Prezident Miloš Zeman svou cestou do Moskvy působí dost problémy, protože politickou scénu dostal do situace, že každé rozhodnutí je nějakým způsobem trapné. Nejlepší  by pochopitelně bylo, kdyby ho od začátku ani nenapadlo tam jezdit. Jenomže to byl nebyl Zeman, vítaný host na ruské ambasádě. Můžeme celkem směle odhadnout, co by asi v podobné situaci udělal jeho předchůdce Klaus, nositel Puškinovy Putinovy ceny. Politika mnoha azimutů, jak ji hlásal blahé paměti, která znamená velké ohledy především na jednu světovou stranu, došla nakonec svého naplnění. Tedy skoro, každé lísání se dá ještě stupňovat.

Po přestřelce s americkým velvyslancem teď hradní služebnictvo vymýšlí, jak všechno trochu zakamuflovat. Pan prezident to prý nemyslel tak, že velvyslanec Schapiro nesmí kvůli chladnému postoji k Zemanově cestě na Hrad už nikdy, ale že šlo o jednu konkrétní schůzku. Podobné výmluvy na úrovni základní školy sice nemůže brát nikdo vážně, ale nakonec je dobře, že se ještě na Hradě aspoň pokoušejí vymlouvat. Tak možná pan prezident audienci udělí, jen co Ovčáček najde ten Peroutkův článek, co si na něj pan prezident jasně pamatuje, ale jinak o něm nikdo neví.

Premiér Sobotka je přesvědčen o tom, že „není na místě, abychom v této souvislosti vyvolávali takto rozsáhlý konflikt mezi ústavními činiteli“, tedy mezi vládou a prezidentem. Podle něj by neschválení cesty bylo bezprecedentním krokem, který by poškodil vnímání ČR navenek.

To je samozřejmě pravda. Když prezident pojede do Moskvy a půjde na přehlídku, bude to trapné. Když mu to vláda zatrhne, bude to taky trapné. V čele státu stojí hlava, která ustavičně někoho staví do trapných situací. Už je to v té fázi, že trapné je ohledně něj cokoliv a nedá se tomu vyhnout. A není prakticky možnost, jak tomu můžeme zabránit.