Kultura
4. 12. 2017
Je to mimořádný počin, který svým významem přesahuje Jihočeský region. Jedná se o výstavu Jihočeského muzea v Českých Budějovicích Léta zkázy a bolesti, která trvá až do 11. listopadu 2018, tedy do symbolického data – stého výročí ukončení první světové války léta, jehož období představuje. Byla to léta nesmírné bolesti, kterou si v současnosti vůbec neumíme představit. Osobně tuto expozici považuji za mimořádně podařenou, nejen kvůli unikátním exponátům, ale také proto, že nutí člověka k zamyšlení nad tím, jaká to byla tehdy hrozná doba. Výrazně přibližuje lidské utrpení, padlých a zraněných vojáků i lidí v týlu, kteří trpěli velkým hladem.
Dominantou expozice je model rakouského vojenského zákopu na sočské frontě (pojmenované podle řeky Soči) v současném Slovinsku, kde proti sobě stály armády Rakouska-Uherska a Itálie. A to mě vyprovokovalo k přemýšlení nad mou rodinou. Můj praděda z máminy strany byl zajat Italy a vstoupil do čs. legií v Itálii, praděda z tátovy strany zůstal rakouskouherským vojákem až do konce války a bojoval na italské frontě. Je tedy klidně možné, že mí pradědové tam někde po sobě stříleli. To je dost strašná představa. A takových rodinných událostí je nás hodně. Není snad českého rodu, jehož předkové neválčili v první světové válce, a skoro v každém rodě mají i nějakého padlého. Zvláště pro rakouskouherské vojáky byl tento konflikt strašný. Kromě toho, že jim šlo téměř denně při tvrdých střetech s nepřáteli o život, tak často měli hlad. V roce 1918 byla průměrná váha jednoho vojáka habsburské monarchie 50 kilogramů.
Zajímavý je také model polní nemocnice s chirurgickými nástroji, z nichž některé působí hlediska dnešní doby až děsivě. Představa, že v některých případech prováděli zdravotníci amputaci noh a rukou bez uspání, a dokonce i bez jakéhokoliv umrtvení je děsivá. Bohužel to je pravda, protože látek k tišení bolesti bylo málo. Na lůžku také leží figurína zraněného a kompletně zafačovaného vojáka. Návštěvníci tady uvidí i fotografie zmrzačených a zohavených vojáků, kterým třeba chybí půlka obličeje. Ano, je to kruté, ale jako podnět k zamyšlení nad důsledky válečných hrůz mají tyto obrázky smysl.
Velice dobrá je celková koncepce výstavy, kdy návštěvník se v druhém patře přesouvá jednotlivými výstavními sály jakoby chronologicky. Začíná v první místnosti ještě v době míru, tedy těsně před vypuknutím války, kde jsou ukázány exponáty, které tehdy patřily k idylickému mírovému životu, a v té poslední už třeba uvidí uniformu sokolské stráže, která po skončení válečného konfliktu zajišťovala pořádek a bezpečnost v právě vzniklé Československé republice.
Zájemci si mohou „zastřílet“ z vojenských pušek nebo zatlouci hřebík do válečného štítu. Ten sloužil k tomu, že každý člověk, který si za symbolickou cenu koupil tenkrát hřebík a zarazil jej do štítu, tím podpořil válečné úsilí habsburského mocnářství.
Diskutabilní je ovšem fotografie, na které jsou popravováni čeští legionáři, jež zajala rakouská armáda s doprovodným textem Rakouské barbarství na českých legionářích. V zájmu objektivity je nutné uznat, že z hlediska mezinárodního práva byli tito vojáci zběhové a vlastizrádci a takové odsuzoval k smrti každý stát.
Ještě jedna taková osobní vzpomínka. Na jedné z mnoha vystavených fotografií je náhrobek vojáka, který se sice vyhnul válečným hrůzám, ale ve dvaadvaceti letech zemřel doma u rodičů na plicní chorobu. Zmíněný můj praděda z tátovy strany přežil válečné hrůzy, ovšem při návratu domů zemřel ve Vídni na tyfus. Ano, válka je hrozná věc, nicméně tuto výstavu vřele doporučuji.
