Člověk poměrů neznalý nebo nenapravitelný idealista by si snad mohl myslet, že když se hlava státu ve svém městě vypraví k volbám, měla by to být událost potěšující, radostná a milá. Takový malý svátek. Plný úsměvů. Plný lidí, kteří ho přišli sdílet se svým prezidentem. Opak je ale pravdou. Přihlížejících je málo a stejně se nesmějí přiblížit. Místo vlídných obličejů vidíme jen kamenné komisní tváře desítek Zemanových strážců a policistů.

Úsečné rozkazy a zákazy ochranky a policie dávají každému najevo, kdo je tu pánem. Vyklizené prostranství před budovou základní školy v Praze Lužinách, kde se konají senátní volby, je obehnané červeno-bílou policejní páskou – připomíná to scénu z pochmurného kriminálního filmu se záběrem na místo činu. Všichni jsme přísně střeženi. Z místa hned vedle vchodu, vyhrazeného novinářům, se nikdo nesmí ani vyklonit za pásku, hned je nějakým mužem v černé umravněn.

Asi půl hodiny před příjezdem hlavy státu se policisté, uniformovaní i v civilu, rozběhnou po rozlehlém prostranství před školou a vyhánějí z něj všechny lidi, kteří tam posedávají na lavičkách, sami nebo s dětmi, buď jenom tak, je hezky, nebo čekají, až budou smět jít vhodit lístek do volební urny. Ani to totiž nesmějí. Vstoupit do budovy je zakázáno. Ochranka nevpustí ani mladou maminku s kočárkem, která vysvětluje, že má zpoždění a musí vyzvednout synka z družiny. To je ještě ke všemu jiný vchod než ten hlavní, kterým se přichází k volebním místnostem. Žádné vysvětlování ale nepomůže. Dovnitř nesmí, musí čekat za páskou, dokud prezident nepřijede, neodvolí a zase neodjede. Celý prostor před školou musí být nadobro vyklizený. Všichni musí pryč, nebo – pokud přece jen chtějí zůstat a přihlížet – musejí nastoupit téměř do řady daleko od vchodu k zídce, kde jsou drženi pod dohledem. Blíž nesmějí.

Pokud tu kolem něco citelně chybí, pak je to radost. Pohoda. Sváteční pocit. Tak to ani náhodou, ani špetka. Člověku se nemůže nevloudit vzpomínka na usměvavou slovenskou prezidentku Čaputovou, jak si před volební místností, když se volilo u sousedů, podává ruce s nadšenými „obyčejnými“ lidmi, kteří ji přišli pozdravit. Tady panuje spíš atmosféra Příběhu služebnice, seriálu z pochmurné budoucnosti plné uniforem, tísně a štěkání rozkazů v liduprázdných prostorách. Kolem přechází psovod s německým ovčákem na vodítku…

Kolona konečně přijíždí. Ochranka zkušeně a s velikou praxí obstoupí dveře prezidentské limuzíny, tělo na tělo, tak, aby hlavu státu a pomoc při vystupování nikdo ani nezahlédl. Jeden bodyguard v křečovitém sevření prezidenta podpírá, vede a vláčí za zdravou ruku, čtyři další mají kolem pohotovost. A tak se nedůstojně všichni spolu sunou dovnitř.  Při vstupu pan prezident vtipně zažertuje o tom, že by mu dezinfekce mohla uzdravit ruku, a cestou k volební urně i během volby si dětinsky žvatlá: „Ták, pomalu… Židličku. Opatrně. Tak a je to.“ Novinářce, která chtěla, aby pohovořil o tom, proč má smysl jít k volbám, ovšem arogantně odsekl, že pokud to neví, nemá být novinářkou. Dva ho zdvíhali ze židle, kam si za plentou musel sednout.

Dále čtěte

Deník FORUM 24 prosí o vaši pomoc při obraně liberální demokracie

Česká republika je v moci nedemokratických a autoritářských sil, které pohrdají právním řádem i ústavou. Prezident Miloš Zeman nerespektuje principy…

A odjíždí se. Ochránce v civilu, místo v černém obleku ale v kraťasech a mikině, který vypadá spíš jako strážce národního parku, se úmyslně nakloní ramenem dopředu tak, aby se nedalo téměř nic nafotit. A už vůbec ne usazování prezidenta na zadní sedadlo vozu. Je to ale zoufalý pohled. Je to nedůstojné, je to smutné, je to mnohem horší, než se dalo čekat. Ne, krásné odpoledne s milým setkáním, z jakého si člověk odnáší povznášející pocit v duši, na jaké se vzpomíná roky a o jakém se vypráví dětem, to vážně nebylo. Ale třeba to ještě někdy takové bude. Možná. Snad…

Autorka je řadovou členkou TOP 09.