Nebohý ideolog Alexandr Dugin, pokud nezveřejňuje seriál fotografií své zesnulé dcery, pokračuje v různých úvahách, které někdo považuje za filozofii. Z pohledu nás na dekadentním, konzumním a nacistickém LGBT Západě jsou to jen pokusy pseudohlubokými řečmi okecat zaostalost, vraždění a plenění, ale na východ od Donbasu s tím lze mít úspěch.

Teď Dugin zveřejnil příspěvek vojenského korespondenta jménem Gleb Erve, kde taky narazíme na hlubiny. Od vojenských korespondentů běžně očekáváme, že když jde o snahu proniknout pod povrch, jde většinou o hloubení zákopů nebo nějakých hrobů pro spolubojovníky, ale tentokrát je to pokus o myšlenky.

Dále čtěte

To nejlepší z Týdeníku FORUM: Koller, válka, Dezoland i ruské zlo

Rok 2022 končí. A bude to rok,…

„Ve skutečnosti jsou všechny nové války proti Rusku vedeny proti našemu starému, věčnému Vítězství, které Západu nedopřeje klidu,“ píše korespondent Gleb.

U někoho, kdo by se měl zabývat spíše střílením z různých zbraní, nám to může připadat jako trochu velká intelektuální palba. Jak se pak ukáže, dojem je správný, protože korespondent čerpá z díla jakéhosi Andreje Korobova-Latynceva. Pokud jste o něm nikdy neslyšeli (já taky ne), dá se to vysvětlit tím, že myslitel se narodil v roce 1989, takže ještě nestačil proniknout do světového povědomí. Je to trochu škoda, protože Korobov-Latyncev je renesanční osobnost, byť na ruský způsob. Vystudoval filologickou fakultu, obhájil disertační práci na téma Etická ústřednost filozofického jazyka F. M. Dostojevského, působil na Plechanovově ruské ekonomické univerzitě (Plechanov byl známý ruský marxista) a na moskevském pravoslavném institutu svatého Jana Evangelisty. Nyní působí jako docent na katedře humanitních oborů na Doněcké vyšší škole velení kombinovaných zbraní a žije v Doněcku.

Spojení Dostojevského, marxisty Plechanova, svatého Jana Evangelisty a humanitních oborů s kombinovanými zbraněmi by mohlo trochu zarazit, ale tak – je to Rusko.

Tímto kontextem jsme už připraveni na to, co vykládá filozof, kterého přebírá vojenský korespondent, od kterého to cituje Dugin.

Dále čtěte

Dobrá zpráva! Tričko „Bez Babiše a Okamury bude nejlíp“ přinášíme i v dalších velikostech

Tak tohle je ideální dárek k Vánocům. Přinášíme pro vás trička s nápisem Bez Babiše a Okamury bude nejlíp, která…

Takže… „Toto vítězství je zabudováno do našeho ontologického referenčního rámce. Toto vítězství je existenciální – vítězství existence nad neexistencí. Nyní probíhá válka o naše bytí. Za osm let se toto bytí neuvěřitelně koncentrovalo, soustředilo se na Donbasu. Protože existence podle Dostojevského existuje pouze tehdy, když je ohrožena neexistencí,“ dočteme se.

Pak je ještě zmíněn „nejmenovaný filozof“, který „na barikádách před Slavjanskem“ pravil, že „za ontologické argumenty zde budeme bojovat do posledního dechu, s čistým nadšením“.

Nechytáte se? To skoro nikdo. Na tohle plácání se hodí charakteristika, kterou použil americký matematik Alan Sokal o některých postmoderních filozofech: elegantní nesmysl.

Vladimiru Putinovi a některým dalším jde o obnovu velkého ruského impéria, protože na víc jim jejich duševní rozhled nestačí a nic jiného ani technicky neumí. Vyrobit auto nebo ledničku, po kterých by svět toužil, je nad schopnosti ruských konstruktérů a v kosmických letech už Rusko přinejmenším dotáhla Čína. Ne, že by ruští vědci a konstruktéři byli neschopní, to bychom jim křivdili. Jenže když něco vymyslí, tak ztrouchnivělý aparát ruského státu všechno obrátí v bezmezný zmar.

Zbývá tedy mytologie impéria a tu je třeba nějak nalakovat, protože není možné jen tak říct, že chtějí víc území a panovat nad víc lidmi, aby se cítili skvěle. Přinejmenším do doby, než bude třeba zabrat ještě více území a podrobit si ještě více nevolníků. Na Donbase, který je jinak Rusům ve skutečnosti dost ukradený (nejsou tam ani pláže jako na Krymu), nejde o „koncentrované ruské bytí“, ale je to odrazový můstek k útoku na Ukrajinu. Koncentrované ruské bytí ale k dokonalosti dovedl pan Prigožin, který si padlé ze své Wagnerovy armády ukládá na „pietní místo“, které vypadá jako skříňky na nádraží nebo v akvaparku, stejně jako si vodník sbírá dušičky do hrníčků. Každý zvěčnělý bohatýr má svou urničku za dvířky s číslem a namalovanými medailemi. Velmi koncentrované, vejde se jich tam ještě hodně.

Korespondent Gleb má ale v jedné věci pravdu. Ten styl „věčných vítězství“, jaká Rusko předvádí, nám skutečně na Západě nedopřeje klidu. Zabít raketou celou ukrajinskou rodinu včetně ještě nenarozeného dítěte a psa nepovažujeme za něco, s čím bychom se chtěli smířit. Boj existence s neexistencí to ale je, to uznáváme. Jde o to, aby putinovský režim a žádný podobný už do budoucna neexistoval.