Je to rozchod na vždy? Nebo snad jen dočasně? Jak dlouhá bude ta „dočasnost“? To v tuto chvíli neví nikdo. Dá se předpokládat, že se KLDR nechá nějakou dobu prosit, aby znovu usedla k jednacímu stolu, protože to nebyla ona, kdo odešel z jednání. Nejspíš za to bude také něco chtít.

Hanojský summit skončil ve chvíli, kdy měl vyvrcholit. Co se stalo? Vlastně nic. Když něco zkusíte stokrát pokaždé stejným způsobem, nemůžete očekávat, že při stém prvním pokusu dosáhnete jiného výsledku. Další z „přelomových summitů“ se tak ukázal být schůzkou, jejíž hlavní význam spočíval v tom, že se vůbec uskutečnila.

Velká očekávání, kterými překypoval světový tisk (někteří dokonce očekávali formální ukončení korejské války), se jako obvykle nenaplnila. Časem se dozvíme oficiální stanoviska obou stran, ale ta budou přizpůsobena tomu, co která z nich vyprávěla svým spojencům. „Pravda“ čínská nebo ruská se bude odlišovat od „pravdy“ jihokorejské či japonské, pravda severokorejská nebude totožná s pravdou americkou.

Na straně USA lze vidět frustraci a zklamání, maskované do obchodnického „někdy prostě musíte odejít“. Tento taktický manévr, který Donald Trump rád používá, severokorejský Vůdce dávno prohlédl a v podstatě k němu prezidenta vyprovokoval. Trump jakožto starší měl na své straně pravidla zdvořilosti a pokud by býval chtěl, udržel by Kima u jednacího stolu. Evidentně nechtěl a mladšímu partnerovi tím umožnil čestný ústup.

Při prvním setkání těchto dvou politiků v Hanoji bylo na obou vidět napětí. Podle toho, jak summit skončil, se dá hádat, že Kim věděl, co chce, jak toho chce dosáhnout a kam až je ochoten zajít. Věděl přesně, co od svého partnera očekává a co mu bude ochoten nabídnout. Naopak prezident Trump sice věděl, co chce, ale neměl dobrou představu o tom, co může skutečně obdržet. Svým maximalistickým požadavkem co nejrychlejší totální denuklearizace KLDR v podstatě jednání (a nejen toto) odsoudil k neúspěchu.

To neznamená, že je KLDR oprávněna vyrábět a držet jaderné zbraně. Jenomže už je má a nikdo jí nedokázal v jejich získání zabránit. Jsou tím jediným, co dodává Kimovu režimu nějakou váhu. Jak může někdo realisticky očekávat, že se diktátor vzdá jediné záruky svého přežití? Strategický cíl USA je stejný, jaký by měl kdokoliv na jejich místě. Taktika je ale špatná – dokladem je neúspěch všech jednání o ukončení války a o likvidaci jaderného deterentu KLDR.

Chabým a poněkud úsměvným taktickým nástrojem bylo i Trumpovo podkuřování Kimovi vychvalováním severokorejského ekonomického potenciálu. Kim ví velmi dobře, co Korejci dokáží – srovnání s Jižní Koreou je snadné. Jenže v Jižní Koreji není žádná dynastie Kimů, není tam žádná stranická, vojenská a policejní elita, která by měla k dispozici milióny otroků.

Severokorejská situace je těžká. Dokud ale má KLDR přátele ve zbrani i v politickém uvažování (Čína, Rusko), dokud nachází ochotné spolupachatele při porušování mezinárodních dohod (Čína, Rusko, Írán, Pákistán), dokud mohou její občané vykonávat práci v cizině (bývali i u nás) a posílat do vlasti své výplaty, kam by se Kim hrnul?

Špatnou taktikou, protože neúspěšnou, byla i trochu naivní jihokorejská tzv. Sunshine Policy. Současný jihokorejský prezident se pokouší o něco podobného. Naskýtá se otázka, jestli na něj americký spojenec nezačne tlačit, aby s Kimem „něco udělal“. Nadějná korejsko-korejská jednání by tím poslal k ledu.

Trochu překotný odlet Donalda Trumpa z Hanoje evokuje vzpomínku na jinou peripetii amerického angažmá v Asii – odchod z Vietnamu, po němž následoval příjezd severovietnamských tanků do Saigonu. Hanoj stála u dvou „nevýher“ USA. Těžko si Američané mohli vybrat k summitu s KLDR místo s horší symbolikou.

Revue Forum Banner
Václav Hubinger
Václav Hubinger
Další články autora