Ilustrační foto. FOTO: Pixabay/TheDigitalArtist
FOTO: Pixabay/TheDigitalArtist
Ministerstvo obrany čelí správní žalobě dvou neziskovek, které se obrátily na soud kvůli znepřístupnění dezinformačních webů v době po ruské invazi na Ukrajinu. Dezinformace mohou ovlivnit volební chování, ohrozit lidi na zdraví a životě, vystavit některé osoby společenské šikaně. Protestovat budou hlavně ti, kdo takovou činnost provozují. Úplně jinou otázkou je, kdo o tom má rozhodovat a jak.
Zamezit přístup k nějakému obsahuje v demokracii věc citlivá. Držitelé moci mohou mít různé motivy, proč k něčemu takovému sáhnout. Celkem málokdo bude zpochybňovat, že některé informace někomu být nepřístupné musí, třeba státní tajemství. Můžeme diskutovat o tom, proč by stát některé věci chtěl tajit, ale aspoň prakticky je jasné, že bezpečnostní služby nebudou jednou ročně vydávat seznamy svých agentů v zahraničí, nebo je poskytovat na vyžádání. Tajit smlouvy nebo platy činitelů ale do takové kategorie nespadají.
Česká vláda letos 25. února, den po zahájení ruské invaze na Ukrajinu, schválila usnesení, které se týkalo hybridního působení proti zájmům Česka. „Vláda vyzývá všechny relevantní subjekty k přijetí potřebných opatření vedoucích k zamezení šíření nepravdivých a zavádějících informací v kybernetickém prostoru, které slouží k manipulování obyvatelstva České republiky směrem k ospravedlnění a schvalování aktuální ruské vojenské agrese vůči Ukrajině.“
Že jde v tomto konkrétním případě o dezinformační weby je zřejmé z toho, že opakovaně zveřejňují obsah, který neodpovídá empirické realitě, a to i potom, co byla nějaká tvrzení jednoznačně vyvrácena. Že masakr v Buči provedla ruská armáda je prokázáno mnoha záznamy a svědectvími. Že vakcíny nemění DNA a neobsahují mikročipy je stejný případ. Tady nejde o nějaký „názor“ jako každý jiný. Prostě to není pravda.
Trvat na lži i poté, co byla odhalena, nesvědčí o boji za pravdu, ale o úmyslu klamat. Motivy takové činnosti mohou být různé, ale sotva dobré. Dobré nejsou ani následky takového lhaní.
Dezinformátoři se mohou pokusit o osvědčenou taktiku, totiž vytvářet „pomocné hypotézy“, jak něco bylo, až se všechno nakonec ztratí v labyrintu obtížně prokazatelných nebo vyvratitelných vět. Mohou klidně zpochybnit známý fakt, že balon nebo vzducholoď jsou létající stroje lehčí vzduchu, protože bez plynové náplně jsou skutečně podle Archimedova zákona nějakou dobu těžší než vzduch a dokonce v tu chvíli nelétají. Nedává to sice smysl, ale vyvolá se zmatek a získá čas. A to jim jde.
Dezinformace mohou ovlivnit volební chování, ohrozit lidi na zdraví a životě, vystavit některé osoby společenské šikaně. Nejde tedy jen o „informaci“ nebo „názor“, ale také o nástroj umožňující něco způsobit. V takovém případě je pochopitelné a legitimní nástroj odebrat nebo zneškodnit. Protestovat budou hlavně ti, kdo takovou činnost provozují.
Úplně jinou otázkou je, kdo o tom má rozhodovat a jak. Z dob komunistické vlády známe „gumové paragrafy“, které šlo použít kdykoli. Třeba postihovat někoho, kdo se dopustil „hanobení představitele světové socialistické soustavy“. Za hanobení může být považováno cokoli, třeba prohlášení, že soudruh Leonid Brežněv je zjevně duševně a fyzicky zchátralý, nebo že je Gustáv Husák kolaborant s okupanty. Obojí byla sice pravda, ale za hanobení by se to rovněž dalo označit, protože chvála to nebyla.
V demokraciích to tak daleko obvykle nezachází, ale lze si představit, že by někdo využil nějaké administrativní opatření a přinejmenším na čas znemožnil činnost kritického média. Formálně by se třeba nakonec dosáhlo spravedlnosti, ale web nebo noviny by mezitím z ekonomických důvodů mohly zaniknout. Někdo, dejme tomu oligarcha, by mohl pokračovat v nekončící kampani formou, kterou nemusí vykazovat jako náklady, deformovat demokratickou soutěž a domoci se výhod oproti soupeřům. Nejde to dělat tak, aby o svobodě slova rozhodoval ten, kdo má zrovna navrch.
Proto je pochopitelné, že se ozývají nejen potrefené husy, které kdákají názory z TASSU a z trollfabriky ze Sankt Petěrburgu, ale i ti, co se bojí precedentu, že by příště mohlo dojít na kohokoli.
V tomto případě žalujícím (jak je uvedeno v textu žaloby z 3. června) vadí mimo jiné toto:
„Z materiálního pohledu se domníváme, že tento dopis nelze interpretovat jinak než jako závazný faktický pokyn jeho adresátům. Textace dopisu je zde jednoznačná: ‚Žádáme Vaším prostřednictvím jednotlivé sítě zapojené do neutrálního uzlu NIX.CZ o preventivní opatření, a to technické znemožnění přístupu k navrženým dezinformačním stránkám obsaženým v připojeném seznamu.‘ Klíčová je zde interpretace významu slova ‚žádost‘. Dle výkladového slovníku jsou synonyma tohoto slova například slova ‚vyžadovat‘ či ‚požadovat‘. Slovo žádost se nepoužívá v kontextu ‚doporučení‘ či ‚konzultace‘, nýbrž ‚požadavku‘, ‚příkazu‘. Je to podobné, jako kdyby příslušník policie na demonstraci pronesl větu ‚žádáme vás o opuštění prostoru‘. Tato žádost, byť také například nezákonná, je ze své podstaty pokynem, který pokud není uposlechnut, může být následován sankcí. Zde je situace o to evidentnější, že následuje i přesný popis i odůvodnění toho, co má adresát pokynu uskutečnit – technické znemožnění přístupu k přiloženému seznamu webových stránek. Celý faktický úkon je navíc označen za vládní opatření, což mu dodává na vážnosti a serióznosti u jeho adresátů, kteří, pokud nemají odbornost v oblasti správního práva, o jeho závaznosti ve většině případů nebudou pochybovat.“
Když to zjednodušíme, podle žalujících vláda udělala něco, na co nemá právo a její postup by měl být průhlednější a právně podložený.
Zda to tak je, musí nakonec rozhodnout soud. Jednalo se o opatření dočasné a v mimořádné situaci. Postižení mohou argumentovat tím, že byli poškozeni ekonomicky, a hlavně že se nedodržela naše ústava a právo na svobodu projevu. „Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.“
Že dezinformační weby šíří škodlivý obsah by se nejspíš dalo prokázat snadno. Všechno se bude nejspíš točit na formulaci „lze omezit zákonem“, totiž zda tomu tak v tomto případě bylo.
Motivace žalujících jsou samostatná otázka. Přinejmenším H21 je spolek podnikatele Karla Janečka, který šířil v době covidové pandemie veřejně značně pochybné názory na očkování a lze si docela dobře představit, že by mohl, spolu s jinými, být jaksi popotahován třeba kvůli ochraně veřejného zdraví. (O ruské invazi a Putinovi se zas vyjadřuje rozumně.) To je však věc jiná.
Právě v covidové době vláda Andreje Babiše přijímala (někdy bohužel zase nepřijímala) různá opatření, o kterých se pak ukázalo, že nebyla dobře právně připravena. Věcně byla některá bizarní, jiná oprávněná a šlo diskutovat o jejich míře, ale z hlediska práva to otcové lidu skutečně nezvládli. To pak kompromitovalo opatření jako taková a přineslo to další škody.
Kromě toho, že je třeba najít průzračnější zdůvodnění pro některá omezení, stojí také za zmínku, že postup vůči konkrétním osobám nepůsobí zrovna razantním dojmem. Jen z veřejných zdrojů najdeme nesčetně postav, které šíří škodlivé lži. Je jich samozřejmě tolik, že by v tomto století už příslušné instituce nedělaly zřejmě nic jiného, než se zabývali takovými hlasateli bludů a lží.
V případě jedinců, kteří jsou známí a jejichž projevy mají na společnost značný dopad, by ale škodlivé lhaní nemělo snadno procházet.
