Ruští vojáci, ilustrační foto FOTO: Odbor informací a tiskové služby hlavy Republiky Krym / Wikimedia Commons / CC BY 4.0
FOTO: Odbor informací a tiskové služby hlavy Republiky Krym / Wikimedia Commons / CC BY 4.0
NÁZOR / Ruský agresor a okupant zjišťuje, že se pustil do podniku, který se velmi obtížně vysvětluje i vlastním lidem. Zvlášť když válka trvá už rok a půl a nikde výsledky, které by se daly triumfálně slavit. Navíc bylo potřeba do bojů povolat lidi, které by to samo od sebe nikdy nenapadlo. Teď si s tím láme hlavu velitel separatistického Batalionu Vostok Alexandr Chodakovskij.
„Několik slov o motivaci,“ píše na Telegramu Chodakovskij. „Už vícekrát jsem slyšel větu: Jsme tu, abychom vám pomohli. Musíme si přiznat, že velmi velké procento ruských vojáků všech kategorií – dobrovolníků, mobilizovaných i řadových vojáků – věří, že přišli na území Donbasu, aby nám pomohli vzdorovat Ukrajině. Dokonce i samotné připojení Donbasu k Rusku je vnímáno spíše jako akt pomoci než obnovení historické spravedlnosti,“ dumá velitel a zjišťuje, že to ovlivňuje průběh války.
Chodakovskij jako separatista od roku 2014 všem těm nesmyslům o osvobozování Ukrajiny věří a byl by rád, kdyby jim věřili i další. Pro něj je válka osobní záležitost, a denně naráží na to, že dost lidí, včetně těch, co Kreml vyslat bojovat, na tom tak ideologicky dobře není. Zjišťuje, že argumenty jako „historická paměť“ a „volání předků“ a Trojjedinné Ruko“ jsou pro obyčejné vojáky moc složitá slova. „Pro nepřítele je to jednodušší – nepotřebuje složité konstrukce, aby dokázal, že brání svoje území,“ připouští.
Autor si stěžuje, že „Donbas byl vždy prezentován jako fenomén oddělený od Ruska“ a že názor, že Donbas je historickou součástí Ruska, „byl považován za okrajový“.
Výsledkem pak je, že se nikomu nechce „jít až do konce“, když někdo nemá dojem, že bojuje za své a jen někam přišel pomáhat. Potom se armáda stáhne od Chersonu, když ho vlastně dostatečně nepovažuje za Rusko.
Pak přijde závěr, který už je zřejmě v Rusku poslední útočiště, když se má vysvětlit nějaký zločin a nesmysl. Nasadí se duchovno.
„Touto úvahou si mimo jiné vysvětluji, proč byl nepřítel úspěšnější než my. Není to proto, že bychom byli slabší duchem. Duchovní síla je schopnost oběti a důvody, proč tuto schopnost aktivovat. Pro křesťana je obětování života za bližního vrcholnou láskou. Ale buďme upřímní, nejsme úplně křesťané. Takže nám zjevně chyběly důvody k aktivaci oběti. Nyní bylo v této zemi prolito tolik ruské krve, že nikdo nemá právo říkat, že to není ruská země v doslovném, nikoli historickém smyslu,“ dokončuje Chodakovskij svou podivnou, byť v něčem přesnou úvahu.
Problém je v tom, že chybná jsou už východiska. Když se na konci roku 1991 dělalo referendum o nezávislosti, tak nejen 92 procent voličů bylo pro nezávislost, ale nadpoloviční souhlas byl i ve všech východních regionech Ukrajiny. Separatisté podporovaní Ruskem Donbasu nepřinesli žádné štěstí a ti chytřejší propagandisté připouštějí, že se z těchto území měla udělat „výkladní skříň“, aby bylo každému jasno, jak si tam odtržením polepšili. Jenže nic takového se nestalo, protože v Moskvě je papalášům úplně jedno, jak se někde žije. Zajímá je čára na mapě, aby mohli spokojeně prohlásit, že je to jejich. Mezitím už došli i separatisté a na Donbasu se musí nahánět mládenci po ulicích, aby je bylo možno poslat do zákopů. Zchudlé Rusko by nebylo schopné tamním lidem zajistit lepší život, ani kdyby chtělo.
Ještě kouzelnější je ale argument, že když se někde krev ruského vojáka vsákla do země, tak už je to území ruské. Ukrajinská krev se nepočítá? A krev Poláků prolitá při katyňském masakru? Je normální si říct, že někam naženeme vlastní lidi umřít, aby byl aspoň dodatečný důvod tam všechno dál okupovat?
Tenhle způsob uvažování je šílený a je třeba počítat s tím, že zmatek v hlavě nemá jen Putin a jeho nejbližší okolí.
