Jiří Weigl FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
NÁZOR / V Institutu Václava Klause (IVK) mají jedinečnou schopnost se krátce po nějaké pohromě způsobené klausovskými idoly vzpamatovat, načež začnou vysvětlovat nevysvětlitelné a hájit nehájitelné. Takhle se jim to podařilo po ruské invazi na Ukrajinu, stejně tak postupují nyní ohledně destruktivních a naprosto zmatených kroků administrativy Donalda Trumpa. Došli už tak daleko, že tito hlasatelé svobodné ekonomiky se nám pokoušejí vysvětlit, jak je v mezinárodním obchodu úžasné uvalování cel. Kdo hájí klauny, sám se stává klaunem.
„Donald Trump za necelé tři měsíce své vlády dokázal bezprecedentně obrátit svět vzhůru nohama. Jeho posledním hitem je velké zvýšení cel na všechny dovozy do USA. Světová politika i trhy jsou v chaosu, všichni se snaží s USA vyjednávat a veřejný prostor je zaplaven zmatenou protitrumpovskou propagandou,“ tvrdí na stránkách IVK Jiří Weigl.
Pak se nám dostane několika pouček z 19. století, což je zhruba období, ve kterém Václav Klaus a jeho souputníci stále mentálně pobývají.
„O tom, že cla a jiné překážky obchodu jsou špatně, se učí studenti ekonomie už na počátku studia. David Ricardo měl a má pravdu se svou teorií mezinárodního obchodu, založenou na pojmu komparativních výhod, které … činí volnou mezinárodní směnu zboží výhodnou pro všechny a zajišťují tak optimální alokaci zdrojů. Toto si z dob studií pamatují ještě všichni, a tak se politici, ekonomové i novináři předhánějí v odsudcích a zesměšňování ‚chaotického a šíleného idiota Trumpa‘. Myslím, že tato kakofonie není namístě. Nejde jen o to, že Trump uvalení vysokých cel používá jako negociační nástroj, který mu vzhledem k ekonomickému významu amerického trhu pro celý svět umožňuje dostat partnery v nevýhodné pozici k jednacímu stolu a vynutit si na nich ústupky, kterých by standardními metodami nedosáhl.“
Podle Weigla liberalizace mezinárodního obchodu přinesla na vyspělém Západě přeregulovanou společnost blahobytu s obřími sociálními výdaji, která pak nutí západní byznys přesouvat výrobu do nákladově příznivějšího zahraničí. Trump chce údajně vrátit průmyslovou výrobu do USA, protože ví, že globalizace neslouží zájmům Ameriky, ale Číny. „Jeho celní ofenzíva je proto výstřelem z Aurory do boje za odvrácení amerického setrvalého úpadku a hrozícího finančního bankrotu. Je to krok hodně hrubý a nesofistikovaný, ale má jasnou logiku, kterou si nikdo u nás ani v EU nechce vůbec připouštět.“
Pan Weigl tedy tvrdí, že Trumpova celní politika je „výstřelem z Aurory“, který má za cíl zachránit americký průmysl a zabránit úpadku USA. Tahle argumentace přehlíží základní ekonomický princip, že cla zvyšují náklady jak pro domácí spotřebitele, tak pro podniky, což vede k neefektivitě a ztrátě hospodářského růstu. I když USA mají relativně uzavřenou ekonomiku ve srovnání s malými, exportně orientovanými zeměmi (jako je Česká republika), stále jsou závislí na globálních dodavatelských řetězcích a dovozu levných surovin a zboží, zejména z Asie. Vysoká cla by mohla zvýšit inflaci a snížit konkurenceschopnost amerických firem na světových trzích.
Trumpova předchozí cla z let 2018 až 2021 (například na ocel a hliník) vedla ke ztrátě tisíců pracovních míst v odvětvích závislých na dovozu a ke zvýšení cen pro americké spotřebitele, což přesahovalo přínosy pro domácí průmysl.
Weigl tvrdí, že Západ, zejména USA a EU, trpí přeregulací a vysokými sociálními výdaji, což znevýhodňuje jejich podnikatelské prostředí ve srovnání s Asií. Na tom něco je, ale mnoho regulací (například ochrana životního prostředí, pracovní práva) má dlouhodobé benefity, jako je vyšší kvalita života, stabilita a udržitelnost. Navíc Asie sama přijímá stále více regulací, třeba Čína investuje do zelených technologií a sociálních programů.
Kromě toho Weigl nepřihlíží k tomu, že přesun výroby do Asie nebyl jen důsledkem regulací, ale také nižších mezd, slabších pracovních práv a často i dotací, které asijské vlády svým firmám poskytují. Tento „konkurenceschopný“ model není automaticky udržitelný, jak ukazují rostoucí sociální napětí a environmentální problémy v těchto regionech.
Weigl naznačuje, že Trump může „vrátit průmyslovou výrobu do USA“ pomocí cel a jiných opatření. To však ignoruje ekonomickou realitu: moderní průmyslová výroba je vysoce automatizovaná a závisí na globálních dodavatelských řetězcích. Náklady na návrat výroby do USA (včetně vyšších mezd, energií a regulací) jsou obrovské a často převyšují benefity. Historická data ukazují, že pokusy o „reshoring“ jsou obvykle částečné a dotované státem, což vede k neefektivnímu využití zdrojů.
Jiří Weigl píše, že závislost na asijských dodavatelích (například pokud jde o léky a zdravotnické pomůcky) je hrozbou pro národní bezpečnost USA a že cla ji mohou odstranit. Národní bezpečnost ale nelze řešit jen uvalením cel. Vyžaduje to investice do domácí infrastruktury, výzkumu a vývoje a diverzifikaci dodavatelů, což je proces trvající desetiletí, nikoli čtyři roky. Cla naopak mohou tuto závislost prohloubit, protože asijské země mohou najít nové trhy nebo se stát soběstačnějšími.
V Institutu Václava Klause si už plně osvojili umění komunistické dialektiky, tedy schopnost zastávat současně dva zcela protikladné názory. Jsou sice proti clům a regulacím, ale pokud to provádí jejich ideologický spřízněnec, vysvětlí se nám, že je to na jakési vyšší úrovni zcela v pořádku. Nejspíš kdyby Donald Trump zítra vyhlásil znárodnění průmyslu, za dva dny by nám IVK objasnil, proč je to triumf konzervatismu a svobodného trhu.
