Napoprvé to prezidentu Zemanovi nevyšlo. Do Etické komise pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu svého kamaráda Karla Srpa, bývalého šéfa Jazzové sekce, neprotlačil. A třebaže jsme u nás už za poslední roky zvyklí na kdeco, nápad, že do ocenění aktivních bojovníků proti komunistickému režimu by měl co mluvit člověk, který mu aktivně sloužil spoluprací s totalitní Státní bezpečností, přece jen zvedl značnou vlnu nevole. Právě z toho důvodu jej premiér Bohuslav Sobotka tehdy odmítl jmenovat.

Zmínil se sice o tom, že Karel Srp „udělal hodně dobrých věcí pro nezávislou kulturu“, což je nepochybně pravda, ale současně je smutnou pravdou i to, co předseda vlády dodal hned potom: „Bohužel ale udělal také hodně špatných věcí a dlouhodobě a intenzivně donášel StB.“

Soud sice v roce 2000 rozhodl, že Karel Srp byl ve spisech StB evidován neoprávněně, jenže k tomuto verdiktu došlo pouze z toho důvodu, že nebylo možné potvrdit ani odmítnout autenticitu jeho podpisu, který byl dostupný jen na mikrofiši. Kromě toho soud v té době ještě neměl k dispozici obsáhlou agendu, která byla zveřejněna až později a nade vši pochybnost potvrzuje vědomou spolupráci Karla Srpa se Státní bezpečností. Čili něco podobného, jako když dva estébáci dosvědčili Burešovi, že nebyl Babiš. Nebo obráceně? Kdo už se v tom má sakra vyznat. Zkrátka důvěryhodné osoby poskytly věrohodné svědectví, že náš bývalý ministr financí je čistý jako lilie.

Písničkář Jaroslav Hutka ovšem ve spise, který byl na něho jako na prověřovanou osobu nepřátelskou režimu veden, objevil hned čtyři udání, se kterými Srp přispěchal k estébákům. Ve svazku vedeném na jiného známého hudebníka, Vladimíra Mertu, je zase ke čtení udání podané Karlem Srpem na zakladatele Sekce mladé hudby Ladislava Zajíčka. Jako vrchol hnusu Srp šířil pomluvy, že donašečem StB je právě Zajíček, čemuž mnozí bohužel uvěřili.

To se našemu panu prezidentovi očividně líbí. A naopak se mu vůbec nelíbilo, že se tento etalon etiky nestal členem Etické komise. Vždyť by to bylo skoro tak pěkné, jako kdyby esesák po válce rozhodoval o ocenění antifašistů. A tak to tedy teď Miloš Zeman zkusil znovu. Udavač by se pro změnu měl stát členem Rady Ústavu pro studium totalitních režimů. Ačkoli má tento návrh téměř nulovou šanci projít senátem, už samotný ten nápad budí znechucení a pobouření.

Jenže – proč vlastně by takoví lidé neměli pracovat v ÚSTR? Ke studiu – například u zoologie, parazitologie atd. – přece jsou, jak známo, kromě nejrůznějších dokumentů potřebné i živé exempláře. Badatelé by měli mít možnost se s nimi podrobně seznámit a zkoumat je. Bude-li tedy Karel Srp ve zmíněném ústavu pracovat na pozici „vystavený exponát“, nemám proti jeho angažmá v ÚSTR nejmenších námitek.

V popisku pod vitrínou, kde by byl k badatelským účelům vystaven, by mělo být uvedeno: Karel Srp, v dokumentech Státní bezpečnosti zapsán jako tajný spolupracovník s krycím jménem Hudebník, reg. č. 25280. V letech 1979–1982 veden jako agent, roku 1983 jako důvěrník. Celkem je evidováno téměř 300 udání, která tento exemplář estébákům podal zhruba na 150 schůzkách.

Srpem tedy náš pan prezident mává zdatně. Co na tom, že příčetní občané se při tom cítí, jako by dostali kladivem do hlavy, až se jim před očima roztančily rudé hvězdičky.