RECENZE / Na novácké videoplatformě Voyo byl rozehrán rodinný seriál Mozaika. Důvodů, proč bychom měli zbystřit, je několik. Ten první je epická velkorysost – vždy v úterý a ve čtvrtek budeme sledovat šestnáct hodinových dílů, jejichž duší je Alice Nellis, zkušená scenáristka, která dosud pracovala převážně pro „plátno“ (Buko, Sedmero krkavců, Revival).

Realizace se ruku v ruce s televizí Nova ujala filmová produkce Lucky Man Films Davida Ondříčka, s nímž Alice spolupracovala na jeho posledním snímku Zátopek. Ta pro seriál získala řadu prvotřídních herců v čele s Karlem Heřmánkem, který se k filmovému či televiznímu herectví (nepočítáme-li epizodní roli v loňském koprodukčním Bastardovi v hlavní roli s Madsem Mikkelsenem) vrací po deseti letech.

Paradoxně možná největším trumfem a atrakcí ságy by ale mohlo být zdánlivě neatraktivní téma, totiž osudy docela obyčejné české rodiny. Uprostřed vlnobití kriminálek má Nova ambici oslovit diváka nepřihlouplým a vcelku laskavým vhledem do života skupiny osudem spřízněných lidí, kteří se teď a tady, v Česku, potýkají s problémy, jež krouží kolem nás – přijetí stáří, mezigenerační solidarita, nevěra, problémy s penězi a podobně.

Dále čtěte

Filmaři projeli země, které jsou terčem Putinovy hybridní války. Česko vychází ze všech zemí nejsmutněji

RECENZE / Aféra s uniklými odposlechy v Polsku, výbuchy muničních skladů ve Vrběticích nebo otrava obchodníka se zbraněmi v Bulharsku.

Sama scenáristka k tomu řekla: „Je to příběh o rodině, o tom, že mít se rádi není vždycky lehké, ale v těch opravdu těžkých situacích to je to, co nejvíc pomáhá. Je to příběh o vztazích, které nemusí být vždycky jednoduché, což může být někdy drama a jindy zase komedie. Ale hlavně je to o tom, co všichni známe – že v životě se všechny žánry většinou mísí a kdykoliv se můžeme zasmát, tak to pomůže.“

Starší pár vysloužilých učitelů (Karel Heřmánek a Taťjana Medvecká) oznámí svým čtyřem dětem šokující novinu: rozcházíme se, zbytek života chceme žít každý po svém. A to je granát vržený do rodinných konstelací, které ⁠– ruku v ruce s problémy potomků a jejich partnerů – dokonale přesype.

Rozsáhlé metráže se ujali hned dva režiséři, respektive režisérky, které podle vlastních slov usilovaly o to, obrazem podpořit emočně velice bohatý scénář. „Alice Nellis má mimořádnou autorskou schopnost načítat lidské reakce v mnoha vrstvách a ty pak vepisuje do svých scénářů. Ona vidí, co jiní nevidí, a slyší, co jiní neslyší, chodit bosé nohy po plyši, a to pak vtěluje do svých scénářů a my se snažily na to navázat jako režisérky,“ svěřila se režisérka Lenka Wimmerová a Jasmina Blaževič, původem dokumentaristka, ji doplnila: „Nešetřily jsme citem, v tom to je ženské. Šly jsme na doraz. Chtěly jsme, aby divák cítil to, co cítí postavy.“

Dále čtěte

Otevřený rozhovor s Michalem Pavlíčkem: Co chybělo Pražskému výběru, proč odmítl hrát u Gotta a kdy se smířil s Kocábem

V novém čísle měsíčníku FORUM 24+, které právě vychází, si můžete přečíst velký rozhovor s Michalem Pavlíčkem. Muzikant, jenž má…

Je fakt, že zkušená Alice Nellis má neobyčejný dar empatie do zcela všedních lidských momentů, má výtečně odpozorované rodinné rituály, v nichž se člověk okamžitě pozná. Zároveň ale chce mluvit o podobách rodiny, které na mainstreamových českých televizích dosud nezdomácněly. A když už, tak jako projev odvahy, nesamozřejmosti.

Alice Nellis se pokouší téma homosexuálního páru, v němž figuruje jeden ze synů, nepodávat jako exkluzivní prvek, ale jako již běžnou součást dnešní rodiny a nepomrkává na diváka, jako že teď sleduj, na tohle si budeš muset zvyknout. Ústřední snahou scenáristky i režisérek je vyjevit normalitu všeho, co život přináší, tlumí dramatické situace, skupinu hrdinů takřka neprodyšně uzavírají do rodinného rámce, situace se hrají s důrazem na každodenní rutinu. Prostě, tohle by se mohlo stát úplně všude.

Po zhlédnutí tří dílů mám trochu pocit, že hledání lidské obyčejnosti je místy poněkud mdlé, vyprávění se leckdy zvrhává ve strojovou sérii rozhovorů, kde klíč je stále stejný –  nejde (jakoby) o nic a zároveň jde (jakoby) o všechno. Může za to občasná režijní topornost a taky fakt, že příběhu chybí Damoklův meč, hrozba anebo velký cíl na pozadí, něco opravdu podstatného, o co se tu hraje. Prostě něco, co by do seriálu vneslo tah. Problém umístění rozestěhovavších se rodičů do domácností potomků, to je málo. Ale počkejme si na další vývoj.

Dále čtěte

Ať žije republika. Český velkofilm o osvobození, ale i o chamtivosti, který rozčílil Sověty

NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Okupaci a konec války si mohli teď televizní diváci připomenout filmy Želary (Ondřej Trojan, 2003) a…

Na druhou stranu, měkkým, až bakalářským ponorem mezi obyčejné lidi a jejich drobné starosti má seriál divácky potenciál rozměru například Kukaček, které diváci vřele přijali právě proto, že uvěřili, že nejde o konstrukt, že takové „lapálie“ prostě přináší život.