Čínské sliby, chování na mezinárodním trhu a v zemích, kde má Čína své akvizice, nejsou přesvědčivé. Pro Čínu také nehovoří výsledky jejích aktivit v Africe a v Latinské Americe. Znepokojující je její chování v Jihočínském moři, potenciální roznětce velkého mezinárodního konfliktu. Kritiku sklízí chování čínské vlády k vlastním občanům – sofistikované sledování a kontrola chování, „převýchovné“ tábory pro ty, kdo s Pekingem nespolupracují dost ochotně. 

Samostatnou kapitolou jsou podivná „zmizení“ osob, které pro Čínu pracovaly v zahraničí pod různým krytím – příklad CEFC a poradce našeho prezidenta je dobrou ukázkou, stejně jako „zmizení“ bývalého šéfa Interpolu, čerstvě vyloučeného z komunistické strany Číny. Podezření kolem Huawei také snad netřeba připomínat. Není divu, že megalomanský projekt Pás a cesta budí ve světě víc podezření než ochotu ke spolupráci. Je vnímán spíš jako „šňůra a pochod“. Šňůra utahovaná pomalu kolem krku a končetin Evropy, a pochod tam, kam určí rudý císař obnovené Říše středu. 

Drsné? Ani zdaleka ne tak, jak může vypadat výsledek, pokud se prezidentovi „lidové“ Číny Si Ťing-pchingovi jeho záměr podaří. Zatím ještě nenahromadil kritickou masu síly a vlivu, ale pracuje na tom s pílí hodnou lepšího záměru. Jako jeho předchůdci od časů božského Žlutého císaře, vládce všehomíra, uvažuje v řádu staletí a nijak se netrápí, jestli dovršitelem díla bude on nebo někdo z jeho nástupců. Zato my bychom se měli starat o to, aby naši nástupci jednou třeba neskončili v už vyzkoušených převýchovných táborech.

Současná týdenní cesta čínského prezidenta Evropou není tak triumfální a cirkusová, jako jeho cesty předchozí. Tehdy nechyběly pozlacené kočáry, královská přijetí nebo opulentní slavnost ve Versailles (jako kdyby Francouzi zapomněli, kdo tam naposledy bydlel a jak s ním sami naložili). Dnes je program pracovní, jde z jednání na jednání, podepisují se memoranda a smlouvy. 

Na žádný okázalý triumfalismus si tentokrát nikdo nehraje, ale o to zjevnější jsou skutečné úspěchy. Čínské a zdánlivě i evropské. Publicita, jakou dostávají tzv. memoranda o porozumění (něco jako písemně stvrzené dohody o dalším postupu a příštích smlouvách), je pozoruhodná. Číňané pochopitelně ví, že podpis dnešního evropského premiéra či prezidenta pod memorandem nijak nezavazuje jeho nástupce, ale otevírá cestu k realizaci už v Číně nachystaných projektů. Mnohé z nich lze rychle dostat do stavu, kdy jejich zrušení nebo změna budou prakticky nemožné. 

Čína už si dokázala v Evropě vybudovat poměrně silné předpolí (akvizice částí přístavů, firem, nemovitostí, podíly v bankách), získala si politické příznivce (o tom sami něco víme) a trpělivě si buduje i dobrou pověst u „lidu“ finanční podporou fotbalových klubů. Současná prezidentova cesta je další fází procesu, na jehož konci má být kritický ekonomický, a tudíž i politický vliv na evropské státy. Dá se tomu říkat i dominance.

Nejvstřícnější z navštívených byl italský premiér. Dokonce tak moc, že italský prezident vyjádřil pochybnost o vyváženosti a výhodnosti čínského plánu. Ostatní Evropané (E. Macron, A. Merkelové, J.-C. Juncker, D. Tusk) jsou poněkud obezřetnější. Jenže EK bude mít brzy jiného předsedu a německá kancléřka se také chystá do důchodu. Co bude potom je ve hvězdách. Nikdo také netuší, jaké bude naladění evropské veřejnosti po letošních volbách do EP a po případném odchodu Velké Británie z EU. Naši bratranci v USA také neskládají ruce do klína a snaží se atraktivnost čínských plánů maximálně oslabovat.

Italové už nastavili své měkké břicho a krk. Podepsali s Čínou třicet dokumentů (zemědělství, bankovnictví, plyn, ocel, potravinářské zboží a další oblasti). Význačné místo mezi nimi mají dohody o řízení a využívání přístavů v Janově a v Terstu. Ty otevírají čínskému zboží cestu do střední Evropy a na Balkán, které jsou považovány za vstupní bránu na evropský trh. Číňané vlastní přístav v řeckém Pireu, kam už zajíždějí i čínské válečné lodi. Italové odmítají kritiku, kterou za to sklízejí nejen z USA, poukazem na „žárlivost evropských partnerů“.

Pozornost médií upoutal kontrakt, který Číňané uzavřeli ve Francii s Airbusem. Francouzský prezident sice označil dohodu Číny s Itálií o jejích přístavech za „strategickou chybu“, ale zájem Číny o tři stovky letadel v hodnotě asi 30 miliard euro samozřejmě uvítal. Množství podepsaných dokumentů, jejich tematický rozsah i předpokládané finanční částky odpovídají tomu, co se odehrálo v Itálii.

Své evropanství pak E. Macron projevil pozváním německé kancléřky, předsedy Evropské komise a předsedy Evropské rady ke společnému jednání s čínským prezidentem.

Kancléřka byla zdvořile opatrná, nicméně vstřícná: „My Evropané chceme hrát v projektu (nové Hedvábné stezky) aktivní roli, což musí vést k určité reciprocitě.“ J.-C. Juncker pak čínskému hostu sdělil, že jeho slova o Číně jako o „systémovém rivalovi“ byla míněna jako kompliment. Francouzský prezident se vyjádřil, že „naší společnou vůlí je vyhnout se … novým obchodním konfliktům a izolacionismu“. Byl to takový trochu konstruktivní vzdor (stejné váhy jako Macronovy výhrady ke stavu lidských práv v Číně) s otevřenou náručí a s úsměvem na rtech. Však také čínský prezident Evropu pochválil, protože „sjednocená a prosperující Evropa odpovídá naší představě o multipolárním světě.“ Asi proto se pak při večeři všichni bavili víc o brexitu, Rusku či kyberterorismu než o čemkoli jiném. Z toho, co je o diskusi známo, se dá soudit, že byla vůči Číně opatrně kritická, ale konstruktivní. Zjevně z důvodů, které právě Itálii a Francii vedly k podepsání mnoha dokumentů, otevírajících cestu Číně do Evropy a pouze slibujících zvážení podobného přístupu z čínské strany

Čínský „Rudý císař“ má zatím dobré důvody k dobré náladě. Usmívá se a pobrukuje si Píseň o jarním vánku.