Současná uprchlická krize, teroristické útoky a celkově vše ohledně toho, je často popisovaná jako střet neslučitelných kultur, které byly vždy utvářené vírou. Realita je však taková, že vždy záleží na konkrétních lidech.

„Odlišovala je náboženství, spojovala je válka, ale především lidskost, solidarita a odvaha. Za druhé světové války riskovala v Sarajevu muslimská rodina Hardagových vlastní životy, aby před fašisty zachránila židovskou rodinu Kabiliových. O padesát let později se při válce v Jugoslávii role obrátily, ze zachráněných se stali zachránci.

 Když v roce 1941 přišla při náletech o dům židovská rodina Kabiliových, našla úkryt právě u rodičů Sáry Pechancové. Odvaze zachránců nestálo v cestě ani to, že přímo naproti jejich domu mělo sídlo gestapo. Ani to, že sténání a křik mučených se z budovy gestapa rozléhalo až do jejich obydlí, aby jim připomínalo, co by čekalo v případě prozrazení i je samotné. A jejich lidskosti nebránil v pomoci Židům ani fakt, že Mustafa Hardaga, jeho žena Zejneba, bratr Izet s manželkou Bachriyou byli konzervativními muslimy. Ostatně, Hardagovi žili poblíž synagogy a mezi Židy měli mnoho přátel. „Náš dům byl vždy otevřený všem lidem. Byl velmi demokratickým místem,“ vzpomínala později Sára. A mezi přátele Hardagových patřil i Yosef a Rivka Kabiliovi. Jedna z fotografií židovského památníku obětem a hrdinům holokaustu Jad Vašem zachycuje Zejnebu s malými dětmi Kabiliových. O moc slavnější snímek pak zobrazuje Zejnebu a Rivku Kabiliovu s jejich dcerkami na sarajevské ulici, zahalená muslimská žena přitom cípem svého oděvu zakrývá žlutou pěticípou hvězdu své židovské přítelkyně,“  píše článek Idnes.cz.

Podobné příběhy jde najít i v knize Tady vaše fatwa neplatí: Příběhy lidí z islámského světa bojujících proti fundamentalismu a násilí. Tady je výňatek z ní:

 „Jisté souvislosti, které mohou vést ke zjednodušujícím závěrům, se zde skutečně nabízejí: Vysoký muslimský hodnostář z meziválečné britské Palestiny – velký jeruzalémský muftí Hadži Amín Al-Husajní – skutečně organizoval odpor proti sionistickým židům a za druhé světové války mu pak velmi zaimponoval Hitler i nacistický antisemitismus. Al-Husajního aktivity byly skutečně zločinné, avšak zároveň by jeho obraz neměl sloužit k zastiňování faktu, že přes jeho propagandu zůstala většina palestinských Arabů během války vůči Británii loajální. A co víc – proti nacistům bojovalo v rámci britské armády kolem devíti tisíc arabských Palestinců – někteří dokonce bok po boku s židy ve smíšených jednotkách.

 V řadách francouzské armády za druhé světové války bojovalo – podobně jako za té první – velké množství koloniálních muslimů. Jednalo se o maghrebské goumiers, senegalské střelce a další koloniální oddíly (blíže k těmto pojmům v předešlém dílu). Kromě Arabů mezi nimi byli i Berbeři či Evropané žijící v severní Africe. Někteří z nich bojovali z počátku ve vichystických silách, později však hlavně v armádě Svobodné Francie. V té tvořili muslimští vojáci celé dvě třetiny mužstva. Zúčastnili se těžkých bojů na mnoha frontách: od tuniské, kde se podíleli na doražení Rommelova Afrikakorpsu, přes vylodění na Sicílii až po těžké boje v Itálii, aby nakonec osvobozovali Francii a dobývali jižní Německo. V roce 1944 bojovalo v de Gaullově armádě téměř čtvrt milionu muslimů ze severní Afriky a kolem dvou set tisíc ze Senegalu a okolí. Čtyřicet tisíc Severoafričanů a 25 tisíc Senegalců v bojích proti nacismu padlo, hlavně při osvobozování Evropy v letech 1943-44. Řada zajatých – hlavně černých – vojáků byla Němci z rasových důvodů buď vzápětí po zajetí popravena, nebo uvězněna v koncentračních táborech,“ píše v článku pro Deník Referendum Marek Čejka.

„Všichni jsme stejní. Neexistuje žádná křesťanská, muslimská nebo židovská krev. Existuje pouze krev lidská,“ vysvětluje pamětnice, která byla v roce 1944 zajata a poslána do koncentračního tábora v Terezíně Margot Friedlanderová, která napsala knihu Útěk z Berlína – S židovskou hvězdou v kapse.

Vyšlo na webu Manipulátoři.cz.