„Prezident Miloš Zeman uvažuje o tom, že bude vetovat případné uzákonění možnosti manželství pro homosexuály. Manželství je podle něj určeno k tomu, aby rodina vychovávala děti. Prezident to ve čtvrtek řekl v televizi Barrandov. Uvedl také, že uvažuje o tom, že by dal Řád Tomáše Garrigua Masaryka katolickému knězi Petru Piťhovi, který v zářijovém kázání odmítl Istanbulskou úmluvu proti násilí na ženách a domácímu násilí.“

Odhlédnuto od osoby Zemana, jak to s tím manželstvím homosexuálů je?

Tady je potřeba si to rozdělit na několik bodů, jinak s tím můžeme být rychle hotovi, ať už si myslíme cokoli.

1. Mají mít homosexuálové právo na uzavření manželství?
2. Mají mít tedy stejná práva, včetně třeba adopce dětí?

Ad 1. Manželství je podle Zemana „určeno k tomu, aby rodina vychovávala děti“. Odhlédněme od toho, kolik manželství uzavřeli někteří lidé, kteří to hlásají jako samozřejmou pravdu a jak vychovávají své děti. K věci samé. Je třeba tady rozlišit to, že děti vždycky v případě konkrétního dítěte plodí jeden muž a jedna žena a že je většinou prospěšné, když dítě vychovávají jeho rodiče v manželství. V některých případech to prospěšné není, ale z výjimek se neodvozuje pravidlo a řeší se zvlášť.

Otázky vzbuzuje spíše ona formulace „je určeno“. V takovém případě se musíme ptát, kdo to určil. Příroda? Bůh? Stát? Když to vezmeme od konce, stát to skutečně může určit, ale stát může určit cokoliv, takže tento argument nemá velkou váhu. Stát může také určit, že se děti rodičům odeberou a bude si je vychovávat sám. Jsou státy, které podobné věci praktikují a výsledky nejsou příliš šťastné.

Můžeme vyjít z toho, že to tak chce Bůh. To je ovšem axiom, který nemůžeme z podstaty věci nijak dokázat. Kdybychom chtěli být ironičtí, mohli bychom říci, že věc komplikuje i to, že třeba Bible neříká, že to tak je. Bez nějaké ironie lze jen konstatovat, že žijeme v sekulárním státě a tuto argumentaci nelze použít. Náboženství nám v historii tradičně spíše legitimizuje názor, že můžeme některé rodiče vychovávající své děti společně povraždit („vyhubte je jako klaté“), protože chceme obsadit jejich území, nebo nepatří ke stejné náboženské skupině. Protože žijeme v sekulární zemi, náboženskou argumentaci nemůžeme vzít v úvahu ani v případě, že Bůh existuje a něco si myslí.

Zbývá tedy příroda a tam tvrzení, že „stát je určen“, není legitimní, protože příroda nemluví. Přírodu můžeme jen pozorovat a něco z toho odvozovat. Stát i manželství jsou instituce a z pozorování přírody odvodíme leda takové věci, že pro komunitu včelího hnízda je výhodné, když má královnu a že termitiště má nějaké funkční uspořádání a že pro některé savce je výhodné, když žijí v páru. Evolučně úspěšné kočky ovšem v párech nežijí, což by nám mohlo být jedno, protože nejsme kočky, ale člověk ze sociobiologického hlediska není párový živočich.

Kam paměť sahá, žili lidé převážně v kmenech, tlupách, rodech, mnohogenerační rodině. Moderní nukleární rodina představuje jev v historii lidstva krátkodobý. Tento model tu nebyl, pak krátce někde byl a dnes zase mizí. Konzervativci mají obecně problém, že svá hodnotová tvrzení nemohou často doložit ani z hlediska historie, ani přírodních věd. Většinou, když něco vyhlásí jako přirozené a tradiční, tak se snadno zjistí, že tradiční to není. O přirozenosti škoda mluvit. Vycházejí tady z aristotelské představy o existenci jakýchsi neměnných podstat, což ničemu pozorovatelnému ve světě neodpovídá.

Ad 2. Druhá otázka je, jestli mají homosexuálové právo na manželství a adopce dětí. Výraz právo je trochu složitý, protože když má někdo právo, měla by tomu u někoho jiného odpovídat nějaká povinnost. U mnoha dnes deklarovaných práv je mnohdy obtížné určit, kdo by měl mít tu povinnost, pokud vůbec. Tady se často jedná o jazykový problém. Někomu nevadí registrované partnerství osob stejného pohlaví, ale nechce, aby se tomu tak říkalo, protože se nikdy ničemu takovému neříkalo. To se dá pochopit a není nutné na něčem takovém trvat.

Věc se bude lámat spíš na tom, jaká všechna práva by taková registrovaná dvojice měla mít, zvláště pokud jde o adopce, protože otázky dědictví a informování o zdravotním stavu zřejmě příliš někomu nevadí. Pokud jde o adopce, není asi slovo „právo“ úplně vhodné, protože na adopci nemá právo nikdo. Bylo by lepší říkat tomu „možnost“.

Tady se dostáváme na pole složitého problému, protože názory odborníků se rozcházejí a pohybují se na škále od „dítě potřebuje pro harmonický rozvoj žít s předobrazem heterosexuálních rodičů“ až po „mnoho dětí vyrůstá do plnoletosti v ústavech s předobrazem kolektivu pečovatelských ‚tet‘“. Když se odborníci rozcházejí, můžeme si hodit korunou, nebo se pro něco citově rozhodnout, ale to je asi tak všechno. Na tomto místě nemáme prostor to řešit a stejně bychom k ničemu nedospěli.

V zásadě jde o to, že Miloš Zeman se pustil do apriorních hodnotových tvrzení, která jsou pochybná. Jaké jsou jeho motivace, je jiná otázka a není ohledně problému samotného moc zajímavá.