V takovou dávku duchovna jsme letos na Velikonoce snad ani nedoufali. Při velkopátečních obřadech v pražské katedrále svatého Víta, které vedl kardinál Dominik Duka, četl čtení z Bible samotný mluvčí prezidenta republiky Jiří Ovčáček. Je v tom smutná symbolika úpadku, do něhož vede českou katolickou církev její současný pastýř.
Památka umučení Ježíše Krista je pro křesťany jednou z nejhlubších chvil v liturgickém roce. Obřady jsou vážné, tiché a dotýkají se smyslu víry, tajemství bolesti i samotné lidské existence. Mystickým prostorem liduprázdné, ale o to vznešenější katedrály putuje osamělá skupinka kněží a ministrantů. Padnou kolem oltáře na zem a všichni leží včetně biskupa Dominika Duky v tichosti tváří k zemi. V kryptě pod nimi odpočívají čeští králové. Následuje čtení z proroka Izaiáše, básníka Izraele. Atmosféra bohoslužby je velebná.
A pak bum ho. K oltáři přichází tragikomický mluvčí proruského prezidenta Zemana Jiří Ovčáček a svým plným barytonem přečte čtení z listu apoštola Pavla Židům. O tom, že se Ježíš Kristus nikdy nedopustil hříchu, a proto se ho máme držet. Dokonalá absurdita rázem udělá z bohoslužby pustou frašku.
Může se jistě někdo zeptat, zda nemá Jiří Ovčáček právo číst v katedrále z Bible. Co jsme my, abychom ho kádrovali? A copak Ježíš neříkal, že nepřišel na svět kvůli zdravým, ale kvůli nemocným?
Jenže takhle ta otázka vůbec nestojí. Podstatný je zde totiž kontext a symbolický význam klíčové bohoslužby, kterou v katedrále vede primas církve, která je úzce spojená s více než tisíciletou historií našich kulturních dějin i s hodnotovým rámcem části obyvatelstva země.
Ten kontext, jestli to otec kardinál neví, je totiž takový: Prezident Miloš Zeman hrubě poškodil českou demokracii a českou společnost tím, že ji obrátil proti hodnotám evropského humanismu, který má křesťanské kořeny, a zasel semena hluboké nenávisti vůči inteligenci, vůči spojencům, vůči trpícím uprchlíkům a vůči kriticky myslícím lidem. Jeho mluvčí Jiří Ovčáček pak vtiskl prezidentskému úřadu ráz dryáčnického cirkusu a sprostého plivání na slušné lidi. Prezidentská kancelář pak působí jako detašované pracoviště čínské ambasády a ruské tajné služby.
Toto vše imponuje arcibiskupovi, který strhl katolickou církev z cesty pokoncilní obnovy, po níž ji vedl kardinál Miloslav Vlk. Je tragickou skutečností, že za Dukova panování se vnější image církve posouvá k intoleranci, xenofobii a nadbíhání hnědým vlastencům, jak to dělá i část církve v Polsku. Je to v ostrém rozporu jak s pontifikátem papeže Františka, tak ale i s odkazem nezapomenutelného Jana Pavla II. A hlavně je to v rozporu s úsilím stovek a tisíců katolíků, kteří byli pronásledováni komunistickým režimem.
Když Jiří Ovčáček čte v katedrále na Velký pátek z Bible, tak se umučení kněží obracejí ve svých hrobech. Copak tento Ovčáček nebyl redaktorem komunistických Haló novin? Jestli se obrátil, tak je to moc prima, ale ještě by se měl za své chování omluvit.
Je zřejmé, že tradiční křesťané se ocitají v důrazné polemice s konceptem liberálních proudů Západu. Je také zřejmé, že svobodný svět má své hluboké problémy, jež souvisí s bezhodnotovostí a relativizací zásadních principů. Jestli si ale otec Duka bude jako pověstný rybář lidí zvát na pomoc k této polemice komedianty z ultrakonzervativního podpalubí své katolické lodičky, tak tuto nakřápnutou bárku pomalu ale jistě definitivně potopí. Měl by si možná všimnout, že nemalé množství jeho spolupracovníků i běžných věřících se tímto vývojem v české katolické církvi celkem dost hluboce trápí.
