Severokorejští propagandisté dali Donaldu Trumpovi (i když ho nejmenovali) minulý týden dobrou radu. V Pchjongjangu totiž už věděli, kdy bude další summit KLDR – USA, zatímco my ostatní jsme museli počkat, až americký prezident promluví ke svému národu.

Pod titulkem „Nepřátelské síly by se měly zklidnit“ vyšel 31. ledna v pchjongjangském „heraldu“ poučující komentář. Autor v něm mimo jiné praví, že „ti, kdo tvrdí, že sankce a nátlak na KLDR mají trvat, dokud se neuskuteční denuklearizace, jsou chlapíci, kteří si nepřejí zlepšení vztahů mezi KLDR a USA, ani stabilitu Korejského poloostrova.“ Měli by se prý „chovat rozumně“. „Být rozumný“ zde neznamená nic jiného, než „brát skutečnost takovou, jaká je, protože se na ní stejně nic nezmění“.

Nevím, jestli si Donald Trump slova severokorejských soudruhů vezme k srdci, ale soudě podle jeho výroků asi ne. V rámci zprávy o stavu Unie mluvil i o zahraniční politice a o svých úspěších. Patří k nim oznámení o dohodě s konáním summitu KLDR – USA koncem února ve Vietnamu (v Hanoji, které dává přednost KLDR, nebo v Da Nangu, který preferují USA). Slovy, jež nepochybně jsou jeho vlastní „pokračujeme v historické cestě k míru na Korejském poloostrově. Naše rukojmí jsou doma, jaderné zkoušky skončily a za víc než patnáct měsíců nebyla vypuštěna žádná raketa. Kdybych nebyl zvolen prezidentem Spojených států, byli bychom teď, podle mého soudu, ve velké válce se Severní Koreou. … Hodně se toho ještě musí udělat, ale můj vztah s Kim Čong-unem je dobrý.“

Oba pánové si v každém případě skvěle rozumí v jedné věci – oba chtějí být v učebnicích. Trump by ukončil nejdelší válku v dějinách USA (trvá už 68 let). Kim by zřejmě překonal svého otce i svého děda, kdyby se mu podařilo dosáhnout mírové smlouvy s protivníkem mnohonásobně silnějším. Každý z nich ale vychází z odlišných premis a každý z nich rozumí slovům toho druhého po svém. Takový dialog může vést k problémům, může zamrznout, může odumřít, ale nemůže nic vyřešit.

Zvláštní Trumpův vyslanec S. Biegun v těchto chvílích zjišťuje, co vlastně v KLDR rozumí pod pojmem „denuklearizace“ a „odpovídající opatření“, která by měly výměnou přijmout USA. Trump je podle Bieguna připraven podepsat mírovou dohodu s KLDR: „Prezident Trump je připraven válku skončit. Je po ní. Je hotovo.“

Jestli se vám v tuhle chvíli ulehčilo, tak se raději znovu nadechněte. Už v lednu letošního roku Pentagon varoval, že KLDR zůstává pro USA „mimořádnou hrozbou“. V OSN někdo nechtěl čekat na Trumpův projev a nechal už v pátek 1. února „uniknout“ důvěrnou zprávu Rady bezpečnosti OSN o KLDR. Je to výživná materie.

Podle nejmenovaného diplomata jsou ve zprávě „důkazy trvalého trendu na straně KLDR rozptylovat své montážní, skladovací a testovací lokality“. Jaderné a balistické střely rozmisťuje tak, aby je skryla před případným útokem. Jaderný program KLDR „zůstává netknutý“ a chování KLDR „se nezměnilo“.

Minulý týden představitelé zpravodajské komunity prezidenta USA varovali, že si KLDR „uchovala své zbraně hromadného ničení a je nepravděpodobné, že se vzdá svých jaderných zbraní a schopnosti je vyrábět.“ Důvod je prostý – jedině jaderný deterent je zárukou přežití režimu. Podle šéfky CIA je KLDR odhodlána „vyvíjet jaderné zbraně dlouhého doletu“, které jsou „přímou hrozbou USA“.

Aby toho nebylo málo, existují důkazy, že KLDR masivně porušuje sankce Rady bezpečnosti. Není v tom pochopitelně sama. Zpráva RB zmiňuje „globální banky a pojišťovny“ (mj. z USA a Singapuru), které prý „nevědomky“ (!) umožňují platby a přesuny peněz, a dokonce „poskytují krytí“ překládce ropy, uhlí a jiného zboží na volném moři z lodi na loď.

Nemohu se zbavit pocitu, že to na Nobelovku pro jednoho a zlatou sochu pro druhého zatím moc nevypadá.