Předseda senátu Miloš Vystrčil v pondělí 27. června oznámil, že prezidentské volby se budou konat 13. a 14. ledna 2023. Kandidáti tak zřejmě od začátku července budou muset výdaje na kampaň pečlivě sledovat, aby nepřekročili povolený limit. V současnosti se ve spojitosti s možnými kandidáty na post hlavy státu nejčastěji hovoří o Andreji Babišovi či Petru Pavlovi. Do boje o Hrad se ovšem chystají i další veřejně známé osobnosti. Nabízíme jejich přehled, seřazený abecedně.
Andrej Babiš (67; případnou kandidaturu chce oznámit „až na poslední chvíli“) Předseda hnutí ANO, poslanec, premiér z let 2017 až 2021. Někdejší majitel holdingu Agrofert – firmu převedl do svěřenských fondů, je ale zapsaný jako koncový příjemce výhod. Patřil k nejbohatším a nejvlivnějším podnikatelům v zemi, do politiky se rozhodl vstoupit na podzim 2011, kdy začal kritizovat korupční prostředí v ČR, a posléze představil hnutí ANO. Původně deklaroval, že nechce být jeho lídrem, nakonec ale změnil názor. ANO se po úspěchu ve volbách 2013 stalo v lednu 2014 vládní stranou a Babiš ministrem financí a vicepremiérem pro ekonomiku.
Vládu Bohuslava Sobotky (ČSSD) opustil v květnu 2017 poté, co se premiér rozhodl pro jeho odvolání kvůli nejasnostem kolem podnikání a majetkových poměrů; v říjnu 2017 ANO jasně vyhrálo volby do sněmovny a politikovi se otevřela cesta do křesla premiéra. Prezident Miloš Zeman jej jmenoval, následně vznikl menšinový kabinet tvořený zástupci ANO, který ale nezískal důvěru sněmovny a musel podat demisi. Zeman poté Babiše znovu jmenoval premiérem, ten vyjednal menšinovou koaliční vládu s ČSSD, kterou podpořili komunisté. Vedl ji do loňského roku, kdy ANO těsně prohrálo volby a skončilo v opozici.
Babiš patří k nejkontroverznějším politikům v současnosti, mezi voliči má velkou skupinu podporovatelů, ale i silnou skupinu odpůrců. Proti jeho vládě i jemu se v roce 2019 konaly nejmasovější demonstrace od listopadu 1989. Podstatnou část své politické kariéry se Babiš potýká s vyšetřováním v souvislosti s farmou Čapí hnízdo i s podezřením ze střetu zájmů. V kauze padesátimilionové dotace pro farmu čelí v současnosti trestnímu stíhání, nová sněmovna ho znovu vydala (po loňských volbách získal opět imunitu). Babiš, někdejší člen komunistické strany, se také na Slovensku soudí kvůli tomu, že byl podle dokumentů Ústavu paměti národa (ÚPN) důvěrníkem a agentem Státní bezpečnosti.
Tomáš Březina (65; svou kandidaturu oznámil v polovině dubna) Výrazná postava českého stavebního průmyslu, zakladatel a bývalý majitel výrobce betonových dlažeb Best. V letech 1996 až 1998 byl poslancem, nejprve za ODS, po skandálech s financováním strany přešel do nově vzniklé Unie svobody. V únoru 1998 se ale mandátu vzdal z osobních důvodů. V roce 2013 se pokusil o návrat do politiky a stal lídrem středočeské kandidátky ANO, nakonec ji ale opustil s tím, že hnutí pro něj není dostatečně pravicové. Absolvent stavební fakulty ČVUT do roku 1990 pracoval jako projektant, mistr, stavbyvedoucí nebo referent v různých pražských podnicích. Poté založil na „zelené louce“ společnost Best, ze které vybudoval největšího českého výrobce betonových stavebních prvků pro venkovní a zahradní architekturu, loni ji prodal do rukou největšího prodejce stavebnin v ČR, skupiny Dek. Předminulý týden oznámil získání potřebných 50 000 podpisů občanů, ve sběru podpisů ale pokračuje.
Karel Diviš (46; svou kandidaturu ohlásil letos v lednu) Zakladatel a šéf technologické firmy IDC-softwarehouse, která vytvořila například portál letuska.cz. Kromě toho provozuje datové centrum a zabývá se i kompletním outsourcingem IT, vývojem software na zakázku nebo projekty především v oblasti soukromé zdravotní péče. Diviš vystudoval matematiku a management na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy a ekonomii na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Působil jako externí redaktor a moderátor ve sportovní redakci České televize, v politice se dosud neangažoval.
Pavel Fischer (56; už v roce 2018 deklaroval připravenost zúčastnit se voleb) Senátor, bývalý diplomat. Na přelomu tisíciletí působil v Kanceláři prezidenta republiky, nejprve jako poradce Václava Havla, později vedl politický odbor. V letech 2003 až 2010 byl českým velvyslancem ve Francii a v Monaku, po návratu do Prahy se stal ředitelem bezpečnostně-multilaterální sekce ministerstva zahraničí, po odchodu z MZV působil jako ředitel organizace STEM, která se zabývá výzkumy veřejného mínění. Zúčastnil se volby prezidenta v roce 2013, skončil třetí, na podzim 2018 byl zvolen senátorem za Prahu 12.
Pražský rodák Fischer absolvoval Filozofickou fakultu UK, později studoval v Ženevě sociální učení církve a také na prestižní pařížské Národní škole pro státní správu (ENA). Krátce pracoval jako učitel francouzštiny, v letech 1991 až 1993 byl tajemníkem biskupa Františka Lobkowicze, poté zástupcem ředitele pražského Institutu komunikace. V posledních měsících se mimo jiné zapojil do diskusí o zdraví prezidenta, podle Fischera nebyly v době Zemanovy hospitalizace veřejnost, média ani parlament dostatečně informovány o jeho zdravotním stavu. Fischer je ženatý, má dvě dcery a syna. Nejstarší syn byl těžce nemocný a v 19 letech zemřel.
Marek Hilšer (46; kandidaturu oznámil na podzim 2019) Senátor a lékař. Rodák z Chomutova vystudoval mezinárodní vztahy a medicínu na Univerzitě Karlově. Od roku 2007 pracoval jako pedagog a vědecký pracovník na 1. lékařské fakultě UK, zabývá se bojem s rakovinou, působil i v akademickém senátu univerzity. V letech 2011 a 2012 se zúčastnil lékařské mise s organizací ADRA, jako dobrovolník působil v Keni. Poprvé na sebe výrazně upozornil v říjnu 2014, když se při tiskové konferenci na úřadu vlády svlékl do půl těla a demonstroval tak svou podporu Ukrajině a protestoval proti ruské anexi Krymu. V roce 2018 se zúčastnil prezidentské volby, skončil pátý. Na podzim 2018 byl zvolen senátorem za Prahu 2.
Karel Janeček (48; kandidaturu ohlásil koncem ledna) Matematik a podnikatel, spolumajitel společnosti RSJ, která se zabývá obchodováním s finančními deriváty. Svůj podíl ve skupině snížil na sedm procent, ještě předloni držel téměř 24 procent, a byl tak největším podílníkem. Kvůli kandidatuře v březnu prodal podíl v investiční skupině RSJ Investments, v RSJ, zaměřené na burzovní obchodování, zůstává. Stál u zrodu Nadačního fondu proti korupci nebo Nadačního fondu Neuron na podporu vědy. Neuron se ale loni v listopadu od Janečka distancoval po jeho proslovu při vyhlášení hudební ankety Český slavík, kdy Janeček mimo jiné kritizoval protiepidemická opatření vlády a případné očkování dětí. Janeček absolvoval teorii pravděpodobnosti a matematickou statistiku na Matematicko-fyzikální fakultě UK, studoval také na univerzitách v USA.
Michael Kocáb (67; kandidaturu zvažuje) Hudebník, v letech 2009 až 2010 působil jako ministr pro lidská práva ve vládách Mirka Topolánka a Jana Fischera. Od 80. let minulého století patří k nepřehlédnutelným postavám hudební scény, proslavil se jako lídr kapely Pražský výběr. V listopadu 1989 byl spolu s Michalem Horáčkem u jednání mezi zástupci komunistické moci a Občanského fóra. Začátkem 90. let se ve funkci federálního poslance zapsal do dějin jako muž, který organizoval odsun sovětské armády z Československa. Ten symbolicky završilo velké turné Pražského výběru a zejména koncert v pražské Sportovní hale. K politice měl blízko i později, patřil do okruhu spolupracovníků Václava Havla.
Danuše Nerudová (43; kandidaturu oznámila koncem května) Do ledna 2022 rektorka brněnské Mendelovy univerzity, ekonomka. Vystudovala obor hospodářská politika a správa na Provozně ekonomické fakultě tehdejší Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně (PEF MENDELU), kde v roce 2005 získala i doktorát. Pracovala v ústavu účetnictví a daní mateřské univerzity i ve vedení fakulty, v letech 2009 až 2014 byla proděkankou a v letech 2014 až 2015 prorektorkou MENDELU. V lednu 2018 se stala předsedkyní tehdejší vládní komise pro spravedlivé důchody, v dubnu 2020 společně s dalšími ekonomy založila občanskou iniciativu KoroNERV-20, snažící se zmenšit dopady pandemie na českou ekonomiku.
Petr Pavel (60; opakovaně potvrdil, že se hodlá zapojit, oficiálně chce ale kandidaturu teprve oznámit) Armádní generál ve výslužbě, v letech 2015 až 2018 byl předsedou Vojenského výboru NATO. Prošel řadou velitelských pozic, od července 2012 do dubna 2015 působil jako náčelník Generálního štábu AČR. Rodák z Plané u Mariánských Lázní studoval na vojenském gymnáziu v Opavě, poté pokračoval na vysoké škole pozemního vojska ve Vyškově, kde se orientoval na průzkum a výsadkové jednotky. Po studiu nastoupil do Prostějova k výsadkovému pluku zvláštního určení; tehdy vstoupil do KSČ, což dnes označuje za chybu.
V roce 1995 absolvoval v Británii kurz pro vyšší důstojníky na štábní škole v Camberley, později v Británii absolvoval také kurz generálního štábu na Královské akademii obranných studií a kurz mezinárodních vztahů na londýnské univerzitě King’s College. Působil na velitelství NATO v nizozemském Brunssumu, byl mimo jiné zástupcem vojenského představitele ČR při EU v Bruselu a poté českým zástupcem na Vrchním velitelství spojeneckých vojsk v Evropě v Belgii. Začátkem 90. let na sebe upozornil v misi UNPROFOR v Chorvatsku, když jeho jednotka osvobodila skupinu francouzských vojáků uvězněných mezi bojujícími stranami.
Josef Skála (70; jeho kandidaturu oznámila KSČM začátkem února) Bývalý místopředseda KSČM. Vystudoval žurnalistiku na Univerzitě Karlově (UK), byl členem Socialistického svazu mládeže a od roku 1970 i KSČ, byl evidován jako ideový spolupracovník Státní bezpečnosti. Na UK přednášel filozofii, v 80. letech byl čtyři roky předsedou Mezinárodního svazu studentstva, po roce 1989 začal podnikat. Je označován za člena konzervativního křídla strany, výrazně se vymezoval proti vedení v čele s Vojtěchem Filipem. Někdejší místopředseda strany (2009 až 2010 a 2016 až 2018), předtím působil jako poradce ústředního výboru pro mezinárodní politiku. Několikrát neúspěšně kandidoval do sněmovny a v roce 2014 i do Evropského parlamentu. V letech 2016, 2018 a 2021 se ucházel o funkci předsedy KSČM.
Jaromír Soukup (53; zájem o prezidentský post oznámil v dubnu 2019) Podnikatel, majitel mediální agentury Médea, vydavatelství Empresa Media a televize Barrandov. Absolvent pražské právnické fakulty začínal jako účetní a daňový poradce, brzy ale nastoupil do Médey, tedy agentury, která funguje jako zprostředkovatel při zadávání reklamy mezi firmami a médii. Koncem 90. let celou agenturu převzal a vybudoval z ní jednoho z hlavních hráčů v ČR. Kromě agentury se v poslední dekádě začal angažovat přímo v médiích, nejprve koupil časopisy Týden, Instinkt nebo Mladý svět, na přelomu let 2012 a 2013 přibyla televize Barrandov.
Se svou agenturou se Jaromír Soukup angažoval také v politice, většinou však stál spíše v pozadí. Výrazněji se začal angažovat před volbami v roce 2006, kdy podporu Médey získala Strana zelených (SZ), později se ale se Zelenými vedenými Martinem Bursíkem rozešel ve zlém. Soukup podporoval i Demokratickou stranu zelených (DSZ), Médea spolupracovala s ČSSD a zajišťovala nákup inzerce pro Věci veřejné. Soukup jako soukromá osoba pomáhal s kampaní neúspěšnému prezidentskému kandidátovi Janu Fischerovi. Později se zařadil k podporovatelům Miloše Zemana, časem ale jeho podpora ochladla.
Josef Středula (54; kandidaturu oznámil začátkem května) Předseda Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS), vede ji od dubna 2014, letos byl znovuzvolen. Předtím byl devět let předsedou Odborového svazu KOVO. Opavský rodák po studiích na Střední průmyslové škole pracoval ve vítkovických železárnách na údržbě válcovací trati a v roce 1990 se ve 22 letech stal místopředsedou základní organizace odborů. Po listopadu 1989 se Středula podílel na přeměně Revolučního odborového hnutí (ROH) ve standardní odbory, v roce 1991 byl zvolen členem rady OS KOVO, od roku 1993 pak působil jako místopředseda svazu. V době, kdy Středula stál v čele svazu KOVO, profiloval se jako výrazný kritik pravicových vlád.
Alena Vitásková (65; kandidaturu ohlásila koncem ledna) Někdejší předsedkyně Energetického regulačního úřadu (ERÚ) z let 2011 až 2017. Vystudovala stavební fakultu Vysokého učení technického v Brně, obor pozemní stavby, od roku 1974 pracovala na různých pozicích v Severomoravské plynárenské, končila jako generální ředitelka a místopředsedkyně představenstva. V letech 2001 až 2003 působila ve společnosti Transgas a RWE Transgas ve funkci předsedkyně představenstva a generální ředitelky, mezi roky 2004 až 2006 byla předsedkyní představenstva Pražské teplárenské. Kvůli působení v čele ERÚ čelila dvěma trestním stíháním; jak v případu udělení licencí solárním elektrárnám na Chomutovsku, tak v kauze jmenování někdejší nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní úřadu ji soudy osvobodily. V roce 2018 ji prezident Zeman vyznamenal medailí Za zásluhy.
Tomáš Zima (55; záměr kandidovat oznámil koncem května) Do letošního ledna byl osm let rektorem Univerzity Karlovy, předtím mezi lety 2005 a 2012 působil jako děkan 1. lékařské fakulty UK. Od loňského podzimu stojí v čele konzilia, které dohlíží na péči o prezidenta Miloše Zemana. Vystudoval tehdejší Fakultu všeobecného lékařství UK (předchůdkyně 1. LF), později získal titul MBA na Vysoké škole ekonomické, je profesorem lékařské chemie a biochemie. Původně uvažoval o dráze chirurga, nakonec dal přednost biochemii.
Jako rektor UK mimo jiné kritizoval Zemanovo rozhodnutí, když ten v květnu 2015 odmítl podepsat jmenování tří navržených vysokoškolských profesorů z UK a VŠE. Prezidentův postoj označil tehdy za nepřijatelný zásah do principů akademických svobod. Zima patřil i mezi rektory, kteří v letech 2014 až 2016 na protest nepřišli 28. října na předávání státních vyznamenání na Pražský hrad. Během pandemie covidu se stal terčem kritiky kvůli prosazování názoru, že by si neriziková většina lidí měla na koronavirus vytvořit přirozenou imunitu. Před rokem 1990 byl členem KSČ.