V posledních týdnech opět probíhá živá diskuse o české historii, konkrétně o té nedávné, komunistické. Velkou debatu přitom vzbudily výroky francouzské historičky Muriel Blaive z Ústavu pro studium totalitních režimů, která místo aby se zapojila do snahy informovat Česko i svět o tom, jaké zločiny u nás komunistický režim napáchal, tak je různými způsoby relativizuje. Vlastně tu bylo tak nějak dobře a říkat, že to bylo období totalitní, je podle této historičky nevědecké.
Dalším diskutovaným případem byla akce historika Petra Blažka. Ten na svém facebookovém profilu zveřejnil soupis herců, kteří se objevili v seriálu Třicet případů majora Zemana. Kauzu z toho neudělaly pouze Parlamentní listy, v nichž se často objevují názory nejrůznějších estébáků, ale zejména mnozí zastánci levicových názorů v diskuzích na sociálních sítích. Člověk se mohl dočíst o tom, že Blažek vytváří „seznamy“ a kádruje lidi. Přitom to byla prostě jen jména z filmových titulků. Takže ano – všichni sice dobře víme, že hrát v tomto seriálu bylo odpudivou službou komunistickému režimu, ale nesmíme to nahlas říkat.
Pozornost vzbudil také dokumentární cyklus Příběhy 20. století v České televizi. První díl s názvem Agent Vian ukázal osudy dvou mužů a blízkých přátel, z nichž jeden, Jiří Imlauf, podepsal spolupráci s StB. Prý proto, aby dokončil školu. A donášel na svého kamaráda.
[ctete]149550[/ctete]
Dokument se nijak nesnažil soudit, avšak například v Deníku Referendum se můžeme v článku Jana Šíchy dočíst následující slova: „Jiří už před lety odtabuizoval svou minulost. Je to od něj hezké. Pohled na minulost se ale vyvíjí podle současné společenské objednávky. Imlauf sám říká, že po revoluci si mohl dovolit prakticky zapomenout, ale od konce devadesátých let je kvůli zájmu médií jeho estébáctví zas tady. Myslím, že při úrovni dnešní veřejné debaty je zbytečné chodit na veřejnost se svou minulostí, jak to udělal Jiří Imlauf. Smysl by to mělo, kdybychom se o minulosti chtěli něco dovědět, ne ji používat jako nástroj svých současných společenských přetahovaných.“
Všechny tři případy mají jedno společné – s naší minulostí jsme se stále ještě nevyrovnali. Nevyrovnali jsme se s ní proto, že zjevně neexistuje úplně jasná shoda na tom, že čtyřicet let komunismu znamenalo opravdu totalitu, zničené životy a ztrátu svobody. Ale hlavním problémem je fakt, že Češi se tak rádi odvolávají na různé abstraktní viníky zvenčí. Nejdřív za to můžou Němci, pak Rusové a někdy zase ta zlá Evropská unie. Naše domácí viny a zločiny je přitom výhodnější různě omlouvat, zlehčovat a zametat pod koberec.
Udávání komunistické policii bylo činností odpornou a o tom, bychom neměli pochybovat. Byla to spolupráce se zločinci, kteří se zmocnili státu a potlačovali občanská práva. A že to opravdu byli zločinci, na to není třeba žádné vědecké zkoumání. To je holý fakt. A stejně tak odpornou je i taková spolupráce se zločinci, při níž se někdo podílí na propagandě totalitního režimu – tedy kupříkladu jako herec.
Relativizace morálního selhání v nedávné minulosti se nám hodí úplně vždycky a Češi jsou na ni opravdu experti. V současnosti jim pomáhá moderní levice, která ráda z „vědeckých“ pozic „objektivizuje“ pojmy. Jde to hezky dohromady s tím, když různí noví komunisté od Kliniky po A2larm už zase bojují proti kapitalismu.
Možná by se mohlo zdát, že se jedná o téma menšinové, o něco, co téměř třicet let po sametové revoluci nehraje roli. Ovšem víte, kdo je českým prezidentem? Bývalý člen KSČ. A víte, kdo se možná stane premiérem? Někdejší agent StB a komunista, kterému se ovšem i díky neschopnosti jasně a otevřeně bránit ty, kdo se zabývají studiem minulosti (v tomto případě ve slovenském Ústavu paměti národa), podařilo povýšit výpovědi estébáků nad historická fakta a archivy.
[ctete]152550[/ctete]
Nakonec si tedy dovolím reagovat na výše citovaná slova Jana Šíchy. Na minulost by se nikdy zapomenout nemělo a není zbytečné ji veřejně připomínat. Naopak – mělo by to být povinností každého, kdo takovou věc může dělat nebo k ní může přispět. A hlavně: O minulosti se nemáme pouze „něco dozvídat“, musíme ji také kriticky hodnotit. Jedině díky tomu ji totiž nebudeme opakovat.
A jedině tak budeme schopni bránit historickou pravdu a nebudou nám vládnout ani estébáci, ani bývalí nomenklaturní komunisté. Protože ti do vedení demokratické země vůbec nepatří.
