Ruská jaderná střela na přehlídce FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
„Oficiální Washington neustále nacházel pádné argumenty, když nebyl ochoten (z různých důvodů) poskytnout významnou pomoc v podobě vojenského vybavení, munice a podpory svým spojencům a přátelům,“ píše politolog a novinář Sergij Grabovskij v článku publikovaném na webu uaposition.com. „Hlavním argumentem byl odkaz na nebezpečí eskalace, neboť hrozba přicházela z Moskvy nebo jejích satelitů.“
Grabovskij připomíná, že obavy z reakce Moskvy se objevily už na počátku 50. let, kdy se mírová operace OSN v Koreji, vyvolaná agresivními akcemi Stalinovy loutky Kim Ir-sena, dostala do slepé uličky.
„Mao Ce-tung, tehdy partner Moskvy, štědře zásoboval frontové linie čerstvými miliony lidí použitými jako ‚kanónenfutr‘. Američtí generálové požadovali po prezidentské administrativě použití taktických jaderných zbraní (v nichž měly USA oproti SSSR kolosální převahu) nebo strategické bombardování vojenských cílů konvenčními pumami (rovněž obrovská převaha) na čínském území (rezervy ‚čínských dobrovolníků‘ a sovětské letectvo), ale Washington odmítl eskalaci na takovou úroveň, navzdory potenciálně značným lidským obětem. Doufalo se, že výsledkem bude historická porážka komunismu, nebo přinejmenším začátek jeho těžké krize a sebezničení,“ konstatuje politolog.
V roce 1956 Spojené státy odmítly podpořit jak maďarskou revoluci, tak společnou vojenskou operaci Velké Británie, Francie a Izraele proti Egyptu, který se s podporou SSSR zmocnil Suezského průplavu, a to také s odkazem na nebezpečí eskalace. Britové a Francouzi z toho vyvodili vlastní závěry a urychlili realizaci vlastních vojenských jaderných programů.
Smutný je případ Jižního Vietnamu. V roce 1975 Spojené státy nedodržely dohodnuté dodávky klíčových zbraní a finanční pomoci, což demoralizovalo armádu, ale také neprovedly ani evakuaci těch, kteří skutečně věřili v demokracii a západní hodnoty.
„V důsledku toho byly miliony Jižanů uvězněny v koncentračních táborech a statisíce se jich utopily v moři, když se snažili uniknout komunistům na provizorních vorech a člunech. Rudí Khmerové, kteří využili situace, se navíc pod vedením Pol Pota zmocnili Kambodže a zahájili nejbrutálnější totalitní teror v dějinách lidstva s cílem vybudovat komunismus,“ hodnotí velmi kriticky Sergij Grabovskij tehdejší americké rozhodnutí.
Existuje ovšem i případ, kdy vedení USA náhle změnilo svůj postoj o 180 stupňů během necelého dne. Stalo se to za jomkipurské války na Blízkém východě v říjnu 1973. Tehdy nešlo podle Grabovského jen o válku arabských států proti „sionistické entitě“, jak Izrael arabští vůdci nazývali (s cílem „konečného řešení židovské otázky“), ale také o sovětskou válku s prakticky stejným cílem.
„Ofenzivu egyptských a syrských sil skvěle připravil sovětský generální štáb. Slabá místa izraelských sil byla přesně identifikována, což vedlo k výrazným počátečním úspěchům arabských vojáků a značným ztrátám Izraelců, zejména v letectvu. Izraelští představitelé ve Spojených státech se ráno druhého dne války obrátili na Nixonovu administrativu s žádostí o pomoc.“ Administrativa prezidenta Richarda Nixona ale váhala. Už večer ale bylo Izraelcům sděleno, že dostanou, co žádají, a ještě víc. V krátké době byl zřízen letecký most ze Spojených států do Izraele, jehož prostřednictvím se přepravovaly bojové letouny. Po moři byly přepravovány tanky, dělostřelectvo, munice a pohonné hmoty. To umožnilo Izraeli odrazit syrskou ofenzivu a překročit Suezský průplav, obklíčit Egypťany, porazit jejich úderné síly a postoupit směrem k Damašku a Káhiře. Pomoc byla poskytnuta vzdor tomu, že její rozsah hrozil zcela zničit „snižování napětí“ mezi SSSR a USA.
Proč ten náhlý obrat? Grabovskij píše, že to není přesně známo, ale „proslýchá se, že když se hrozba vojenské porážky a zničení židovského státu stala reálnou, byly rakety Jericho s jadernými hlavicemi uvedeny do stavu pohotovosti“. Větší eskalaci si nebylo možné představit, a tak Američané správně zvolili eskalaci menší.
Argument, že nemá smysl nechat se zastrašit Putinovým jaderným vydíráním, zaznívá z ukrajinské (a nejen ukrajinské) strany často. Komentátoři upozorňují, že ve skutečnosti už se překročila řada takzvaných „červených linií“ a Rusko na to nakonec nereagovalo nijak.
Bývalý ukrajinský ministr obrany Andrij Zagorodnjuk na webu atlanticcouncil.org píše, že ani události z konce roku 2022 ještě nepřesvědčily některé lidi o tom, že Putinovy jaderné hrozby jsou plané.
„Někteří se stále domnívají, že Krym je nějakým způsobem jiný a mohl by ještě vyvolat jadernou reakci, pokud se ukrajinské síly budou zdát připraveny okupovaný poloostrov osvobodit. To pomíjí skutečnost, že jakákoli vojenská operace s cílem znovudobytí Krymu by téměř jistě začala až po úplném zhroucení pozic Ruska na pevninské Ukrajině. V té době by již byla ruská armáda vyčerpaná a z velké části zničená jako bojová síla. Jinými slovy, bylo by již příliš pozdě na to, aby Putin zachránil svůj režim použitím nejkrajnějšího ze všech vojenských opatření,“ argumentuje proti přilišným obavám Zagorodnjuk.
