Ministr Jiří Dienstbier prosadil ve vládě strategii integrace Romů do společnosti. Jednak tím vyhověl požadavkům Evropské unie a jednak se jistě zasadil o maximálně pozitivní přístup k Romům ve shodě se svým přesvědčením. Chce dosáhnout, aby se Romové mohli lépe bránit před diskriminací a aby měli lepší možnost dosáhnout vzdělání. Problém je, že tato strategie vidí celý problém jen z jednoho úhlu pohledu, který máme jakoby povinný.
Cílem Jiřího Dienstbiera je, aby romská menšina, která představuje na 250 tisíc obyvatel České republiky, měla svoji střední vrstvu, svoji inteligenci a také svoji politickou reprezentaci. Za ideální stav Jiří Dienstbier považuje, že by v české vládě zasedal vždy jeden romský ministr. Strategie chce také podpořit romskou kulturu, vzdělávání v romském jazyce a širší povědomí o historii Romů. Skrze zvyšování romského sebevědomí by Jiří Dienstbier rád dosáhl zvyšování jejich sociálního statutu.
Je jasné, že to jsou hezké záměry. A zásadní otázka je, zda jsou realistické a zda mohou vést k odstranění téměř všelidové emoce, kterou strategie nazývá „anticigánismus“ a označuje ji, zřejmě trefně, za speciální formu rasismu. Každou zmínku o integraci a o možném sociálním vzestupu romské minority totiž přijímá česká majorita s naprostou nedůvěrou.
Existuje zde prostě rozpor mezi oficiálními tézemi úřadů a informačním stylem většiny médií na jedné straně a postoji široké veřejnosti na straně druhé. Tento rozpor je velmi silný. A i v samotných institucích, které razí oficiální postoje, pracují lidé, kteří oficiální styl respektují, ale myslí si přitom něco jiného. Osobně jsem mnohokrát zažil, že novináři sdělili, že svůj názor na soužití s romskou menšinou nemohou veřejně projevit a že budou respektovat v zásadě falešný a nerealistický obraz situace, aby byl ve společnosti klid. A to je v zásadě nejspíš i problém koncepce ministra Dienstbiera. Bylo by skvělé, kdyby se ji podařilo realizovat. V prostředí, kde téměř není možné o problému pravdivě diskutovat, ovšem těžko mohou vznikat efektivní a realistické strategie.
Česká média převzala téměř bez jakékoli reflexe superkorektní úzus, podle něhož nejen že nelze vůbec psát o fenoménu romské kriminality, nýbrž není ani přijatelné o takové otázce svobodně diskutovat. Když ministr Dienstbier prosadí program společenské integrace Romů, tak není v redakcích možné ani navrhnout, že by se reportéři zeptali obyvatel těch nejzpustlejších romských ghett, zda o takovou integraci stojí, zda jí chtějí a zda jsou ochotní pro ni něco sami udělat. Neznáme ani žádné průzkumy, které by šetřily vztah Romů k nám. Zda má pro ně integrace s námi nějakou zvláštní hodnotu. Obvykle by Romové nejspíš ani nevěřili, že je něco takového možné.
Každý, kdo se pokusí o svobodnější přístup k psaní o Romech, riskuje nálepku rasisty a vyřazení ze slušné společnosti. Má to ovšem i své důvody. Česká společnost je totiž skutečně velmi rasistická a xenofobní.
Ostrý a verbálně velmi brutální rasismus, kterého je česká společnost doslova plná, je z druhé strany živený zcela faktickými problémy, jež sebou kulturně odlišná romská menšina přináší. Tak třeba žít na jednom sídlišti s desítkami romských rodin přináší českým obyvatelům mnoho každodenních nepříjemností. A tito lidé jsou frustrovaní, že o svých problémech nemohou mluvit, že úřady i sdělovací prostředky jejich zkušenosti a starosti ignorují. Pravda o Romech a také pravda o soužití s Romy je mnohem syrovější, než je podle stávajících konvencí přijatelné napsat.
Je velmi vážnou a nesnadno řešitelnou otázkou, jak by se měla žurnalistika v této věci proměnit. Každopádně je ale třeba vzít na vědomí, že žurnalistické konvence jsou v tomto ohledu v příkrém rozporu s tím, jak celý problém prožívá větší část veřejnosti. Na jednu stranu hyperkorektní žurnalistika působí na závažné společenské problémy jako papiňák, v němž se zlé emoce dusí pod pokličkou tak dlouho, až hrozí výbuchem. Na druhou stranu však zde stojí očekávatelné pokušení získat si nějakým lehce rasistickým přístupem větší sledovanost. Koneckonců pár populistických politiků již této situace velmi nemravně zneužilo.
Ta jediná rozumná a svobodná cesta, která by umožňovala žurnalistům lepší pochopení vůči majoritní frustraci z česko-romského soužití a přitom by neotevírala dveře rasismu, je při nedostatku věcné a svobodné diskuse v novinářské obci zatím téměř nemožná.
Je třeba si přitom uvědomit bez předsudků a nesmyslného tabuizování, že v naší společnosti se odehrává hned několik tragédií. Jednou je zcela jistě sociální vyloučenost asi jednoho sta tisíce Romů. Tato tragédie ale přináší i jinou tragédii, kterou prožívá ta část majoritní veřejnosti, která musí s těmito Romy sdílet stejné prostředí.
Další tragédií, kterou prožívají zase naopak Romové, je princip kolektivní viny a paušálního hodnocení, jež se v masovém měřítku uplatňuje skoro v celé české společnosti. Z toho plyne faktická diskriminace Romů a začarovaný kruh vzájemné nenávisti.
Tyto několikanásobné tragédie jsou důsledkem sociálního inženýrství a zločinů našich předků v minulosti. Instalace této současné romské menšiny do našeho českého prostředí je z větší části důsledkem snahy někdejších komunistických úřadů zaplnit prázdné místo po likvidaci třímiliónové menšiny německé, která zde měla své tradice, kulturu a kořeny. A hlavně funkční a rozvinutou sociální strukturu. Poválečné vyhnání mělo tak drastický a plošný charakter, že prostě muselo vytvořit nové sociální konflikty a další tragédie. České Romy, kteří již měli lepší návyky při soužití s Čechy, vyvraždil Hitler. Romský holokaust je historickým faktem. Dnešní romská menšina je tak z výrazné části násilně přestěhovaná z východních částí někdejšího Československa. Tyto rodiny a rody byly obětí sociálního inženýrství, které vsadilo minoritu s odlišnými zvyky, kulturou a zejména nízkou schopností se adaptovat do cizího a víceméně nepřátelského prostředí rovněž značně vykořeněné bílé majority.
Svobodný a nezatížený přístup k tomuto problému by musel obsahovat hluboké pochopení všech těchto minulých i současných tragédií na všech stranách. Pak by také bylo možné, abychom nežili ve falešných iluzích a zbožných přáních a mohli o všem svobodně a věcně mluvit. Masarykovský přístup ke společnosti byl postavený na realismu. Ten bychom potřebovali jako sůl. A nejen v této věci.
