Z natáčení psychodramatu O něčem jiném (1963): vedoucí tvůrčí skupiny Bohumil Šmída v objetí s režisérkou Věrou Chytilovou a Evou Bosákovou FOTO: archiv Ivany Lukešové / se souhlasem
FOTO: archiv Ivany Lukešové / se souhlasem
NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Legendou československé gymnastiky je dodnes Věra Čáslavská, už před ní si ale podobné renomé získala i její trenérka, olympionička Eva Bosáková (1931–1991). V dobrém i zlém k tomu přispěl také celovečerní hraný debut Věry Chytilové (1929–2014) O něčem jiném (1963), ve kterém vystupuje Bosáková jako jedna ze dvou ženských protagonistek a který jí nechtě poněkud zkomplikoval závěr sportovní kariéry a přispěl asi i k tomu, že už se neúčastnila olympiády v Tokiu v roce 1964. Přitom film sám se stal jedním z úhelných kamenů právě nastupující československé nové vlny a zároveň sebevědomým manifestem ženské emancipace a nezávislosti.
Po takových uvědomělých hrdinkách, jaké divákům prezentovaly ještě nedávno například filmy Anna proletářka (Karel Steklý, 1952), Slovo dělá ženu (Jaroslav Mach, 1952) či Frona (Jiří Krejčík, 1954), byl Chytilové příběh opravdu o něčem jiném. V kinech sice už běžely její dva předchozí středometrážní filmy, a sice hraný absolventský Strop (1961) a dokumentární Pytel blech (1963), které byly v distribuci od března 1963 spojeny do společného programu s názvem U stropu je pytel blech. A v pražském kině Praha provázela dokonce jeho projekce po tři týdny recitace Poetického kabaretu Jiřího Ostermanna, inspirovaná zejména americkými beatniky. Tím se Chytilové příběhy z pražského mondénního prostředí i venkovského světa učnic dostávaly do ještě širšího významového kontextu.
Vždycky je všechno jinak
Jenže O něčem jiném, to už není subjektivní etuda uvědomění si sebe sama ani kolektivní etické rojení, nýbrž vážné hledání životního smyslu, údělu ženy a jejího poslání. A osobní příběh Evy Bosákové v něm sehrál iniciační roli. Prostředníkem tu byl básník Ladislav Fikar, bývalý ředitel nakladatelství Čs. spisovatel, jehož v rámci čistek po vydání Škvoreckého Zbabělců (1958) v roce 1959 odvolali z funkce a on se v roce 1960 uchýlil jako dramaturg na Barrandov. Stal se jedním z vedoucích tvůrčí skupiny Bohumil Šmída – Ladislav Fikar a jako člověk s čichem pro umělecké hodnoty a jejich kreativní inovace začal dávat postupně příležitost i mladým absolventům FAMU.
Chytilová byla první, pak dokonce ve Fikarově skupině vznikl i neformální manifest nové vlny v podobě povídkového filmu podle próz Bohumila Hrabala Perličky na dně (Jiří Menzel, Jan Němec, Evald Schorm, Věra Chytilová, Jaromil Jireš, 1965). I název Chytilové filmu jako by však udával dramaturgický směr: vyhnout se zavedeným klišé, objevovat věci a vztahy v jejich zázračnosti i úskočnosti. Protože „vždycky je všechno jinak, než si člověk myslí…“
Takhle svůj film charakterizovala sama Věra Chytilová, když jsme s ní 5. února 2007 natáčeli s režisérem Martinem Šulíkem její portrét do televizního cyklu Zlatá šedesátá (2009). Podnět k němu podle ní opravdu vyšel od Fikara, a to na základě odloženého scénáře, který o Bosákové napsal František Kožík. Nikdo o něj nestál, „přečetla jsem si ho a řekla jsem si, dobře, já bych to třeba dělala, ale jinak… Udělám to konfrontací s nějakým jiným příběhem. Bude to o něčem jiném. Bude to o touze po seberealizaci“.
Paralelní světy
Tím druhým příběhem se vedle linky ambiciózní cesty za sportovní dráhou Bosákové stal případ ženy v domácnosti, která pečuje o manžela, vychovává čtyřletého syna, z nudy domácího stereotypu si začne milenecký vztah, a když se z něj vymaní, zjistí, že mezitím se citově angažoval jinde její vlastní manžel (Josef Langmiler). Do role obsadila Chytilová svou přítelkyni už od 50. let Věru Uzelacovou (* 1932), manželku známého filmového dirigenta Milivoje Uzelace (1919–1988). A tak jako předtím důsledně vyzpovídala Bosákovou, teď zase na polorozpadlém zámku v Bratronicích, kam Uzelacová jezdila na dovolenou, dolovala její životní pocity z ní. Aby se tak z bezděčného divákova srovnávání postojů obou žen dobrala pochopení, co je smyslem jejich existence a „jak realizovat, aby byl člověk plně uspokojen“.
„A protože jsem Fikarovi řekla, že scénář přinesu za měsíc, přesně za měsíc jsem s ním přišla do produkce. Když jsem na skupinu vešla, oni doslova omdlívali. Ale já to měla vypočítané přesně na měsíc, že scénář bude mít šedesát obrazů a že tedy musím napsat každý den dva obrazy.“ Literární scénář byl tak sice hotov 14. 9. 1962 a technický 9. 2. 1963, točilo se však už od 9. 1. 1963, protože bylo třeba jako vrchol příběhu autenticky zachytit prestižní gymnastické závody, které Bosáková nakonec vyhrála. Její předchozí příběh neúprosného sportovního drilu, při kterém padne ze strany trenéra (Luboš Ogoun) třeba i facka, životní nenaplněnosti a pak zase až abstinenčních příznaků po změně životního programu se proto psal a točil až zpětně. Včetně té facky kvůli obavám ze salta nazad, která se v reálu datuje až kamsi k roku 1958.
Scenáristické interrupce
Na filmu se podílela plejáda budoucích předních tvůrců: Jiří Menzel jako asistent režie, kameramani Jan Čuřík, František Uldrich a Jiří Macák, hudbu napsal Jiří Šlitr, zpívala Eva Olmerová, stříhal Miroslav Hájek. Premiéra proběhla 20. 12. 1963 a kritika film přijala v podstatě tak, jak si Chytilová přála. „Příběh obou těch žen není ani jednoznačný, ani rozhodnutelný. Ta nerozhodnutelnost je právě to, o co jsem usilovala,“ řekla nám skoro po padesáti letech. V zájmu této premisy vyloučila také už natočenou scénu ze setkání obou žen kdesi na nádraží, zdálo se jí to příliš umělé a doslovné: „Chtěla jsem v divákovi vzbudit jeho vlastní konfrontaci.“
Za oběť respektu k soukromí Bosákové padla také už předtím ve scénáři plánovaná scéna Bosákové před interrupční komisí, kde žádost o povolení potratu zdůvodňuje účastí na závodech. Kdyby byla natočena, asi by ještě posílila povahovou a postojovou protikladnost Evy a Věry, kterou ve filmu našel Ivan Klíma jako „absolutní cílevědomost proti absolutní bezcílnosti“. S tím ovšem, že i obvykle kladné znaménko cílevědomosti se podle něj „může změnit v posedlost, jež objektivně směřuje k nesmyslnosti“. To je myšlenka i dnes stále platnější.
„Já sama jsem žila naplněný tvůrčí život a s plnou rodinou, s malými dětmi,“ komentovala to v roce 2007 Chytilová. „Tudíž jsem vlastně realizovala to, co moje postavy realizovat nemohly. Možná ale, že na úkor dětí. Děti mně to ostatně často vyčítaly. Byla středa, projekce ve filmovém klubu a my jsme šli pryč… Musely si zvyknout, to bylo neoddiskutovatelné.“ Život prostě dává i bere a fňukat nad nenaplněním všech možných lidských a uměleckých nároků, jako se to stalo na letošních Českých lvech, tomu by se Věra Chytilová asi jen vysmála jako očividné nedospělosti.
Facky v rukavicích
Do smíchu ale asi nebylo po natáčení Evě Bosákové. Původně totiž ve filmu hrát nechtěla, protože však v roce 1962 při závodech ve Francii „přetáhla večerku“, dali jí sportovní bafuňáři z ÚV ČSTV nůž na krk. Místo trestu ji přinutili roli vzít a zároveň na dobu natáčení požádat o uvolnění z reprezentace. A když pak udělala svému sportu reklamu, obrátili žádost o uvolnění proti ní, a navíc jí začali vyčítat, že filmováním se stala profesionálkou a mohla by tím poškodit amatérský statut zdejší tělovýchovy. Sen o účasti na olympiádě v Tokiu v roce 1964 pro olympijskou vítězku z Říma v roce 1960 definitivně padl. Možná ji to uchránilo před sportovním fiaskem, už se tam na ni chystaly mladší dračice. Po listopadu 1989 zas na ni vyplulo, že byla od roku 1954 registrována jako agentka StB s krycím jménem Doktor, ale to už je zas jiný příběh.
Příběh filmu O něčem jiném dostal zvláštní pointu v pamětech druhého z vedoucích tvůrčí skupiny, kde vznikal. Bohumil Šmída (1914–1989), produkční už od předválečných let a pak i herec, vydal knihu Jeden život s filmem v roce 1980, a tak tu vzal na milost ještě právě tyto počátky Věry Chytilové: „Šlo o společenskokritickou reportáž, která byla podnětným a pravdivým dokumentem, bez pozdějších prvků formalismu a ideových šifer.“ Těm podle něj později podlehl jak kolega Fikar, tak sama Chytilová v Sedmikráskách (1966), vyráběných opět v jejich skupině, „přičemž se od samého začátku zdálo, že jsem jediný, kdo chystanému filmu nerozumí. Nikdy jsem se tím netajil“. Až ve Hře o jablko (1976) prý Chytilová „hodila rukavici svému někdejšímu názoru na estetiku filmové tvorby“.
Je to výraz skutečného autorova přesvědčení, anebo účelového normalizačního alibi pro vlastní minulost i přítomnost? To už se nedozvíme, o to víc si však musíme cenit toho, že Věra Chytilová i tam, kde mluvila o něčem jiném, mluvila k věci a bez okolků pravdivě.
