Vojáci 7. mechanizované brigády Armády České republiky v Hranicích na Moravě. FOTO: ČTK/Peřina Luděk
FOTO: ČTK/Peřina Luděk
KOMENTÁŘ / Válka je slovo, které z pochopitelných důvodů nezní nikomu pozitivně. I ti, kteří se s válečnými událostmi setkali pouze ve vypravování pamětníků či příbuzných, chápou, o co se jedná a že jde o pojem právem spjatý s negativními emocemi, destrukcí a násilím. Válka však ani ze zdánlivě civilizovaného evropského kontinentu po několika dekádách relativního klidu nezmizela a nestala se pouhou vzpomínkou. Riziko napadení země zvnějšku a s tím spjaté vyhlášení válečného stavu je ukotveno v části krizové a vojenské legislativy platné i v České republice a dříve v Československu.
Válkou a reakcí na ni se zabývá konkrétní zákon, který byl přijat v několika variantách během různých historických etap 20. století. Jedná se o zákon o obraně státu. Možná by bylo vhodné připomenout, čemu čelili naši předkové, jak se na to připravovali a jak je tato oblast ošetřena nyní. Na úvod konstatovat, že se pojmy jako válka či mír staly i součástí politického boje, kdy z debaty zcela mizí racionalita a společnost se zbytečně polarizuje. Ta se války právem obává.
Obranyschopnost jako odpovědnost
Ti kompetentní a odpovědní právě za oblast obranyschopnosti země, kteří hovoří o tom, že je třeba se na další bezpečnostní hrozby i s ohledem na současnou geopolitickou situaci (revizionismus ze strany Ruska, Číny a Íránu) připravovat, však nejsou rozhodně těmi, kteří by o ni stáli či ji ve veřejném prostoru propagovali a záměrně tak vyvolávali paniku.
Zvláště se to týká vojáků. Vojáci, kteří skutečně prošli bojovým nasazením a byli blízko smrti na bitevním poli, si v drtivé většině případů válku nepřejí. Viděli totiž na vlastní oči, jak strašlivé dopady a rizika válka má.
Nejprve si shrňme, jak je obrana státu definována podle v současnosti platného zákona č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky, v prvním odstavci druhého paragrafu, který se věnuje vymezení tohoto pojmu: „Obrana státu je souhrn opatření k zajištění svrchovanosti, územní celistvosti, principů demokracie a právního státu, ochrany života obyvatel a jejich majetku před vnějším napadením. Obrana státu zahrnuje výstavbu účinného systému obrany státu, přípravu a použití odpovídajících sil a prostředků a účast v kolektivním obranném systému.“
Pozor na trojské koně
Jak vidíme, je v něm shrnuto mnoho pojmů, které souvisejí nejen se samotným určením, co pro nás má funkční obranyschopnost znamenat, ale také odkazuje na základní hodnotové ukotvení země. Pro bezprostřední srovnání nyní připomeňme zákon č. 131/1936 Sb., o obraně státu, který byl přijímán v době, kdy bylo jasné, že mladá Československá republika bude bojovat o svoji existenci na základě hrozby ze sousedního Německa po nástupu Adolfa Hitlera k moci.
Zde byla v prvním paragrafu zákona definována obrana země takto: „Obranou státu se rozumějí veškerá opatření, ať vojenská, nebo jiná (čítaje v to zejména i záměrné využití hospodářských a jiných sil obyvatelstva), která mají za účel čeliti jakémukoliv ohrožení státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, ústavní jednotnosti, demokraticko-republikánské formy a bezpečnosti Československé republiky nebo útoku na ně.“
Obranyschopnost, jak víme, není zdaleka poprvé v dějinách této země klíčovým tématem. Nakonec to byly při projednávání zmíněného zákona o obraně státu z roku 1936 pouze Henleinova SdP a KSČ v úloze trojských koní Berlína a Moskvy, které jako jediné dvě strany pro zákon nehlasovaly. Nikdo si však ani při projednávání zákona nedovolil zpochybňovat statečnost a odhodlání vojáků nasadit život pro obranu země, kterou považovali za svůj domov.
Občanská motivace k obraně
Obrana země se však netýká jen vojáků, týká se všech občanů. A platilo to tehdy a platí to i dnes. Zde je dobré připomenout, že aktuálním projektem, který s obranyschopností země úzce souvisí, je příprava občanů k obraně státu pod zkratkou POKOS, která je nedílnou součástí plánování obrany státu. Zákonná povinnost občanů bránit svou vlast totiž nezanikla ani s profesionalizací Armády České republiky k 1. lednu 2005.
Systematická a diferencovaná příprava občanů k obraně státu je jedním z předpokladů vytvoření potřebných schopností k zajišťování obrany jednotlivců i celé společnosti. Vždy je přitom klíčová dobrovolná ochota svou zemi bránit. Není to jen občanská povinnost podložená zákonnou povinností ukotvenou ve zmíněném zákonu č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky, ale morální závazek. Ne každý to takto vnímá a ochota bránit zemi se dle posledních průzkumů zveřejněných v září 2023 pohybuje kolem 40 %, což je oproti roku 2020 pokles zhruba o 10 %.
Největší motivaci v tomto směru dlouhodobě deklarují mladí a vysokoškolsky vzdělaní lidé. Jakékoliv průzkumy je ovšem třeba brát s rezervou, jedná se pouze o hypotetický scénář. Společnost by jistě reagovala daleko důrazněji, pokud by se jednotlivci cítili bezprostředně ohroženi něčí agresí a chápali, že brání i své rodiny a domovy, jak to prožívají lidé u řady probíhajících konfliktů, například na Ukrajině.
Kolektivní ochota bránit se
Občan má na výběr se na krizové situace připravovat nejen jako profesionální voják, ale i jako voják aktivní zálohy nebo může absolvovat dobrovolné vojenské cvičení. To však není zdaleka výčet všech možností, existují i spolkové a jinak organizované činnosti s branným zaměřením. Sám mohu hovořit jako voják aktivní zálohy, který je vděčný za to, že se při pravidelných cvičeních učí nové dovednosti a je přitom ve společnosti lidí, pro které není vlastenectví prázdný pojem.
Jistě tyto možnosti nejsou pro každého. Možnost rozhodnutí dobrovolně se zapojit je za mírového stavu na každém jednotlivci. To končí ovšem v okamžiku vyhlášení války, tehdy nastupuje krizová legislativa, o které už byla řeč. Ve srovnání s velkou částí světa se můžeme v této zemi cítit bezpečně. Historická zkušenost však ukazuje, že nejde o samozřejmost. Kdo je připraven, není překvapen, natož zaskočen a paralyzován.
U obranyschopnosti to platí dvojnásob. Právě i z těchto důvodů je legitimní vést debatu o tom, proč je důležité se i v České republice připravovat na válku. A ten, kdo tak činí, kvůli tomu opravdu není válečný štváč!
Jsme součástí Severoatlantické aliance, takže platí, že v případě válečného konfliktu v tom nejsme sami, ale máme spojence. Válka navíc není od nás daleko, neboť už druhým rokem sledujeme válečnou agresi Ruska proti Ukrajině, jíž se i Česko snaží všemožně pomáhat. Je však třeba si připomínat, že naše společnost je jen tak silná, jaká je její kolektivní ochota bránit se.
