Sociální demokraté si nakonec zvolí své nové vedení na sjezdu, který se uskuteční online 9. a 10. dubna. Ministr vnitra a vicepremiér Jan Hamáček se zde pokusí obhájit funkci předsedy ČSSD a přesvědčit své spolustraníky o tom, že sociálně demokratickou partaj má do letošních sněmovních voleb vést právě on. Jeho střet s ministrem zahraničních věcí a stranickým místopředsedou Tomášem Petříčkem, který svoji kandidaturu na šéfa strana rovněž oznámil, bude především soubojem o to, jak se sociální demokracie bude v následujících měsících prezentovat navenek. Hamáček a Petříček totiž představují jinou tvář sociální demokracie.
Šance Jana Hamáčka a Tomáše Petříčka mohou být překvapivě celkem vyrovnané, byť to tak původně nevypadalo. Zdálo se, že Petříčkova pozice je spíše slabá a jeho záměr kandidovat na předsedu strany nemá jednoznačnou podporu ani v jeho domovské pražské organizaci ČSSD. Nyní se ukazuje, že volba ministra zahraničních věcí předsedou partaje by se mohla stát jistou katarzí nespokojenosti, která v sociální demokracii panuje.
Ta nespokojenost má různé příčiny a jednotlivé skupiny straníků jsou nespokojené kvůli něčemu trochu jinému. Volba Petříčka by se tak mohla stát něčím, na čem se tito nespokojenci shodnou a čím svůj nesouhlas, ať už se konkrétně týká čekoholi, dají najevo, jak ho zhmotní a přetvoří v nějakou konkrétní změnu.
Byť samozřejmě například pro kritiky angažmá sociální demokracie v Babišově vládě Tomáš Petříček není úplně ideálním kandidátem na předsednický post vzhledem k tomu, že je v ní ministrem, přesto hlas pro něj může být cestou, jak prosadit alespoň něco a jak zatřást se stranickými poměry, které by jinak s Hamáčkem v čele byly zatuhlé a neměnné.
Jan Hamáček v tuhle chvíli těží především z toho, že nemalá část sociálních demokratů se obává přepřahání několik měsíců před volbami. Bojí se toho, že by to navenek nepůsobilo dobře. Mají obavy, že by to vyvolávalo dojem, že strana zmatkuje a panikaří v době, kdy by naopak v průběhu předvolební kampaně měla být sebejistá a suverénní.
Případně tím sama sebekriticky přiznává, že se jí vládní účast vůbec nepovedla a že vstup do vlády byla jedna velká chyba. Tahle část sociálních demokratů chce až do voleb zachovat aktuální kurz, nic neměnit a držet stranickou linii, kterou ztělesňuje a za každou cenu udržuje současný předseda.
Nesmělý kluk z plakátu
Tuhle pozici pěkně shrnula ministryně práce a sociálních věcí a místopředsedkyně ČSSD Jana Maláčová, když v rozhovoru pro deník Právo vysvětlila, proč stojí za Janem Hamáčkem a nikoli za místopředsedou strany Tomášem Petříčkem: „Víte, pro mne je zásadní, aby sociální demokracie zůstala stranou práce a pro lidi, kteří pracují. Proto sociální demokracie vznikla. A i když se struktura a formy práce mění, v Česku pořád pracují téměř dva miliony lidí v průmyslu. Pro ně je klíčová mzda, její výše, pracovní podmínky, dodržování zákoníku práce, a samozřejmě to, aby práce vůbec byla,“ zdůraznila Maláčová.
A dodala: „Ekonomika, zaměstnanost, práce a zastání pro lidi vůči velkému byznysu, aby si lidi nemazal na chleba a nesdíral je z kůže, to jsou pro mě priority ČSSD, ve které já vidím smysl být. Mezi Janem Hamáčkem a Tomášem Petříčkem tento směr sociální demokracie prostě lépe ztělesňuje ten první.“
Je velká otázka, co přesně znamená, že Hamáček uvedený směr podle Maláčové ztělesňuje lépe než Petříček. Někdo zkrátka působí více jako řidič kamionu a někdo zase jako uhlazený a nesmělý kluk z plakátu. Někdo mluví víc jako strejda z hospody a někdo zase spíš jako člen diplomatického sboru.
Samozřejmě klíčová je důvěryhodnost, jaké se ten který politik těší u voličů, ke kterým hovoří, a to, zda je dokáže přesvědčit o tom, že jeho slova o ekonomice, solidaritě a spravedlnosti nejsou právě jenom slova. Výše zmíněné faktory to sice mohou ovlivnit, důležitější jsou však konkrétní činy.
Falešná alternativa
Kromě toho vzhledem k volebním výsledkům, kterých Jan Hamáček v čele sociálních demokratů doposud dosáhl, lze o jeho schopnosti vrátit důvěru voličů v sociálně demokratickou stranu úspěšně pochybovat a stejně tak o tom, že mu uvěřili jeho stylizaci do zachránce v červeném svetru.
Naproti tomu příznivci Tomáše Petříčka a stejně tak on sám vyzdvihují to, že strana potřebuje změnu, nové vize a tváře. Petříček se tak snaží prezentovat jako někdo, kdo myslí na budoucnost a kdo se pokouší tradiční levicové myšlenky a ideály znovu oživit v nových podmínkách, například je propojit s důrazem na environmentální otázky. A zároveň chce být někým, kdo působí moderně, svěže a neotřele a kdo sociální demokracii otevře spolupráci nejenom se Stranou zelených, ale také s odboráři, levicovými osobnostmi a občanskou společností jako takovou.
Zkrátka Petříček usiluje o to vymezit se vůči Hamáčkovi jako alternativa k němu, jako někdo, kdo může sociálním demokratům vrátit důvěru občanů. Proto také jasně říká, že by strana po volbách už dále neměla pokračovat v koalici s hnutím ANO. Ve skutečnosti však žádnou alternativou není.
Nakonec celý příběh vstupu sociální demokracie do vlády začal tím, že tehdejší europoslanec Miroslav Poche, kterému Tomáš Petříček dělal v Evropském parlamentu asistenta a místo kterého se posléze Petříček stal ministrem zahraničních věcí, změnil svůj postoj a začal jako velmi vlivná postava uvnitř sociálně demokratické partaje prosazovat vstup ČSSD do Babišova kabinetu. A také mimo jiné zásluhou jeho podpory se Hamáček stal předsedou sociálních demokratů. Tak jakápak alternativa.