Na Babišovi není nejhorší on sám. Je to jeden z deseti milionů lidí v zemi. Dost vážné je, že kdykoli může říci, že byl přece zvolen, že vede nejsilnější stranu – a bude mít navíc pravdu.

Kdo se tím jen trochu zabývá a má mysl otevřenou, tak ví, že argumentovat vítězstvím ve volbách má hodnotu tam, kde volby probíhají férově. To je u nás dost pochybné. Babišova ekonomická základna je mocná. Umožnila mu mediální moc a dokázal v první fázi pobloudit mnoho lidí, kteří mu snad věřili, nebo, což je taky dost pravděpodobné, přesvědčili sami sebe, že mu věřit chtějí. Bojují přece za správnou věc a je to pro ně navíc výhodné. Kdo by odolal? Kluci a holky z plakátů splnili svou úlohu. Někteří byli odstraněni, protože už nebyli potřeba, někteří svou trapnou úlohu poznali sami.

Jenže s takovou mašinérií se musí počítat. Pracujeme s tím co máme a jiný svět neexistuje a k dispozici nemáme. Je potřeba se podle toho zařídit. Pokud někdo doufá, že nějaká generace vymře, že se rozšíří občanská vzdělanost, že nastane ráj hodnot, čeká ho zřejmě v příštích desítkách let jen zklamání. Bude to pořád stejná mizérie, jen tak trochu plus – minus.

Babiš je skutečný populista v ryzím slova smyslu. To slovo se v poslední době dost nadužívá, ale co je populismus, to se můžeme celkem přesně dočíst v odborné literatuře.

Dozvíme se, že je to součást politické kultury, dovedné využívání prvků lidovosti v utváření image vlády, politické strany, respektive jedince usilujícího o politickou popularitu. Populista prosazuje populární politická opatření. (Proč by měl taky prosazovat nepopulární.) V dobách společenských zlomů může leckdo prosazovat i nepříjemné věci, ale musí to být dočasně a v tu chvíli je to populární, pokud lidé věří, že to má nějaký smysl a přinese to nějaké zlepšení v budoucnu. To bylo ono Klausovo „utahování opasků“. Na to ovšem lidé uslyší tak asi dva nebo tři roky a pak je to přestane bavit. Zvlášť když zjistí, že si utahuje jen někdo.

Lidé rádi poslouchají, že se změní věci v oblasti sociální politiky, bezpečnosti a zatočí se s korupcí. Hlásáním boje proti korupci se nedá nic pokazit. Většinou to dost poleví, když se dotyčná skupina dostane k moci a musí podělit své stoupence o ukořistěné statky.

Koloritem je zdůrazňování „lidovosti“, třeba ostentativní konzumací všelijakých lokálních potravin, vesměs dost nezdravých, obléká si různé bizarní národní kroje, pěje písně považované za lidové a národní a srší moudrem. Lidovým.

Podle okolností se někde přidá spílání cizincům, Židům a inteligenci. Tím samozřejmě dotyčný ztratí v napadených vrstvách oporu, takže si musí spočítat, koho je víc. Ve Francii třeba Marine Le Pen pochopila, že antisemitské narážky nejsou zrovna vstupenkou do salonu.

Populistou je do určité míry každý politik, ta hranice je dána mírou a proto se někdy těžko stanovuje.

Německé poučení

Přes nástup populismu můžeme vidět, že všechno není nijak automaticky ztracené. Tento víkend proběhly v Německu volby ve spolkových zemích Sasko a Braniborsko. Pravicová populistická strana (tak milá Václavu Klausovi) AfD dosáhla toho, co ukazovaly předpovědi. V obou zemích dosáhla výsledku jasně přes 20 procent. Na východě je AfD už velkou stranou. CDU a SPD teď mohou jen slavit, že je pravicoví populisté v číslech ještě nepředstihli. Analýza serveru Spiegel.de konstatuje v několika bodech, co se stalo. Volby přinesly několik poznatků. 1) Extremismus AfD nepoškodil. U velké části populace nejsou patrné žádné zábrany volit stranu, která je na hranici pravicového extremismu. 2) Žádná strana zatím s AfD nechce spolupracovat, ale úspěch pravicových populistů má za následek, že klasické vládní aliance budou stále obtížnější. 3) Velká koalice si mohla zatím oddechnout, protože to mohlo být ještě horší a to už je pro CDU-CSU skoro úspěch. 4) Zelení posílili a zřejmě na ně dopadá něco z celostátního lesku a to přesto, že v „uhelných“ oblastech jejich názory na boj s klimatickými změnami nemusí vzbuzovat nadšení. 5) Postkomunistická levice už se nemůže považovat za silný hlas lidu v nových spolkových zemích. AfD jim protestní hlasy odebrala. V Braniborsku a Sasku jsou nyní soudruzi jen jednou ze stran.

Německo má za sebou čtyři dramatické roky od začátku velké uprchlické vlny v roce 2015. Téma imigrantů postihlo i naši politiku a to tu prakticky žádní uprchlíci nebyli. Stačilo jen mluvit o tom, že by mohli být. Přesto tady okamurovci žádné volby nevyhrávají. To se daří Babišovi s jeho politicky naprosto nevyhraněným útvarem. Hlavní ideologií Babiše je slíbit všechno všem a doufat, že na to budou peníze a že na některé sliby se časem zapomene. Komunisté prochází historickým úpadkem a nějakou roli hrají jen vedle Babiše a Zemana. Členstvo i voličstvo jim stárne, už měli problém obsadit kandidátky v komunálních volbách. Evropské volby pro ně byly pohroma.

Dalo by se říci, s pohledem na sousední i naši scénu, že situace je vážná, ale ne zoufalá. Ve skutečnosti se bojuje o takových deset procent lidí, které je třeba získat od Babišovy strany a extremistů. To není jednoduché, ale není to nemožné. Opozice musí především přestat působit jako roztříštěná směs. Také nesmí budit dojem, že jí jde jen o přežití, ale že jsou sebevědomou alternativou, která ví, co pozitivně chce. Lidé neuslyší na to, že je třeba se vrátit do stavu, „jak to bylo dřív“. Nic není nikdy jako dřív.