Interiér kostela sv. Petra v Mohuči, v němž Guardini též působil FOTO: José Luiz Bernardes Ribeiro / CC BY-SA 4.0 / wikimedia
FOTO: José Luiz Bernardes Ribeiro / CC BY-SA 4.0 / wikimedia
Ve Veroně se 17. února 1885 narodil Romano Guardini, italsko-německý teolog, katolický kněz, spisovatel a jeden z nejvýznamnějších katolických myslitelů 20. století. Když mu byl rok, přestěhovali se jeho rodiče do Mohuče. Přestože byl vzdělán v německém kulturním a jazykovém prostředí a celé své pozdější dílo tvořil německy, uchoval si díky matce vztah k italským kořenům. Do Itálie opakovaně zajížděl za svými příbuznými a přáteli, přičemž tak například vznikla i jeho kniha úvah s názvem Dopisy od jezera Como. Guardini byl „mužem hranic“, a tedy člověkem, který žil svoji víru uprostřed světa a mezi lidmi různých názorů, postojů a filosofických a politických preferencí.
Do toho zvláštního pohraničního pásma, kam se teologům ani lidem z duchovenských profesí příliš nechtělo, zval mezi prvními studenty univerzit v Berlíně, Tübingenu a Mnichově, a to nikoliv výhradně studenty teologie, a tedy pozdější kněze a faráře, ale též posluchače z jiných fakult, oborů a specializací. Díky své otevřenosti se dostal do myšlenkového okruhu filosofa Maxe Schelera a filosofa náboženství Martina Bubera, s nímž ho pak spojilo celoživotní přátelství.
Na berlínské Humboldtově univerzitě působil na katedře nepříliš obvyklého zaměření – Religionsphilosophie und Katholische Weltanschauung – Filosofie náboženství a katolického světového názoru. Na jeho přednášky, které se často stávaly kapitolami jeho oceňovaných knih, chodily v Berlíně a později v Mnichově stovky studentů, včetně těch, o kterých měl svět ještě slyšet, například Hannah Arendtová.
Přitažlivost Guardiniho myšlení spočívala v odvaze veřejného myšlení a vystupování, dnes nazývaného public theology. Budoucí lékaři, fyzikové, učitelé, jazykovědci, historikové a spisovatelé společně přemýšleli o tom, co ještě znamená křesťanství pro novověkého a moderního člověka, a jak by bylo možné přetlumočit centrum Kristova vykupitelského příběhu lidem, kteří postupně zažili obě světové války, nacismus, holokaust a pochopitelně také obrovský rozmach průmyslové a technické oblasti civilizace. Tu proměnu vnímali mladí lidé dost citlivě. Formálně stále žili ve světě, vytvořeném v evropských konturách na křesťanských idejích (s inspirací antického, židovského i muslimského kulturního okruhu), kde jsou krajina, města, vesnice, kostely a kláštery po staletí vytvářeny jako sice nedokonalý, ale přesto alespoň „nějaký“ obraz civitas Dei, Boží obce.
Jenže někdejší svět víry a náboženských jistot se otřásl v základech, a tak se zdálo, že v postupně dechristianizované společnosti se katedrály a kostely stanou v lepším případě muzejními objekty. Stala se ale opačná věc, na níž měl zásluhu i Guardini. Hlad po setkání s tím, co člověka přesahuje, totiž nevymizel. Bylo však třeba najít nový jazyk a nové narativy a ukázat, že Ježíš z Nazareta není Jupiter a že do učebnic dějin a religionistiky rozhodně nepatří. S nástupem Hitlera přišel Guardini tak jako řada jeho katolických, protestantských a židovských kolegů a přátel o svoji katedru a možnost veřejného působení. Ale jako kněz, teolog a učitel zůstal nablízku mladým lidem, vysokoškolákům, ve kterých viděl budoucnost tohoto světa. Nechtěl je nechat napospas šílenci, který na ně den co den řval z rozhlasových přijímačů. Tisíciletá říše Hitlerova byla pravým opakem toho, co ve svých úvahách o křesťanské kultuře, vědě, politice, architektuře a umění říkal Guardini a co v podobném ohledu reflektovali třeba Jacques Maritain, Pierre Teilhard de Chardin, Dietrich Bonhoeffer nebo Edith Stein.
Aby se liturgie znovu mohla stát centrem duchovního života, bylo třeba najít pod dějinnými nánosy to, o co ve slavení eucharistie šlo už při Ježíšově večeři s učedníky. A aby bylo možné žít mezilidské a partnerské vztahy, které nebudou jen domluveným sdílením života, pokusil se ve své vědecké, pastorační a spisovatelské práci ukázat pravý smysl již poněkud vyprázdněných a rozředěných pojmů Bůh, láska, milost, modlitba, přátelství, svoboda, krása, hřích, smrt a spása.
Na Guardiniho přednáškách a v jeho knihách bylo patrné, že svoji intelektuální činnost nechápal vůbec jako práci, ale jako službu v křesťanském slova smyslu: Co jsem dostal, dávám. Co umím, o to se dělím. Řečeno s česko-římským filosofem a knězem Karlem Vránou: Dělením se věci nezmenšují, ale násobí. Jeho účast ve spolku katolických studentů Juventus a národním hnutí katolické mládeže Quickborn (se sídlem na hradě Rothenfels nedaleko Würzburgu), v němž mladí lidé diskutovali o vědě, víře, umění, hudbě, filmech či divadle, jasně ukazovalo, do koho Guardini vkládá naději.
Guardini, který sám ještě před teologií studoval pár semestrů chemii a ekonomii a celý život zůstal v kontaktu s mladou generací, dobře znal proměny pocitů mladých lidí ze světa, v němž žili. Na jeho přednášky, v nichž se věnoval Platónovi, Sókratovi, sv. Augustinovi, Dantemu, Pascalovi, Dostojevskému, Kierkegaardovi a mnoha dalším myslitelům a v nichž postupně precizoval své úvahy týkající se posvátných znamení, liturgie, umění, architektury, svobody, politiky, kosmologie a vědy, chodili studenti rozličných oborů. Guardini si byl vědom, že jsou to právě oni, na kterých zanedlouho vyroste nová společnost, nová civilizace a snad i kultura, která bude ještě chtít mít něco společného s křesťanstvím, jeho tradicí a jeho poklady. Tento jeho pocit zesílil samozřejmě po skončení druhé světové války, na níž měla zem, ve které vyrostl, zásadní a neblahý podíl.
Prostřednictvím studentů a skrze své kolegy z jiných kateder, kteří se také účastnili kolokvií, se seznamoval s pokrokem jednotlivých vědních oborů, od fyziky přes astronomii po lékařství a přírodní vědy. Za někdy doslova fantastickými objevy, které posunuly lidstvo na technologické úrovni do sfér, o nichž snili autoři vědecko-fantastické literatury minulých dekád, ale nebyl pokaždé znát pokrok v oblasti, kterou bychom mohli nazvat oblastí duchovně-mravní.
Řečeno jeho slovy z knihy Konec novověku, která vyšla i ve skvělém českém překladu Otakara Veselého: „Člověk nyní intelektuálně a vědecky ví prostě víc, než může smyslově postihnout, nebo si i jen představit: pomysleme třeba na řád veličin v astronomii. Je s to plánovat a dosahovat účinků, které již sám nemůže citově prožít, vzpomeňme třeba technických možností, které objevila moderní fyzika.“ V tom se shodoval s tím, co jiným stylem psal ve svých knihách Max Picard. Člověk prostě byl na útěku před Bohem i sebou samým. Šlo o to ho přimět k zastavení a návratu.
I přes objevy v astrofyzice a astronomii, díky nimž mohl člověk nahlížet do prostor, kde ještě nedávno viděl okraje empyrea, a tedy „místa“, v němž v rámci lidských představ a jazyka tušil Boží přítomnost, se nezdálo, že by byl svému Stvořiteli blíž. A naopak, ani objevy v oblasti mikrosvěta, které se zrodily v desítkách nových exaktních oborů, v člověku neprobudily ten zvláštní pocit, že vlastně není svrchovaným pánem a vládcem světa, ale že by se k němu a ke všemu, co jej obývá, měl chovat jako pastýř. Čím víc věděl, tím méně se tam, kde žil, cítil doma, jistě a v bezpečí. Autem, vlakem a letadlem bylo najednou možné v řádu hodin překročit území kultur i velkých civilizačních okruhů.
Po relativně krátkém letu se člověk vyrostlý třeba v bavorském konzervativním prostředí mohl ocitnout ve světě, který se nábožensky, kulturně a svým technologickým vývojem či zaostáváním naprosto lišil od toho, co mu alespoň v hrubých rysech pomáhalo udržet si pevnou půdu pod nohama. Putování se změnilo v cestování. Zdálo se, že to, co na konci 19. století řekl ruský filosof Vladimir Solovjov, že „žijeme v přírodních počátcích lásky“ a že „hmota dominuje nad duchem“, se půlstoletí poté stalo obecným lidským prožitkem.
Plachý a ve vystupování skromný Guardini dokázal otevřeně hovořit také o tom, že trpí těžkomyslností a pocity zmaru a že hledá možnosti, jak se těmto temným chvílím postavit. To bylo, myslím, pro jeho studenty a čtenáře inspirující. Když poznali, že jedna z věcí, která mu pomáhá v jeho zápasu s melancholií, je liturgie katolické bohoslužby, zasazené do posvátného prostoru s jeho řádem, tichem, krásou a symboly, začali se mnozí o tento svět, který možná pokládali za překonaný, zajímat. Otevřel se jim úplně nový pohled na smysl a účel posvátného prostoru a zjistili, že „chození do kostela“ se nemusí nutně krýt s životem víry jako takové. Dodnes je ten drobný svazek Těžkomyslnost a její smysl inspirativním čtením.
Guardiniho pojilo přátelství s řadou výjimečných architektů, například Rudolfem Schwarzem, i společný zájem na liturgické obnově, a to dávno předtím, než o ní začali jednat účastníci Druhého vatikánského koncilu. Věci intelektuální povahy, o kterých studenti na Guardiniho přednáškách slýchali a vedli diskuse, nebyly předmětem formálních zkoušek. Nešlo o to dostat jedničku nebo dvojku. Guardini chtěl, aby se mladí lidé na základě svého vlastního poznání a školení aktivně účastnili obnovy společenského a v posledku také církevního života. A to se mu – nejen v Německu – podařilo.
Zároveň viděli, jaké on sám musel vést zápasy – s obhajobou svého způsobu myšlení, později s nacistickou ideologií a bohužel také s katolickými křesťany, kteří jeho široce založený pohled na historii, kulturu a teologii nesdíleli. Za svůj vzor ho pokládali papežové jeho doby, zvláště Jan XXIII. a Pavel VI. (ten mu nabídl kardinálský klobouk, což Guardini s díky odmítl) a za jednoho ze svých velkých duchovních inspirátorů jej považoval také v mnoha názorech jeho antipod, papež Benedikt XVI.
Když vydal své knihy Pán (Der Herr), O smyslu církve (Vom Sinn der Kirche), O podstatě křesťanství (Das Wesen des Christentums), Konec novověku (Das Ende der Neuzeit), Studie o Dantovi (Dante-Studien) a také knížku docela maličkou, avšak s úžasným obsahem, O posvátných znameních (Von heiligen Zeichen), jež vyšla u Josefa Floriana už v roce 1925, bylo zřejmé, že se onen zvláštní životní pocit vykořenění, který zažívali mnozí lidé a zčásti i on sám, snažil překročit nejen svými prorockými výhledy do budoucnosti, ale také na svoji dobu výjimečnou reflexí kulturních epoch – například středověku –, který lidé vnímali jako temné, dekadentní a odžité údobí, jež nemá modernímu člověku co nabídnout.
V díle myslitelů, které znamenalo v reflexi událostí Kříže velký teologický předěl, i v díle těch, kteří se vůči křesťanství vyjadřovali pesimisticky a kriticky, například u Friedricha Nietzscheho, nacházel inspiraci pro člověka otřeseného hrůzami první a posléze i druhé války.
Zoufalství, pramenící z dějinných událostí i z novodobého obrazu člověka, jak ho vykreslila biologie, psychologie, antropologie a sociologie, chápal Guardini jako příležitost ukázat, že člověk není jen výjimečným inteligentním živočichem na vrcholu evoluce, který svými silami a schopnostmi téměř zcela ovládl přírodní svět, jenž mu často hrozil zničením, nýbrž osobou, která má v řádu dějin a stvoření své jedinečné místo. Napsal: „Veškeré pokusy vtěsnat ho do mechanických, biologických, psychologických a sociologických kategorií, do nichž nepatří, představují pouhé variace základní snahy udělat z něj „přírodní“ bytost, byť je tím míněna „příroda“ duchovní povahy. Jedno se však nevidí: že člověk je v prvé řadě a bezvýhradně osobou vymezenou individuálně, a to i když nechce, i když to sám popírá. Že je osobou povolanou Bohem, ve vzájemném kontaktu s věcmi a jinými osobami. Osobou, která je vybavena nádhernou a zároveň strašlivou svobodou zachovat nebo zničit svět, dosáhnout svého potvrzení a naplnění, nebo se vzdát sebe samé a zaniknout.“
Romano Guardini nepředkládal své myšlenky jako hotové a neměnné recepty nebo návody na život. Stal se mistrem dialogického způsobu myšlení, člověkem, který si nedokázal představit svůj profesní a duchovní život mimo pestré společenství lidí. Jako vědec, křesťan a katolický kněz věřil, že odpovědi na mnohé tíživé otázky lze pravděpodobně najít v pokorném a odvážném sklonění se ke kérygmatu, tedy k jádru evangelního poselství.
Také proto jsou jeho knihy srozumitelné současnému čtenáři, který zápasí s novými a možná ještě mnohem vážnějšími krizemi osobního, náboženského, kulturního a politického vykořenění. Je škoda, že zpoza železné opony nebylo možné si vyjet do Mnichova, kde Guardini od roku 1948 působil na Ludwig-Maximilians-Universität. Vždyť z Prahy je to jen o něco dál než do Ostravy.
Zdeněk A. Eminger je křesťanský teolog, který vychází z katolicky orientovaného prostředí a je inspirován českým evangelickým porozuměním a světem umění.
