusů, kteří podle jeho odhadu bojovali na Donbasu. Nejde o burjatské tankisty nebo pskovské výsadkáře, tedy jednotky regulérní ruské armády, které vrhl Vladimir Putin proti Ukrajině za předstírání Západu, že je nevidí.

Jde o různé skupiny dobrovolníků, kteří nešli na Ukrajinu vraždit na rozkaz, ale z vlastního přesvědčení a za žold. Jedná se o pozoruhodně různorodou skupinu lidí. Igor Jakovenko v ní identifikoval pět hlavních skupin, přičemž hranice mezi nimi nejsou vždy ostré.

Ideologičtí bojovníci

Je to typ lidí, kterým se na Západě říká „psi války“ – lidé s vojenskou průpravou, kteří si nenašli místo v mírovém životě a hledají různá horká místa na planetě, kde by si mohli zastřílet na jiné lidi. Tento druh existuje v různých zemích, ale jejich specifikem v Rusku je, že stejně jako Vladimir Putin považují rozpad SSSR za „geopolitickou katastrofu“ 20. století.

Jsou mezi nimi neonacisté i monarchisté, levičáci i pravičáci, ale mají společné rysy – imperiální ideu, nenávist vůči Západu a víru v násilí jako nástroj řešení problémů společnosti. „Rozboříme světa starý základ,“ zpívají se zápalem jejich duchovní bratři a sestry. (Citace je z textu Internacionály ve slovenštině – pozn. SF)

Nejznámějším mezi těmito romantickými hrdiny „Novoruska“ byl Igor Girkin-Strelkov. Zhruba dvacet let působil v armádě, bojoval v Čečensku, Moldávii, v Bosně, zúčastnil se ruské anexe Krymu a mnoho let pracoval pro KGB. V Donbasu byl „ministrem obrany“ takzvané Doněcké lidové republiky. Jeho popularita v Rusku stoupla natolik, že v anketě rádia Echo Moskvy v srpnu 2014 jako potenciální kandidát na ruského prezidenta porazil i Vladimira Putina. Od té doby je jeho přístup do médií minimalizován.

Girkinova zpráva na sociální síti Twitter o „sestřelení ptáka“ a „pádu ptáka na hromadu strusky“ byla jednou z prvních indicií účasti teroristů z „Doněcké lidové republiky“ na sestřelení malajsijského dopravního boeingu s 298 cestujícími na palubě v červenci loňského roku. Ruská média citovala jeho slova: „Spoušť války jsem stiskl já. Kdyby náš oddíl nepřešel hranici, vše by rychle skončilo tak jako v Charkově, jako v Oděse.“ Jinými slovy, žádná „občanská válka“ by na Ukrajině nebyla.

Mezi další „ideové“ bojovníky patřili nebo patří Igor Bezler, který se v době útoku banditů na Horlivku představoval jako podplukovník ruské armády, anebo již zmiňovaný Alexander Borodaj. Ten se ve svých rozhovorech nejednou „podřekl“ a přiznal, že válku na Donbasu nerozpoutali žádní horníci ani traktoristé, ale Rusové. „Nebudu skrývat, že jsem dělal na Krymu,“ prohlásil.

Právě snaha o publicitu, velikášství a vychloubání byly důvodem, proč byli tito krvaví romantici z Donbasu staženi – někteří domů do Ruska, jiní na onen svět. Ideje může generovat pouze Moskva a jejich vykonavateli musí být lidé s prázdnými hlavami, připravení přijmout jakoukoliv ideu, což Strelkov nebo Borodaj nebyli. Dnes už ideologičtí bojovníci Donbas v zásadě opustili.

Kluci z vesnice

Lidé tohoto typu na rozdíl od ideových bojovníků dodnes figurují mezi „hrdiny naší doby“. Hlavní hrdina, který aspiruje na roli současného Pavky Korčagina, je jistý Arsenij Pavlov řečený Motorola. Ruská propaganda z něj v současnosti dělá životní vzor pro miliony mladých Rusů, kteří – slovy Igora Jakovenka – „tupě kvasí, trochu kradou, na smrt bojují, truchlivě mlátí své ženy a děti a pak od nich utečou ze svého Muchosranska do Obserplotska, kde dále tupě kvasí a trochu kradou“.

Pro hlavní masu Rusů jsou „ideoví bojovníci“ přece jen poněkud cizí. Mohou se stát na chvíli vůdci, ale nakonec jsou to přece jen podivíni. Něco úplně jiného je takový Motorola, Žalud nebo Skřítek. To jsou „naši“, lidé sociální blízcí. Jejich životům rozumí každý Rus z městské periferie nebo vesnice. Takový Motorola je z republiky Komi, kde zanechal manželku a syna. Utekl od nich do jiného města, ať už za prací, nebo před alimenty. Propustili ho z armády. Zadrželi ho za krádež auta ze servisu, kde pracoval. Kdyby nesedl na vlak a nešel bojovat na Donbas, sedl by si do basy… A dnes? V slavné televizi RT ukazují stylovou svatbu hrdinného Motoroly s urostlou mladou Doněčankou, o dvě hlavy vyšší než heroický ženich.

Více než 25 procent dospělých mužů prošlo v Rusku vězením. Jsou vesnice, kde se toto číslo blíží sto procentům. Agrese na Ukrajině změnila klasický životní model těchto lidí a nabídla jim mnohem atraktivnější alternativu. Místo: „ukradl – vypil – šel do basy“ nabízí „ukradl – vypil – sedl na vlak – odjel zabíjet do cizí země – stal se hrdinou – oženil se s modelkou“. Tento životní model se v ruském povědomí dobře ujal a zapustil kořeny.

Kozáci

Tato skupina má mnoho společného s tou předchozí, zejména pácháním drobné kriminality, neklidem a neslučitelností s normálním životem. Ale „obnovené kozáctvo“ je i svérázný a prchlivý segment ruské společnosti.

Nejlepším příkladem této kategorie je jistý Babaj, který proslul svým vzkazem na videu, adresovaným americkému prezidentovi Baracku Obamovi. Vzkaz silně připomíná dopis záporožských kozáků tureckému sultánovi Mehmetovi IV. z roku 1676: „Obamo, zajali jsme tvého soukmenovce. Jednoho negra. Spolu s ním ti posíláme pozdrav, uděláme mu dírku do hlavy. Pokud se odtud nestáhneš, až dobudeme Kyjev, vezmeme kozáckou armádu a potáhneme do Ameriky. A celou vaši židozednářskou lóži rozneseme.“ Babaj si odseděl pět let za drogy a vyšetřovali ho i za pokus o vraždu. Dnes už je zpátky v Rusku, kde ho opět vyšetřují za pokus o vraždu. Babaj nechápe, vždyť „bojoval za matku Rus s fašisty i Američany, Obamovi hrozil, negry lovil – a vlast s ním takto vy……“.

V průzkumu z roku 1992 se identifikovaly jako potomci kozáků dva miliony Rusů. Do roku 2010 stoupl podle odhadu expertů počet „rodilých kozáků“ na sedm milionů. Je to výsledek státní politiky „znovuzrození kozáctva“.

Již tehdy byl v této skupině přítomen významný kriminální prvek, což přetrvalo do dneška. Snahu o obnovení kozáctva považuje Igor Jakovenko za stejně rozumnou, jako by byla snaha obnovit dvořanstvo nebo nevolnictví. Nicméně tato absurdita se skutečně děje – formují se „kozácká vojska“, krojovaným kozákům je přiznáváno právo hlídkovat v ulicích měst a dostávají veřejné příspěvky. Při ochraně pořádku a v boji s terorismem je jejich efektivita nulová, ale pro zvýšení chaosu v Rusku v kritických chvílích nebo pro šíření chaosu v sousedních zemích se tato skupina „migrantů z minulosti“ hodí dokonale.

Čečenci

Do této skupiny teroristů vraždících na Donbasu nepatří jen etničtí Čečenci, ale i příslušníci jiných národů severního Kavkazu, kterým situace v jejich regionu nedává šanci na normální život.

Vysoká míra nezaměstnanosti – v Čečensku nejméně 17 procent, v Ingušsku 31 procent – a vysoká porodnost zde generují masu mladých mužů, kteří hledají životní možnosti za hranicemi svých republik. Část z nich míří do wahhábistického podzemí (wahhábismus je sunnitská fundamentální forma islámu – pozn. SF), část žije ve velkých ruských městech. Když se vyskytne příležitost a ucítí střelný prach, vynořuje se okamžitě část těchto zdravých mladých mužů všude tam, kde se schyluje k válce.

Výsledkem čečenských válek je, že uvnitř Ruska dnes existuje region, v němž v podstatě neplatí ruské zákony a kam nemají přístup ruské orgány.

Krátce po vraždě opozičního politika Borise Němcova dal čečenský prezident Ramzan Kadyrov svým ozbrojencům příkaz střílet na ruské vyšetřovatele, kteří by do Čečenska přišli bez jeho souhlasu.

Terorismus v tomto regionu hasí Kreml potoky peněz z federálního rozpočtu (po Čečensku, jehož rozpočet plní Moskva z 90 procent, je jejich druhým největším žroutem sousední Dagestán, po němž následuje anektovaný Krym). Co se stane, když Kreml nebude mít dost peněz na placení výpalného Čečencům, ukáže až čas.

Zmanipulovaní televizí

V množství rozhovorů na internetu a sociálních sítích odpovídají ruští mladíci, kteří se vrátili domů tu bez nohy, tu bez ruky nebo o berlích, na otázku, proč šli bojovat do cizí země, v podstatě shodně: Díval jsem se na televizi a viděl jsem, jak říkají, že na Ukrajině zabíjejí Rusy a křižují děti.

Ruská válka na Ukrajině je ve světových dějinách unikátní jednou věcí: propaganda válku neinterpretuje, ale vytváří. „Je důležité, aby jednou, až bude mezinárodní tribunál soudit válečné zločince za zločiny na Ukrajině, byli mezi hlavními obžalovanými organizátoři informační války, a to nejen ředitelé ruských televizních kanálů, ale také televizní moderátoři, reportéři, redaktoři a operátoři, tedy všichni ti, kteří vyráběli megatuny lží, co válku rozpoutaly,“ říká Igor Jakovenko.

Armáda Islámského státu, která je dnes považována za jedno z největších zel na planetě, má kolem 200 000 bojovníků. Podplukovník KGB Vladimir Putin považuje za velkou hrozbu pro bezpečnost Ruska fakt, že za Islámský stát bojuje kolem 4000 ruských občanů, kteří se jednou vrátí domů.

Desítky tisíc ruských teroristů, kteří vraždili lidi na Donbasu, se klidně a bez odpovědnosti za spáchané zločiny vracejí domů. Co budou dělat, když se jim otevře příležitost vraždit doma? Odpovědnost dříve či později ponese samo Rusko.

Juraj Mesík
Autor je slovenský publicista, občanský aktivista a bývalý politik.