„Já jsem do politiky nechtěl, vy jste mě zplodili,“ hřímal Andrej Babiš na pravicové politiky při řešení kauz Čapí hnízdo a korunových dluhopisů. Toto klišé vytahuje pokaždé, když se dostane do úzkých. Na obou jeho polovinách je paradoxně trochu pravdy. Ne však celá.

Babiš do politiky zprvu skutečně nechtěl. Jeho vstup do veřejného života byl sice hlasitý, ale také opatrný. Od podzimu 2011 prohlašoval, že chce být pouze manažerem nového hnutí a že místo v čele přenechá jiným. Zdůvodňoval to svým špatným profilem, handicapem komunistické minulosti, který by mohl ohrozit úspěch celého projektu. Jak řekl v září 2011 Hospodářským novinám: „Jsem diskvalifikovaný. Jsem původem Slovák, jsem bývalý člen KSČ, bývalý pracovník zahraničního obchodu. Jsem takový ten prospěchář starého režimu, který do strany vlezl, aby mohl cestovat do zahraničí, nejsem asi historicky morální ideál.“

Jeho cílem bylo vytvořit platformu pro rekrutování spřízněných a jemu zavázaných politiků, kteří by prosazovali zájmy jeho firem při získávání dotací a daňových úlev, na nichž má své podnikání postaveno. Vzhledem ke své minulosti se chtěl držet v pozadí a pouze tahat za nitky, jak byl zvyklý. Babiš se začal veřejně angažovat proto, že ztrácel politickou podporu pro své podnikání. Potřeboval posílit ztracený vliv, ohlídat si své zájmy ve státním byznysu. V tomto smyslu lze skutečně říci, že ho zrodila Nečasova pravicová vláda, která ho odřízla od politického vlivu, ale současně mu svou neobratnou a nepopulární politikou umetala cestu. To ho katapultovalo na veřejnou politickou dráhu, kde se pro něj vše vyvíjelo lépe, než mohl v nejoptimističtějších představách čekat.

Strana-firma a její média

Pokud někdo Babiše skutečně stvořil, byla to média, která v té době ovšem ještě nevlastnil a nemohl přímo ovlivňovat. Nabídl jim obraz sebe sama jako úspěšného a rozhořčeného podnikatele znepokojeného korupcí a neschopností politiků – a novináři to spolkli i s navijákem. Pro mnohé byla postava úspěšného miliardáře tepajícího polistopadové poměry natolik přitažlivá, že se zapomněli ptát, kdo nám to tu vlastně o morálce káže. Zda Babiš sám nebyl dlouhá léta součástí jím kritizovaného systému a pohádkově na něm nezbohatl. Neptali se, kdo z vrcholných politiků mu v minulosti pomohl, kde přišel ke svému majetku a prvotnímu kapitálu, kolik peněz jeho firmy vysávají ze státu a evropských fondů. Babiš dával jedno kritické interview za druhým a postupně se stal ikonou podnikatelského umu a ctnosti, do níž mnozí vkládali naděje na změnu. Znovu opakuji: díky novinářům a médiím, tehdy ještě nezávislým!

Na jaře 2012 Babiš zaregistroval ANO jako politické hnutí a nechal se zvolit jeho předsedou. Přesto ještě téměř rok tvrdil, že v parlamentních volbách kandidovat nebude, že volebním lídrem by měl být někdo jiný. Média mu však stále šla na ruku a našel i dostatek lokajských známých tváří a intelektuálů, ochotných dělat mu užitečné idioty. Pak přišel zásah ÚOOZ na Úřadu vlády a Ministerstvu obrany a pád Nečasova kabinetu. Situace nemohla být příznivější. Babiš se rozhodl hozenou rukavici zvednout a zahájil kampaň jako volební lídr. V přibližně stejné době oznámil koupi vydavatelského domu MAFRA. Během několika měsíců se stal jedním z nejpopulárnějších českých politiků a na počátku roku 2014 dokonce politikem nejdůvěryhodnějším.

Novináři – alespoň ti inteligentnější – mohli předvídat, že se dříve či později sami stanou obětí Babišovy expanze. Od počátku bylo zřejmé, že buduje typickou „podnikatelskou stranu“ či „stranu-firmu“ propojující svět velkého byznysu s politikou. Mezi typické rysy těchto relativně nových stran patří snaha o silové ovládnutí médií, slabá členská základna, silný neotřesitelný vůdce-sponzor a nedemokratická vnitrostranická struktura eliminující vliv nižších článků (vzpomeňme na ostudné sněmy ANO!). Členové na veřejnosti příliš nevystupují, komunikace probíhá mezi úzkým vedením a voliči skrze média. Absence ideového ukotvení, programová prázdnota a nulová vnitrostranická opozice pak lídrovi umožňují pružně přizpůsobovat svůj mediální obraz měnícím se náladám voličů na základě průzkumů preferencí a rad najatých specialistů na komunikaci.

Není překvapivé, že se počátek Babišova vstupu do veřejného života časově překrývá s jeho horečným úsilím o ovládnutí některých médií. Zkoušel koupit TV Barrandov a TV Pohoda, údajně jednal i s TV Prima. Projevil zájem o zpravodajský server Aktuálně i o týdeník Euro. S námluvami neuspěl u společnosti Vltava-Labe-Press vydávající regionální Deníky. Rozhodl se proto vybudovat vlastní síť v podobě bezplatného celostátního týdeníku 5plus2 s nákladem až milión výtisků, s desítkami regionálních mutací a více než 150 novináři. Příznačné je, že v té době mělo Babišovo ANO jen 82 registrovaných členů – a s náborem dalších otálelo a podrobovalo je přísnému kádrování představitelnému snad jen za komunistického režimu. Mohl mít v té době někdo soudný ještě iluze o jeho úmyslech?

Skutečné ohrožení nezávislosti médií znamenala až Babišova akvizice vydavatelství MAFRA (mimo jiné s deníky Dnes a Lidové noviny a dvěma zavedenými zpravodajskými servery), čímž se stal jedním z hlavních hráčů na českém mediálním trhu. A spustil tím eskalaci nákupu médií dalšími miliardáři, kteří se cítili jeho mediální palebnou silou ohroženi.

Babišova „pravda“

Andrej Babiš prohlásil, že „koupil média proto, aby o něm psala pravdu“. Pravdou však pro něj je pouze to, co nahrává jeho zájmům a co zabrání jeho politické diskreditaci. Když se zapřísahal, že nebude zasahovat do práce novinářů (a podepsal i zavazující etický kodex), uvěřit mu mohli snad jen nejnaivnější snílci. Nebo ti, co uvěřit chtěli. Bylo by zcela proti logice jeho strany-firmy, aby zakoupená média chápal neutrálně „jako čistě obchodní investici“. Nedávno zveřejněné nahrávky rozhovorů s novinářem Přibilem jen potvrdily, co všichni dávno víme: že svá média od počátku zneužívá k posílení politického vlivu!

Babiš dělá politiku jako byznys, nedemokraticky a marketingově skrze média, bez hlubších idejí a jakýchkoli skrupulí. Je to typický podnikatelský „žralok“, který bere vše, co mu dovolíte, a bere to zcela bezostyšně. Když vycítil příležitost, zariskoval a vyplul z temných vod na stát napojeného byznysu do nasvícené politické arény, aby posílil svůj upadající vliv. A zmatená a neprofesionální média, namísto toho, aby oligarchovy záměry rozpoznala a začala bít na poplach, ho povzbudivě plácala po zádech a udělala z něj nejpopulárnějšího politika v zemi. Dnes novináři pláčou nad rozlitým mlékem, že přicházejí o svou nezávislost.