Pražská vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Tento týden jsme se po jednání výboru pro rozpočtovou kontrolu Evropského parlamentu znovu dozvěděli, že podle auditorů Evropské komise český premiér vedle své práce pro stát soukromě podniká a jeho firmy tudíž pobíraly dotace z EU neoprávněně. A před pár dny jsme zase četli, že vyšetřování premiéra v kauze dotačního podvodu u jeho hotelového rezortu Čapí hnízdo stále pokračuje, třebaže na tuto „drobnost“ si česká veřejnost už vlastně navykla. Přitom Babišova garnitura napochodovala do politiky na základě hesla o boji s korupcí a všichni si vzpomínáme na vzývání státních zástupců jako neohrožených obránců zákona před politiky, kteří propojují službu veřejnosti se soukromým byznysem. Kdy tedy už konečně Lenka Bradáčová zastaví Andreje Babiše při pumpování státních peněz?
Samozřejmě víme, že nikdy. Vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová se totiž buď naivně, nebo spíš cynicky přiživila na éře protikorupční revoluce, ale dnes z jejího okázalého hrdinství vyvanul všechen pel. Vzpomínáme, jak ráda a pravidelně poskytovala rozhovory Babišovým novinám o svém boji s korupčníky. Tehdy se jí ovšem podařilo něco nevídaného. Dokázala se stát v Babišově mocenském systému ikonickou státní žalobkyní. Stali jsme se zemí, která mezi svými slavnými osobnostmi nejvíce ze všech oceňuje prokurátorku. Říkalo se jí proto Cattani v sukních.
Před Vánocemi v roce 2015 s ní Babišův investigativní novinář Ondřej Koutník, který se jako zaměstnanec novin ministra financí také specializoval na boj s korupcí, připravil rozhovor, který dostal na základě jejích vlastních slov bizarní titulek: „Zavírat můžeme i o svátcích“. Z textu by mohlo vyplynout, že zavírání se v naší zemi stalo výkonem, který je hoden zvláštního ocenění.
Proč toto píšeme nyní, na sklonku roku 2020?
Jednak nám vůbec neuškodí si připomenout, jakou absurdní atmosféru vytvořil v Česku zcela vyšinutý boj s údajnými korupčníky, na jehož vlně a ideologii vyletěl do nejvyšších státních funkcí normalizační komunista a agent Státní bezpečnosti, který využil svoji klientelistickou síť k dosažení mety dolarového miliardáře a pak si koupil politickou stranu, voliče a dominantní místo na politické scéně. Rozhovory Lenky Bradáčové s Ondřejem Koutníkem moc pěkně doprovázely tento neuvěřitelný a dosud nedostatečně popsaný útok na polistopadovou demokracii. A je šokující, že se vrchní státní zástupkyně vůbec neštítila v deníku tehdy ještě veřejně podnikajícího ministra financí šířit optiku, která je v rozporu s konstitučním duchem demokratického státu. Smyslem státu, a tudíž ani práce státního zástupce, není zavírání, nýbrž obrana práva a veřejného zájmu. Což je právě to, co nám tu chybí dnes, když antikorupční bublina splaskla.
Nyní už je velké části veřejnosti jasné, jaká to byla ostudná móda a jaký se tu stal s celým Babišovým tažením proti korupci gigantický podvod. A abychom byli spravedliví k Lence Bradáčové i k Ondřejovi Koutníkovi, tak se této trapné komedie kromě nich zúčastnila i celá řada dalších významných činitelů a novinářů. Byla zde vytvořena hradba, za kterou se nejen důkladně vládlo, ale také mocně čerpalo z veřejných peněz. Stalo se přesně totéž jako v případě Věcí veřejných: po okázalém boji s korupcí se zjistilo, že hlavní bojovníci jsou zároveň organizátoři systému provizí. V případě Babišova hnutí ANO je to ale jenom celé v násobně větším rozměru.
Nyní jsme tedy o čtyři roky dál. Současný stav lze definovat jako druhou fázi tohoto podvodu neboli další logicky navazující etapu. Po hysterickém volání po zavírání a po zatočení s korupcí jsme došli do situace, kdy byl jako hlavní národní korupčník konečně odhalen samotný vůdce boje proti korupci. A protože je opravdu mocný a silný, tak ho nejde zavřít, nejde ho odstavit od moci a ani ho nejde zastavit v jeho kriminálním chování.
Když si vzpomeneme, že v rámci protikorupčního vzepětí dokázala česká justice zavírat majitele firem za to, že nespravovali své vlastní firmy s péčí řádných hospodářů (jako třeba Babišovi nepřátelé v Oleo Chemical), tak by stálo za úvahu, zda bychom neměli zažalovat stát za to, že se ke svému majetku nechová s péčí řádného hospodáře a neumí zastavit tunelování státních prostředků svým vlastním předsedou vlády. Samozřejmě to bereme jako nadsázku, protože tu není ani žalobce a ani soudce, který by měl dostatek sebevědomí a kuráže a našel způsob, jak zastavit premiéra, jehož problémům se zákonem a hlavně s celým demokratickým politickým systémem právního státu se tak eufemisticky a takřka něžně říká konflikt zájmů.
Úředníci Evropské komise znovu konstatovali, že český premiér je v tomto „konfliktu zájmů“. To podstatné ale je, že premiérova firma mohla čerpat beztrestně peníze, na které neměla nárok, než Evropská komise pěnězovody částečně utáhla. Bohužel ale již víme, že Evropská unie je prakticky bezzubá a není to tedy žádný mocný superstát. Andrej Babiš v tomto sporu dosud vyhrával už jen tím, že se na všechny dosavadní normy, pravidla a také na evropské orgány zvysoka vykašlal a dokázal si zajistit tak pevné mocenské postavení, že s ním nikdo nehne, dokud nebude odstraněn ve volbách. Pak si na něj jistě troufne policie i státní zástupci. Dříve ne. A také pak o něm začnou otevřeně mluvit i novináři z mnoha médií.
Klíčovými pomocníky, kteří se rozhodli držet Babiše u moci, jsou proruský prezident Miloš Zeman a promoskevská komunistická strana. ČSSD a SPD jsou jen v roli směšných asistentů u špinavé věci. Vedle této mocenské garnitury tu ale Babišovi sloužila a slouží celá řada úředníků, novinářů a také politiků, kteří se všichni stále velice bojí, aby je někdo neoznačil za antibabiše. Výsledek je strašný. Rozbitá společnost, destrukce základních pravidel právního státu, rozšířená nedůvěra ve spravedlnost.
Komu se líbí žít ve společnosti, kde vládne jen hrubá síla, a nikoli zákony, tak si v této době přišel na své. My ostatní hledáme cesty, jak tohle změnit a jak vrátit tuto zemi do slušné společnosti. Vzniká tu již celá fronta politických sil, která by s tímto stavem mohla skoncovat. Nebude ale dost silná, když celý tento morální bankrot a kolektivní selhání začne shazovat pouze na jednoho Andreje Babiše, který se navíc v době epidemie ukázal jako neschopný státník. Zodpovědnost za dnešní krizi nesou společně všichni, kdo Babišovi sloužili a kdo ho kryli. Každý se může postavit k této své zodpovědnosti čelem. Ale jak známe „své pappenheimské“, nečekejme po kolektivním selhání žádné ukvapené kolektivní pokání. Přesto přijde doba, kdy se otázka zodpovědnosti za babišismus stane klíčovým veřejným tématem.
