Nespokojenost s činností Ústavního soudu v některých kruzích pokračuje. Objevují se přitom fráze, které v Česku zaznívají déle než desetiletí. Většinou jde o takové mlžení kolem faktu, že někteří politici by chtěli vládnout sami a nenechat se přitom moc otravovat nějakou kontrolou a zpětnou vazbou.

Oblíbená postava na dezinformačních webech „analytik“ Jan Schneider se na médiu První zprávy 24. února vyslovil v článku s všeříkajícím titulkem Nechceme aktivistický Ústavní soud.

V čem podle něj spočívá ten aktivismus? „Příliš časté vyjadřování se k celkem běžným životním situacím devalvuje stanoviska i pozici Ústavního soudu, který by spíše měl být méně dostupný, zdrženlivý, věhlasem se oblak dotýkající, a odtud se vyjadřující, musí-li už tomu tak být, hlasem hromu podobným. Tomu však nesvědčí jeho ústavně právní příštipkaření, leckdy téměř protimluvné, někdy dokonce redundantní – každopádně k ústavě ne vždy tak těsně přiléhající, jak by bylo záhodno. Například rozhodování o tom, jak si má počínat hoteliér vůči názorově odlišně smýšlejícím klientům, to – račte odpustit! – vůbec není otázka pro Ústavní soud, to je věc k rutinnímu vyřízení Českou obchodní inspekcí… A nález Ústavního soudu, týkající se usnesení vlády o přijetí krizových opatření, kterými je (až na výjimky) zakázán maloobchodní prodej a poskytování služeb, je podle místopředsedy Ústavního soudu Jaroslava Fenyka nepatřičný a nepříslušný. Dalo by se říci, že to je přímo úlet Ústavního soudu z ústavně mu vymezené působnosti.“

Bývalá politická veličina Jiří Paroubek píše tamtéž dne 23. února: „Již před pár týdny vstoupil ÚS poprvé po delší době, o to však významněji, do politické hry, a to zrušením klíčových ustanovení volebního zákona. Bez ohledu na to, že provádět změny volebního zákona cca osm měsíců před volbami je něco, co je typické spíše pro rozvojové země. Marně jsem hledal vhodné slovo, pro koho je takové ohýbání zákonnosti typické. ‚Banánové republiky‘ to už nejsou, protože ve Střední Americe by něco podobného již ani nebylo možné. Země Střední Ameriky za posledních sedmdesát let ušly velký kus cesty k demokracii.“

Podle Paroubka za to může, jak jinak, předseda ÚS Pavel Rychetský. Ten podle Paroubka „dostal možnost, o které by si netroufl snít nikdy žádný předseda Ústavního či Nejvyššího soudu v jiné zemi. Možnost výběru svého kolegia. Odhadem dvě třetiny soudců ÚS jsou tak ‚jeho‘ lidé, tedy lidé s podobnými názory, jaké má P. Rychetský. Většina ÚS se tedy domnívá, že je možné a dokonce nutné aktivisticky vstupovat do politických rozhodnutí výkonné moci, byť to ÚS nepřísluší… Posuzovat, jak to nyní udělal ÚS, potřebnost či nepotřebnost konkrétních protiepidemických opatření, dělá z ÚS třetí komoru českého parlamentu. Komoru, které na rozdíl od výkonné moci, tedy od vlády, chybí jakékoliv odborné zázemí v oblasti epidemiologie a hygieny, aby toto mohla sdělit. A také legitimita.“

Tento nářek není nic nového. Václav Klaus na oslavě 15. výročí Ústavního soudu ČR v září 2008 uvedl, že se Ústavní soud někdy chová jako třetí komora parlamentu. Mohou za to mimo jiné i politici, doplnil.

Tato myšlenka ho neopustila nikdy. Letošní volby překreslily českou politickou mapu, řekl 7. září 2010 prezident Václav Klaus před poslanci. Kdyby se konaly předčasné volby na podzim tak, jak se na nich původně politické strany dohodly, byl by jejich výsledek jiný. „Pro demokracii je ničivé, bude-li pokračovat trend, který v posledních letech pozorujeme u nás i v celé Evropě, že si různá soudní tělesa pro sebe uzurpují větší díl moci, než jim přísluší.“

Je to pořád kolem dokola. Nespokojenci, kteří poněkud kejhají jako postřelené husy (na Klausovi a Paroubkovi je to dost patrné) by měli vysvětlit, jak se může Ústavní soud chovat aktivisticky, když sám aktivně do nějakého sporu vůbec vstoupit nemůže. Reaguje na to, co mu kdo předloží. Složení Ústavního soudu není taky výsledkem toho, co si vymyslel Pavel Rychetský. Soudce jmenuje prezident republiky a schvaluje je senát. Prezident je volený, senátoři taky, výkon moci u nás nepadá z nebe.

Fráze o „třetí komoře parlamentu“ má zastřít skutečnost, že někteří činitelé výkonné a zákonodárné moci nechtějí být moc kontrolováni. Není náhodou, že to bývají ty samé kruhy, které nesnášejí kontrolní funkci médií, a pokud mohou, pokouší se přistřihnout novinářům křidélka, aby nad některými hnízdy, chemičkami a oborami moc nepoletovali.

Tendenci podmanit si ústavní soudy vidíme i v jiných zemích. Maďarsko a Polsko jsou toho příkladem v nejbližším okolí. O východních diktaturách není ani třeba mluvit.

Není nutné Ústavní soud svatořečit, stejně jako to není nutné u jakéhokoli soudu. Pochybovat o délce některých řízení a načasování rozhodnutí je legitimní. Nic to ale nemění na podstatě věci, že problémy, které ÚS řeší, vznikají mnohdy nekvalifikovaným právním kutilstvím poslanců, v horším případě kvůli jejich ne zcela čistým úmyslům.