Památník Obětem komunismu na pražském Petříně FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Po osmi letech babišismu čeká novou vládu obtížný úkol, vrátit naši zemi k principům parlamentní demokracie. Nejen nejvyšší patra státní sféry poznamenala neo-normalizace pod taktovkou hnutí ANO, ČSSD a KSČM, ale obdobný proces zaznamenaly i státem zřízené paměťové instituce. Na prvním místě Ústav pro studium totalitních režimů, jehož smutné torzo již takřka pět let hyzdí pražský Žižkov.
Zpackaná rekonstrukce a personální obsazení ÚSTRu jsou výsledkem nekompetentnosti současného vedení, kdy se ústav proměnil v detašované pracoviště (post)marxisty Michaela Pullmanna, pro něhož normalizace znamená modernizační proces, zatímco příslušníky Státní bezpečnosti považuje za přísné otce, dbající na blaho svých oveček. Pro revizionisty představuje disent marginální skupinu, živořící na okraji společnosti, které Husákův režim zajistil materiální blahobyt. Svoboda a lidská práva údajně nikoho nezajímaly. Uklízečka ze Žďáru chtěla toliko plný talíř a dovolenou na Slapech. Z Ústavu pro studium totalitních režimů, který má zkoumat zločiny nacismu a komunismu, se stala instituce adorující současný historický revizionismus.
Ústav národního zapomnění…
Současné vedení ÚSTRu je u moci takřka osm let. Po vítězství ČSSD v parlamentních volbách v roce 2013 byla navolena rada ústavu, která obdržela jasné zadání – otočit institucí doleva. Od té doby prošel nejvyšší orgán ústavu (odvolává a volí ředitele) personální proměnou, ale navzdory všemu, co se mezitím událo, se vedení nezměnilo. V čele instituce stále stojí „ředitel“ Zdeněk Hazdra a první náměstek Ondřej Matějka.
Každý, kdo viděl reportáž České televize o otřesně zpackané rekonstrukci budovy ústavu, si musí klást otázku, jak je možné, že po tolika sériích manažerských selhání stojí v čele ústavu stále titíž, kteří zapříčinili jeho fatální destrukci?
A proč vlastně píšu o panu Hazdrovi jako o řediteli v uvozovkách? Je totiž veřejným tajemstvím, že skutečným a neomezeným vládcem ústavu je Mgr. Matějka (je signifikantní, že tento arogantní „manažer“, který ideově – levicově – proměnil instituci, požaduje po ostatních doktorandské vzdělání, jehož nikdy sám nedosáhl a jeho vlastní publikační činnost je nulová). Matějka řídí ústav po všech stránkách, včetně té nejdůležitější, výzkumné. Na tento smutný fakt upozornily veřejně dostupné dokumenty, například dopisy odborové organizace ÚSTRu, adresované senátu (volí většinu radních), vedení či Radě ústavu.
Známý profesor Aviezer Tucker již v červenci 2019 upozornil senátora Jiřího Drahoše na tragickou situaci panující v ústavu: „Rád bych Vám sdělil některá svá závažná znepokojení ohledně současné situace i budoucího směřování ÚSTR, ohledně ohrožení jeho poslání a proměny v instituci národního zapomínání a zastánce neo-totalitarianismu. Připojuji také další dokument, který obsahuje mé hodnocení ústavu a návrhy na zlepšení. […] Přístupy současného vedení ÚSTR jsou vážnější než pokusy historických revizionistů. Místo toho, aby diskutovalo o paměti související s totalitou, pokouší se současné vedení tuto paměť potlačit, Ústav zevnitř rozložit a proměnit jej v instituci zapomínání. Většina výzkumu, který ÚSTR v posledních letech provozuje, se soustřeďuje na dílčí, nepříliš zásadní témata, jejíchž výsledkem jsou dílčí studie, jimž chybí zobecnění, teoretické závěry či komparace v širší perspektivě. […] Ředitelem Ústavu je sice pan Hazdra, ale de facto ředitelem (formálně náměstkem ředitele) je Mgr. Ondřej Matějka, který nemá kvalifikaci k tomu, aby řídil ústav, jako je ÚSTR. Nemá doktorát ani podobný diplom, […] ale především nikdy nepracoval jako historik a nepublikoval nic odborně významného. Vzhledem k jeho neznalosti norem akademické historiografické práce a vzhledem k jeho manažerskému stylu vhodnému spíše pro firmu zabývající se public relations, není překvapivé, že je ÚSTR dysfunkční a rozpolcený vnitřními konflikty. Dvě oddělení, která se zabývají studiem komunistické totality, jsou rozdělena mezi původní zaměstnance, kteří tu „přežili“ z dob, kdy primárním účelem Ústavu bylo bádání v archivech tajné policie, a mezi nové zaměstnance, kteří zpochybňují existenci totalitarianismu a tvrdí, že tento režim nebyl neobvyklý či mimořádně nepříjemný.“
V současné době ústav dělá tisíce a jednu věc, ale chybí mu jasná koncepce, která by vycházela z jeho zákonného poslání: zkoumat podstatu dvou totalitních režimů, nacistického a komunistického. Příčinou neutěšeného stavu jsou masové vyhazovy, personální nestabilita, šikana nepohodlných zaměstnanců a zcela nedostatečné pracovní zázemí (historici jsou rozházeni po celé Praze, zatímco vedení sídlilo nejprve v Dejvicích a dnes přímo naproti troskám budovy ÚSTRu, v Domě Radosti; pronájmy budov vycházejí daňové poplatníky ročně na miliony korun).
Není náhoda, že právě známý vojenský historik, plukovník Eduard Stehlík, předseda rady, při prezentaci Výroční zprávy ústavu za rok 2019 hovořil před senátem o čistkách, které snesou srovnání jen s normalizací na prahu 70. let 20. století: „Pevně doufám, pokud jde o členy rady a volbu členů rady, že senát k nim bude nejenom nyní, ale i do budoucna přistupovat způsobem, který nebude ohrožovat chod Ústavu pro studium totalitních režimů, jako se to stalo před 8 lety, kdy senát zvolil radu, která vzápětí provedla kompletní rozvrácení personální instituce, kdy to, co se na instituci stalo v roce 2013, není možné přirovnat k ničemu jinému než k nejtvrdším letům normalizace, kdy z instituce bylo vyhozeno na 60 lidí. Myslím si, že v tomhle je nesmírně důležitá role senátu, aby tyto věci kontroloval a do budoucna tomuto zabránil. Je to nesmírná zodpovědnost nejen k instituci, ale k dějinám této země. Není možné, aby 30 let po listopadu, nebo v té době nějakých 25 let po listopadu mi jeden z členů rady oznámil, že proti mně sice osobně nic nemá, že nicméně dostal politické zadání, aby nás z toho vedení ústavu dostal, tak nás z něj dostal. To, myslím, že je alarmující a nepřípustné.“
Spokojení rekreanti
Po dlouhou dobu byla pravou rukou Hazdry v oblasti metodologie a výzkumu komunistického režimu Muriel Blaive, jejíž neuvěřitelné výroky, bagatelizující podstatu zločinného režimu, rezonovaly napříč společností. Je signifikantní, že moudra paní Muriel došla pozitivní odezvy u stalinistů v KSČM. Mezi jinými u soudruha Skály či soudružky Semelové (ano, to je ta, která adoruje masového vraha Gottwalda a o Miladě Horkové prohlásila, že byla odsouzena v souladu s tehdejším právem!).
Paní Blaive podléhala pouze řediteli Hazdrovi, o čemž svědčí její pracovní výsledky. Na webu ústavu není k dohledání, že by za posledních 8 let publikovala jedinou monografii, vlastně tam není k dohledání žádná publikační činnost. Zato byla řešitelkou grantu, který, stejně jako ÚSTR, skončil v troskách, a nemalé finanční prostředky se musely vracet do státního rozpočtu.
„Stará“ i „nová“ levice si vedení ústavu nemůžou vynachválit. Konečně se přestalo s tou „nesmyslnou“ represí, ale místo toho se zkoumá, jak moc spokojení byli spokojení rekreanti, respektive jak moc svobodni jsme byli v rámci nesvobody. Diletantismus se projevil takřka ve všech sférách ústavního života. Dá se říci, že vedení zcela naplnilo zadání ČSSD. Z ústavu se stala mrtvá instituce. Jeho zaměstnanci jsou rozeseti po celé Praze. Pryč je doba, kdy se konala pravidelná setkání a semináře pro širokou veřejnost v přednáškovém sále v Siwiecově ulici na Žižkově. Pryč je doba, kdy se o publikační výsledky zajímala svobodná média; existují samozřejmě výjimky, ale dá se říci, že vše dobré vzniklo navzdory vedení ústavu, nikoliv jeho přičiněním.
Zdeněk Hazdra a Ondřej Matějka doslova rozmetali ústav a jeho organizační strukturu (zrušení oddělení války) a stvořili nelogický slepec dysfunkčních oddělení. Zkáze neušly ani odborné časopisy ústavu. Z periodika Securitas Imperii bylo vyhozeno 7 předních, odborných pracovníků, jelikož jak Matějka, krom jiného, zdůraznil, ústav se musí se více soustředit na gender. Do celé mozaiky zapadá paradox, kdy do čela časopisu Paměť a dějiny usedl Petr Zídek, po dlouhá léta jedna z opor Babišových Lidových novin, který o ústavu psal jako o zbytečné a drahé instituci.
Za současným vedením neochvějně stojí bývalý senátor za ČSSD František Bublan a současný člen rady (což je placená, nikoliv čestná funkce). Ano, ten, který u soudu požadoval zrušení ÚSTRu!
Třešničkou na dortu jsou jeho mediální výstupy, potvrzující jeho naprostou nekompetentnost a cynismus: „Najděte viníka tohoto stavu, musel by se najít viník v těch projektantech … nejsem stavař… Pochopte, že ředitel ÚSTRu se především zabývá historickými událostmi, tak … k rozhodnutí potřebuje stanoviska stavařů … Já bych to nestavěl tak, že rada je tu od toho, aby odvolávala ředitele.“
Konec, nebo začátek?
Finanční kontrola ministerstva financí odhalila v hospodaření ústavu (týká se především fatálního selhání během rekonstrukce) nesrovnalosti v řádech desítek milionů.
Je takřka příznačné, že zatímco z baráku na Žižkově se stalo „sarajevské torzo“, náměstek Matějka si mezitím pořídil v pražských Kobylisích honosnou vilu, kterou navíc dokázal luxusně zrekonstruovat. Na mysl se tak vkrádá neodvratná myšlenka, zda se podaří ústav oživit a navrátit jeho zákonnému poslání, nebo zůstane torzem (skutečným i myšlenkovým) kdysi smysluplné instituce? To vše je v rukou sedmičlenné Rady Ústavu pro studium totalitních režimů.
