Já v předmětném rozhodnutí vidím, že soud dal přednost smluvní volnosti, nebo jinak řečeno libovůli subjektů, nad ochranou základních právních zásad, jako je ochrana dobrých mravů a slabší strany. Ačkoliv jsem fanouškem zásady autonomie vůle, na které z velké míry staví moderní civilní právo, v tomto případě by měl být soud autoritou, která podrží dlužníka, který je ve slabším postavení.

Rozhodnutí postavené na hlavu

Když jsem se poprvé začetl mezi řádky předmětného rozhodnutí zaslaného jedním z právníků, nemohl jsem tomu uvěřit. Jeden by si mohl myslet, že celá argumentace je stavěná ve prospěch velké úvěrové firmy, neboť je velice jednostranná a kompletně ve prospěch onoho subjektu.

Soud argumentuje zejména tím, že dlužník měl při uzavírání úvěrové smlouvy vyvinout dostatečnou míru pečlivosti a předvídavosti. V opačném případě se prý jedná prý o jeho nezodpovědné jednání. V rámci argumentace postavené na obecných právních zásadách soud dává největší váhu zásadě pacta sunt servanda, tedy smlouvy se mají plnit.

A já se ptám, opravdu dokáže dlužník ve svízelné situaci dobře vyhodnotit všechny důsledky, které ze smlouvy následně vyplynou? A stojí právní zásada, že smlouvy se mají plnit na pomyslném žebříčku hodnot nad dobrými mravy a zásadou poctivosti? K mému překvapení si soud na obě otázky odpověděl „ano“, ačkoliv selský rozum každého z nás napovídá „ne“.

Soud vůbec nechránil slabšího

Kde máme soudní ochranu, když ji potřebujeme? Podle mého názoru se odvolací soud v Ostravě dopustil přepjatého formalizmu a nezohlednil materiální složku celého případu. Soud nesprávně posoudil, zda formálně bezvadná (chápejte: bez vady) smlouva vyhovuje požadavkům dobrých mravů. Vždyť tyto zprofanované společnosti předkládají formulářové smlouvy, na jejichž obsahu se dlužník nepodílí, neboť není v pozici, kdy může vyjednávat o podmínkách.

Úrok, který několikanásobně převyšuje výši obvyklého úroku poskytovaného bankami, je z mého pohledu zcela nepřiměřený a velice často osoby, které podobné úvěry nabízí, určitým způsobem čerpají výhodu z nezkušenosti či lehkomyslnosti, tísně či rozrušení druhé strany. Stejně tak nejsem přesvědčen o tom, že spotřebitel činí vždy kvalifikované rozhodnutí v situacích, kdy nutně potřebuje peníze.

Abych to tedy celé doplnil, ponechat ve věci půjček odpovědnost na jednotlivcích je podle mě a priori správné. Nesmí to ale znamenat, že si lichvář může dovolit naprosto cokoliv, údaj o RPSN maximálně zakrýt a zneužívat často jen pouhé neznalosti či nepozornosti zoufalých lidí. Jednoduše řečeno jsem pro stanovení míry, co už je nemravný úrok.

Lichvář si nesmí dovolit cokoliv

Při neúměrně vysokých úrocích totiž už v drtivé většině případů netrestáme jen toho, kdo na lichvářskou půjčku přistoupil, ale i celou jeho rodinu a v konečném důsledku všechny daňové poplatníky, kteří musí platit vězení pro dlužníky. A svoboda jednoho má končit tam, kde se dotýká druhého.

Mimo to, že soud nenaplnil své poslání, a to záruku spravedlnosti, pošramotil také záruku právní jistoty, protože se tímto rozhodnutím odklonil od zavedené praxe nejvyššími autoritami, a to Nejvyšším soudem a Ústavním soudem. Přitom s argumentací ve prospěch dlužníka zavedenou těmito institucemi se řídí i drtivá většina obecných soudů, které se nebojí označit obdobné praktiky za lichevní. A tak mi připadá, že je soudní ochrana jakousi loterií… Přece nejde akceptovat, aby v jednom kraji byli lidé před nevýhodnými úvěry chráněni a v jiném ne! To přece není spravedlnost.

Ani sebelepší zákon nás totiž neochrání před špatným rozhodnutím soudů a naopak. Proto je potřeba, aby někteří soudci začali používat při svých rozhodnutích také mozek a smysl pro spravedlnost. V případě rozhodnutí ostravského soudu mám totiž dojem, že k tomu vůbec nedošlo.

Text byl publikován na autorově blogu.