Keňský Nejvyšší soud 1. září anuloval výsledky prezidentských voleb z 8. srpna a nařídil jejich opakování do šedesáti dnů.

Podle výroku soudu volby „neproběhly v souladu s ústavou“, a tak je prohlásil za neplatné. Podle předsedy Nejvyššího soudu padá vina na volební komisi, která nedokázala „volby provést způsobem, který by byl v souladu se zněním ústavy“.

Vítěz Uhuru Kenyatta (55 let), syn prvního prezidenta nezávislé Keni, vyzval své stoupence ke klidu. V televizi prohlásil, že „je důležité respektovat vládu práva, i když nesouhlasíte s výrokem Nejvyššího soudu“. O něco později na veřejném shromáždění své emoce tak úplně nezvládl a označil členy Nejvyššího soudu za „darebáky“. Věří ale, že své srpnové vítězství asi o 1,5 milionu hlasů zopakuje.

Poražený kandidát Raila Odinga (72 let) řekl, že výrok soudu je „historickým dnem pro Keňu a vlastně i pro obyvatele celé Afriky“. K soudcům se nevyjádřil, ale volební komisi označil za „prohnilou“.

Během voleb pobývalo v Keni mnoho zahraničních pozorovatelů – z Evropské unie, Africké unie a z USA. Ti si nepovšimli žádného „většího porušení“ pravidel a po vyhlášení výsledků vyzvali Odingu, aby výsledek akceptoval.

V den vyhlášení výroku Nejvyššího soudu řekla Marietje Schaake, která vedla pozorovatelskou misi EU, že se jedná o „historický den pro Keňu“. Je tomu tak podle ní proto, že obyvatelé, nespokojení s výsledkem, hledali spravedlnost cestou práva a nesáhli k násilí. Řekla také, že pozorovatelé během voleb upozorňovali na nedostatky a vyzývali úřady, aby se jimi zabývaly.

Dalo by se říci, že z hlediska běžného Evropana je to sice vzácná, ale vcelku normální situace. „Selský rozum“ praví, že v Africe se takové věci, jako jsou „cinknuté volby“, dějí běžně, běžně následuje vlna násilí a nedá se s tím nic dělat.

Prvním prezidentem Keni byl Otec zakladatel Jomo Kenyatta, otec dnešního prezidenta. Viceprezidentem byl jeho spolubojovník Oginga Odinga, otec poraženého protikandidáta. Kenyatta je Kikuju, Odinga je Luo. Keňa je etnicky a kulturně mimořádně pestrá země, příslušnost k etniku stále hraje roli a etnická řevnivost nebo do etnického konfliktu překlopený politický spor nejsou tak dávnou minulostí.

Po smrti J. Kenyatty se prezidentem stal Daniel arap Moi, etnicky Kalenjin. Po něm se stal prezidentem Mwai Kibaki, etnicky Kikuju. Mezi voliči se v době Kibakiho mandátu začala šířit myšlenka, že by příští prezident neměl být Kikuju, ale někdo jiný. Raila Odinga se nabízel jaksi sám sebou – úctyhodné jméno, reputace opozičníka a k tomu Luo. Jenže vyhrál zase Kikuju, totiž Uhuru Kenyatta, který své vítězství sice letos zopakoval, ale volba byla zrušena.

Během letošních voleb přišlo v Keni o život asi třicet osob v důsledku násilností, spojených s kampaní. Po volbách v roce 2007 byl v Keni počet obětí o dva řády vyšší. V Evropě by to byla katastrofa, pokud se tak stane v Africe, nikoho to příliš nezaujme.
Když byly odloženy volby v Rakousku, žil z toho evropský tisk pěkně dlouho. Odvolání výsledku voleb v Keni přitahuje pozornost jen v malé míře, a to ještě spíš z obavy, co se tam stane zítra.

Byl jsem přítomen inauguraci prezidenta Kibakiho na konci prosince roku 2002. Obrovský dav jeho příznivců očekával příjezd prezidenta. Zpoždění už bylo tak velké a nervozita přítomných tak silná, že každou vteřinou hrozilo, že se „něco“ strhne. Na tribuně byl kromě politiků a diplomatů i ugandský prezident Museveni. Povstal a pár vteřin počkal, než si ho lidé všimnou. Dav ztichl a Museveni jej velebným gestem ruky zklidnil a doslova usadil. Bez jediného slova.

Ne každý má takové charisma, ale odpovědnost politiků za činy jejich stoupenců je stejná všude. Kenyatta a Odinga rozhodnou, zda voliči přijmou výrok soudu v klidu, zda opakovaná volba proběhne v klidu a zda obyvatelé akceptují vítěze, ať už jím bude kterýkoli z kandidátů. Keňa by se tak mohla vymanit z prokletí, které africkým státům přináší jejich pestrá etnická skladba a bezohlednost mocichtivých lidí.