Íránská herečka Arienne Mandiová se na filmu potkala s izraelským režisérem Guy Nattivem. FOTO: AČFK / se souhlasem
FOTO: AČFK / se souhlasem
RECENZE / Jedna aréna, dvě judistky a nervy napjaté k prasknutí. Mistrovství světa sledují tisíce lidí, jen dvě ženy ale vědí, že se tu odehrává nejen zápas o medaili, ale i o svobodu a důstojnost. Vypráví o tom strhující film Tatami, jehož hrdinka, Íránka Leila, má zlatou medaili na dosah, jenže nesmí vyhrát. Nařídili jí to nejvyšší představitelé islámského režimu.
Divácký hit z festivalu v Benátkách, gruzínsko-americký snímek Tatami ověnčený různými cenami, natočili společně Guy Nattiv a Zar Amir Ebrahimi. Dva filmaři, kteří by se ještě před šestnácti lety mohli stěží potkat. Izraelský režisér a íránská herečka a režisérka, jejichž rodné země si zrovna dvakrát nerozumějí, se potkali poprvé v Los Angeles, kam Nattiv kolegyni pozval, aby si promluvili o její roli trenérky hlavní hrdinky. V tu dobu už oba žili mimo svá rodiště, režisér v USA, herečka ve Francii. Během příprav Tatami se ukázalo, že je Ebrahimi pro Nattiva zásadní pomocí i při castingu, a nakonec jí nabídl spolurežii.
Příběh se točí kolem dvou žen – talentované íránské judistky Leily a její trenérky Maryam. Obě přijíždějí na mistrovství světa v judu v Tbilisi, rozhodnuté získat pro Írán zlatou medaili. Leila urputně bojuje a postupně zvyšuje svou šanci na vítězství, uprostřed utkání však přijde z nejvyšších míst islámské republiky nepochopitelné nařízení: Leila musí předstírat zranění a prohrát, jinak bude označena za zrádce národa.
Dívka se odmítne ortelu motivovanému politickými důvody podřídit, a když ji v jejím úsilí opustí v následujících hodinách ze strachu i trenérka, čelí vypjaté situaci sama. Jednotlivá kola v aréně i psychický nátlak ji vysilují, Leila se však s urputností buldoka vrací znovu a znovu na tatami, rozhodnutá zvítězit. Islámský režim má ale své účinné zbraně, mimo jiné její rodinu, kterou nechala v Íránu a která jí na dálku nadšeně fandí.
Inspirací ke scénáři, který napsal Nattiv s Elham Erfaniovou, byly příběhy sportovkyň, které prošly podobným martýriem jako filmová hrdinka a dostaly se uprchlického olympijského týmu. Zažila to například Sadaf Khademová, první íránská boxerka, která emigrovala do Francie a stala se bojovnicí za ženská práva. Podobný úděl měla i lezkyně po skalách Elnaz Rekabiová, jež soutěžila bez hidžábu, přestože věděla, že doma jí za to hrozí smrt.
Ostatně i sama Zar Amir se rozhodla poté, co ji íránský režim pronásledoval kvůli „uniklým“ erotickým nahrávkám na internetu, kde měla údajně figurovat, utéct do Paříže. Tatami byl tedy pro ni velmi osobním příběhem. Přispěla do něj i vlastními informacemi o íránské judistce, s níž se svého času potkala rovněž mezi uprchlíky.
Výsledkem je strhující podívaná, která se až na občasné flashbacky a záběry dívčina rodinného zázemí odehrává v reálném čase a na jednom místě, jež tvoří malá, starobyle vyhlížející aréna s pozoruhodným zlatým stropem. Režiséři vás během prvních minut vtáhnou do kotle, jehož dramatické dění přiživované nátlakovými telefonáty a posléze i fyzickou účastí politických „dohlížitelů“ připomíná čím dál hlasitěji tikající bombu, a v této klaustrofobní atmosféře mezi čtyřmi stěnami vás drží až do samého konce.
Skvěle tomu napomáhá práce se zvukem a dynamická kamera Todda Martina, jež pomocí detailů, černobílého obrazu a formátu 4:3 násobí úzkost i sevřenost celého vyprávění. Vskutku bravurní režie. Tím spíše, že se na ní podíleli zkušený filmař (má na kontě mimo jiné film Golda) a režijní debutantka, jež má zjevně předpoklady nejen herecké.
Výrazně se na celkovém dojmu podílejí kromě vynikajícího scénáře a dialogů, jež občas řežou do prostoru jako nůž, i obě protagonistky. Především Arienne Mandiová, nadaná americká herečka s íránsko-chilskými kořeny, která jednak skvěle hraje, jednak zvládla před kamerou osobně judové scény. Každou krůpěj potu, každý pád i každé sevření soupeřkou jako bychom prožívali spolu s ní, scény zápasů jsou tak sugestivně natočeny i sestříhány, že se člověku místy až potí dlaně. Zar Amir Ebrahimi potvrzuje svou hereckou zkušenost (známe ji z detektivně laděného dramatu Svatý pavouk, za něž vyhrála hereckou cenu v Cannes), tentokrát v roli trenérky, jež svádí zápas sama se sebou a jež projde během filmu několika niternými zvraty. Tíseň obou žen symbolicky umocňuje tmavý hidžáb, z něhož vystupují jen jejich pevně sevřené tváře odrážející vnitřní emoce a jehož se judistka v zásadní chvíli svého rozhodnutí zbaví.
Tatami je brilantně natočený film, který přináší svědectví o tom, že autoritářské režimy bohužel prostupují všemi sférami včetně sportovní, kde by se mělo hrát fair play. Nabízí až neuvěřitelný, nadčasový příběh, který je oslavou zápasu o lidskou důstojnost, svobodu a spravedlnost. A tím nejlepším možným způsobem posouvá hranice společenského dosahu filmového umění.
