Úvaha deníku Die Zeit od Michaela Thumanna: Vzrůstající počet Evropanů volí v naději na pořádek a stabilitu populizmus. Při tom ztratí to, co Evropě stabilitu poskytuje: EU. 

V kinech právě běží řada filmů, pojednávajících o období studené války. Zprostředkovávají krásný pocit sice nebezpečného, ale srozumitelného světa, jasného dělení na Západ a Východ, napravo a nalevo, dobro a zlo. A především můžete pořád dokola opakovat příběhy o vítězství dobra nad zlem, nad nacizmem, potom nad Sověty.

Tyto filmy zřejmě vyjadřují stesk dnešní doby, která je značně nepřehledná. Tehdy, za studené války, bylo vše jasné: tady USA, tam Sovětský svaz. Ale dnes? Stažení USA z mezinárodní scény, války kolem Evropy, džihadisté s meči a smartphony, kolabující země, rostoucí počet uprchlíků. Stojíme na prahu nového věku migrace, který – počítáno v hrubých číslech – nechá vyblednout právě uplynulé století odsunů.

Strach z nepřehlednosti a nepředvídatelnosti roste. To živí hlad po pořádku a stabilitě, jedno jakými prostředky.

I tak lze vysvětlit nárůst populizmu a autoritářství. Pokud se podíváme, co nabízí AfD, Front National nebo rakouská FPÖ, jsou to především jistoty, pocházející z minulého století. Antiglobalizační blábolení Marine Le Penové připomíná desítky let stará hesla už dávno zapomenutého šéfa PCF (Parti communiste français – Komunistická strana Francie – pozn. překl.) George Marchaise. Radikální levice ve Francii hovoří stejným jazykem jako v dalších evropských zemích, s populisty ve vládních palácích střední a východní Evropy jakbysmet. Strana Le Penové, stejně jako FPÖ a AfD, brojí proti islámu a připomínají tak dobu před padesáti lety, kdy v Evropě ještě žilo málo muslimů. Někteří komentátoři označují AfD za stranu, která si přeje návrat do 80., nebo dokonce do 50. let.

Boj proti EU
Vlastní stesk však nepatří politikům, jako jsou Le Penová, Strache, Wilders nebo Höcke, ale nevyslovenému slibu jejich hesel. Opět nastolit pořádek, získat přehled, porazit liberální finanční kapitalizmus a kromě toho: muslimové ven! Islám přece do Evropy nepatří, nebo?

Populisté bojují ve jménu evropských hodnot proti EU: spravedlnost, rovnost, křesťanství, národní svoboda. V očích mnoha jejich voličů zosobňuje Evropská unie nepřehlednost a nespravedlnost samu o sobě. Rozumí ještě někdo bruselským obchodům? Proč se evropští představitelé nedokáží dohodnout na uprchlické krizi? Proč pomocí TTIPu dovolí Američanům, aby nás otrávili chlorem zamořenými kuřaty? Proč uvalí sankce na Rusko a jsou tolerantní vůči muslimům? Proč vyjednávají s Tureckem o přístupu? A vůbec: proč to vše dělají, aniž by se nás zeptali? Všechny tyto otázky jsou mezi populisty populární.

Milují referenda, protože v nich mohou poštvat lid proti EU. Jakou dokáží vyvinout sílu, je vidět na Blocherových kampaních ve Švýcarsku a na nizozemském referendu proti asociační dohodě s Ukrajinou. Geert Wilders jásal, že „Vyhrála demokracie!“

Jenže za tím zeje propast. Vzrůstající počet Evropanů volí extrémní levicové populisty v naději na pořádek a stabilitu. Ale ztratí při tom to, co evropskou stabilitu zaručuje: Evropskou unii. A sklidí to, čeho se nejvíc obávali: politické otřesy, nepředvídatelnost, pomatené vůdce, politiku jako prostředek pomsty, hon na čarodějnice a vzrůstající strach. Populisté znamenají nepořádek a nestálost.

Kdo nevěří, nechť se podívá na Polsko, kde si menšina obyvatelstva myslela: „Teď to těm nenažraným liberálním elitám ukážeme!,“ a věřila, že to tak zle zase nedopadne. Z políčku se stala konzervativní revoluce. Vláda Práva a Spravedlnosti přetváří Polsko jako ve zrychleném filmu v autoritativní stát dle meziválečného vzoru. Viktor Orbán se v Maďarsku už v předstihu vyjádřil, že Miklós Horthy, maďarský vůdce v letech 1920 – 1944, „Nebyl žádný diktátor, ne, ne, ne“.

Dalším bojištěm populistické internacionály je nyní Rakousko, kde zrovna kráčí FPÖ směrem k moci. Mnoho Rakušanů miluje klid a pohodu tak jako dříve – a proto volí populisty. S FPÖ klidné doby definitivně skončí.