NÁZOR / Americké jednotky začaly urychleně dostávat nový systém střelných zbraní označovaný jako „New Generation Squad Weapon“ (NGSW). Útočná puška a lehký kulomet používají potenciálně v pořadí třetí standardní náboj NATO, který by měl nahradit dosavadní střelivo.

Představte si nejhorší možný scénář napadení zemí NATO Ruskem. Vojáci ve spěchu míří na frontu kdesi v Pobaltí či východním Polsku, aby pomohli vyčerpaným obráncům. V bojové situaci však zjistí, co jim nikdo neřekl a co si ani neuměli představit.

Zvládnou zasáhnout nepřítele střelbou z útočné pušky na vzdálenost 300-350 metrů, avšak jejich střely ho kvůli standardní ruské balistické ochraně dokážou maximálně omráčit nebo mu vyrazit dech. Když ale střílejí Rusové, jejich průbojné střelivo západní „balistiku“ překonává.

Pokud chtějí západní vojáci nepřítele vyřadit z boje, musejí mu nejprve prostřílet nohy – a  pak ho eventuálně zasáhnout i do vitálních částí těla nechráněných proti zásahu, například do obličeje. Což se ovšem na vzdálenost stovek metrů zařizuje vcelku obtížně.

Přijde vám to šílené? Představujete si, jak se nezkušení vojáci v defenzivě cítí, když zjišťují, že se nemohou spolehnout na svou zbraň? Že to takto může skončit, však víme minimálně patnáct let. A celou dobu v Evropě nikdo nehnul prstem, aby to změnil. Ani když jsou vyhlídky na konflikt s Ruskem naléhavější než kdy dříve, Evropa v dané věci nedělá nic.

Přesněji řečeno, dělá přesný opak toho, co by měla. Dvě klíčové evropské armády, německá a francouzská, nedávno zavedly do výzbroje nové útočné pušky v neúčinné ráži 5,56 x 45 mm NATO. A jestliže nalezneme chabou omluvu v podobě existujících zásob střeliva a svým způsobem pochopitelné institucionální setrvačnosti, co říci o armádách, jež nově zavedly zbraně pro náboj, který dosud nepoužívaly, ač dobře věděly, že mezitím beznadějně zastaral?

Co je nového na NGSW?

Stávající standardní náboj NATO pro útočné pušky konstrukčně vznikal v 60. letech minulého století. Tvůrci usilovali o zmenšení náboje a optimalizaci ranivého účinku na nechráněné cíle ve středních vzdálenostech (do 400 metrů). Originální americký náboj M193 byl též určen ke střelbě z útočných pušek M16 s podstatně delšími hlavněmi (51 cm), než mají jejich dnešní následníci (37 cm u americké karabiny M4, 36 cm u českého BRENu 2). Což se dále podepisuje na výkonu střeliva.

Zkušenosti z bojišť i zprávy o vyzbrojování čínské a ruské armády vyvolaly formulaci požadavků ohledně prodloužení účinného dostřelu a zvětšení průraznosti. Konstrukční úpravy stávajícího náboje ovšem nevedly k přijatelným výsledkům. Nejpozději v závěru první dekády století bylo zřejmé, že vývojový potenciál náboje 5,56 x 45 mm se vyčerpal a bude třeba náhrady.

Nový americký náboj 6,8 x 51 mm pro zbraňový systém NGSW můžeme zjednodušeně popsat jako „střední cestu“ mezi nábojem NATO první generace, 7,62 x 51 mm, a druhé generace, tedy zmíněného 5,56 x 45 mm – s některými „ale“.

Speciálně vyvinutá kompozitní nábojnice švýcarské firmy SIG zvládá výrazně vyšší pracovní tlaky než klasické bronzové či fosfátované ocelové nábojnice. To umožňuje výrazně vyšší účinný dostřel, než mají zavedené útočné pušky. Současně vyšší úsťová energie střely a opuštění koncepce její záměrné nestability zajišťují větší průrazný účinek na balistickou ochranu, který údajně překonává i puškový náboj NATO ráže 7,62 mm.

Vyšší pracovní tlak ovšem mimo jiné znamená, že zbraně konstruované pro náboj NATO ráže 5,56 mm nebude možno kvůli nedostatečné odolnosti adaptovat na nové střelivo. Jinak řečeno, všechny pušky zakoupené od okamžiku, kdy se již vědělo, že náboj 5,56 mm NATO končí, jako by obsahovaly ekvivalent toho, čemu se u spotřebičů v civilním sektoru lidově přezdívá „kurvítko“. Tedy konstrukční prvek, který po relativně krátké době užívání způsobí znehodnocení výrobku.

Integrální součástí amerického systému NGSW bude i nová zaměřovací jednotka usnadňující vojákovi přesnou palbu na vzdálenost až 600 metrů. O této jednotce je zatím k dispozici minimum informací a zprávy o ní budou nejspíš i nadále skoupé.

Nešlo však o žádnou raketovou vědu ani utajované informace, když měli akviziční byrokraté evropských armád vzít v úvahu americkou debatu o střelivu. Dávno vědí, že ruský náboj 5,45 x 39 mm (používaný i Ukrajinci) a čínský 5,8 x 42 mm preferují průraznost před maximalizací účinku na nechráněný cíl, jaký se na bojišti vyskytuje stále vzácněji. A že tudíž v hypotetických přestřelkách s Rusy a Číňany hrozí západním vojákům vážná nevýhoda.

Pověstný model „business as usual“ a klapky na očích spolu s předstíráním, že problém neexistuje, ovšem představují známé projevy dysfunkční byrokracie.

Možné důsledky à la Chauchat

Na rozdíl od válek 19. století se současné ozbrojené konflikty nevyhrávají palbou z pušek, která způsobuje zlomek celkových ztrát na moderním bojišti (uvádí se do 5 procent). To ovšem neznamená, že můžeme podceňovat dopady nespolehlivosti osobní zbraně na morálku vojáků, které by snadno mohly přerůst ve významnější problémy.

Západní pěšák je cvičen s představou, že v případě potíží může zavolat leteckou podporu, kterou ovšem reálně nedostane, protože by byla přetížena požadavky podél celé fronty a omezena působením ruského letectva a protivzdušné obrany. Ale také by se musel obejít bez dostatku dělostřelecké podpory a vyjít s pouze omezenou dostupností podpory minometů. Ve střetných bojích s ruskou invazí by byl nakonec odkázán sám na sebe a svou osobní zbraň. To její význam pro odolnost obrany zvyšuje daleko nad rámec statistických analýz ztrát.

Přitom existují známé odstrašující příklady chybných výzbrojních rozhodnutí. Legendou výzbrojního šlendriánu se stal francouzský prvoválečný lehký kulomet přezdívaný podle jednoho z tvůrců Chauchat. Zejména varianta vyráběná pro intervenční americké síly je považována kvůli vysoké poruchovosti za vůbec nejhorší kulomet v historii. Každý, kdo se na tento šunt musel spoléhat v boji, jej nenáviděl.

Evropští plánovači, kteří rozhodují o zavádění osobních zbraní vojáka neschopných protivníka spolehlivě vyřadit z boje, by měli být ve světle kauzy Chauchat okamžitě vyměněni.