Ruský diktátor Vladimir Putin FOTO: ČTK/ABACA/Jacovides Dominique/Pool/ABACA
FOTO: ČTK/ABACA/Jacovides Dominique/Pool/ABACA
Diplomatická aktivita kolem hrozícího otevřeného rusko-ukrajinského konfliktu sílí. Hlavy důležitých států světa jednají jak mezi sebou, tak i přímo s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Mechanismy urovnání rozepře už léta existují hned dva – normandský formát a minské dohody. Řešení sporu mezi dvěma postsovětskými státy však stále není na dohled.
Vezměme to pěkně po pořádku. Normandský formát, který vznikl během oslav 70. výročí vylodění spojenců v Normandii a na němž se podílejí Ukrajina, Rusko, Německo a Francie, má jistě výhodu v tom, že na oba kohouty na smetišti dohlížejí dvě významné evropské mocnosti, které tak mají možnost bezprostředně sledovat, co se v rozhořčeném sporu mezi Ukrajinou a Ruskem alespoň zhruba děje.
Na druhé straně skeptické hlasy z Kyjeva připomínají, že nejnovější pařížská schůzka v normandském formátu sice trvala 8 hodin, ale v zásadě přinesla jen ono známé „dohodli jsme se, že se dohodneme“.
Poslanec ukrajinské Nejvyšší rady za stranu Evropská solidarita Volodymyr Arjev jde ještě dál a upozorňuje, že pokrok na této frontě lze očekávat jen sotva, protože „každá ze čtyř jednajících stran říká něco jiného“. Kyjevský politolog Viktor Neboženko považuje za jediný klad pařížských rozhovorů v normandském formátu alespoň to, že se „fyzicky konaly a že tak snad skončilo údobí, kdy si jednotlivé strany této inciativy jen vyměňovaly písemná prohlášení“.
Jak se ale zdá, daleko větším jablkem sváru jsou minské dohody – už proto, že normandský formát je proces, kdežto minské dohody hotový dokument. Ukrajina a Rusko ale na jejich literu kladou zcela jiné akcenty, a zatímco Kyjev si přeje hlavně bezpodmínečné zastavení palby a stažení zbraní i ozbrojenců mimo separatistické republiky, Moskva zdůrazňuje nutnost přímých jednání představitelů ústřední vlády se zástupci separatistů a poskytnutí autonomního statutu celé této ruskojazyčné oblasti na východě Ukrajiny.
Tajemník ukrajinské Rady národní bezpečnosti a obrany Oleksij Danilov proto v rozhovoru pro agenturu AP varoval Západ, aby na jeho zemi v otázce dodržování těchto dohod zbytečně netlačil. Podle jeho názoru by takový vývoj mohl Ukrajině způsobit mimořádně složitou vnitřní situaci, což by jednoznačně hrálo do rukou Moskvě.
Minské dohody jsou v tuto chvíli v dnešní podobě pro Kyjev jednoduše nepřijatelné. Oleksij Danilov k tomu říká: „Tyto dohody byly sepsány pod taktovkou namířených ruských kanonů a za němého přihlížení Francie a Německa ve chvíli, kdy už každý uvažující člověk chápal, že splnit jejich požadavky je pro Ukrajinu nemožné, protože zničující“. Danilov proto požaduje, aby minské dohody nahradil jiný dokument, který by byl opravdu hodný respektu a donutil by Putina „stáhnout svá vojska a své tanky z ukrajinské hranice“.
Vraťme se ale ještě k hodnocení situace z pohledu již citovaného pana Neboženka. Ten upozorňuje na to, že problém nespočívá ve slabosti vyjednávací pozice Kyjeva, ale hlavně v tom, jak neprůhledné jsou postoje Ruska: „Jak chcete věřit představě ruské mírumilovnosti, když třeba zástupce šéfa kremelské administrativy Dmitrij Kozak a ministr zahraničí Sergej Lavrov požadují zahájení přímých rozhovorů Kyjeva s pohlaváry samotných separatistických republik a ruská Státní duma se zasazuje o další dodávky zbraní pro separatisty?“
Diametrální rozdíly v postojích Moskvy a Kyjeva zdůrazňuje šéf ukrajinského Ústředí informačních technologií Fórum Valerij Dymov, který nevylučuje, že pokud mezi Ukrajinou a Ruskem nedojde k alespoň částečnému porozumění na poli minských dohod, tak se Moskvě místo frontálního útoku na Ukrajinu nabízí možnost, že separatistům pomůže obsadit i zbytek Luhanské a Doněcké oblasti a zvětšit tak rozlohu obou samozvaných „republik“.
Proto má podle tohoto experta smysl vést s Ruskem třeba i „jednání pro jednání“, jen aby tu byla šance, jak zabránit dalšímu vyostření ozbrojené konfrontace.
Také Dymov považuje naděje na to, že je možné současné minské dohody do důsledku naplnit, za liché: „Rusko nikdy nepřizná, že je stranou konfliktu, a nikdy nebude ochotno stáhnout své lidi a zbraně z Donbasu.“ Naopak je toho názoru, že ruský požadavek, aby Ukrajina zkoumala podmínky separatistů, za pokus učinit představitele luhanské a doněcké chunty plnoprávnými účastníky mezinárodních jednání a smluv a subjektem mezinárodního práva. Tím by se Moskva – alespoň podle svých vlastních představ – zbavila odpovědnosti za svou protiukrajinskou agresi z roku 2014.
Ostatně oficiální ruský postoj k minským dohodám znovu nesmlouvavě demonstroval sám prezident Vladimir Putin, když po šestihodinových jednáních se svým francouzským protějškem Emmanuelem Macronem na tiskové konferenci prohlásil: „V Kyjevě jednou prohlásí, že dohody dodržovat budou, jindy zase, že něco takového jejich zemi rozvrátí. Současný ukrajinský prezident [a povšimněme si, že pro lidi, jež nesnáší, Putin zpravidla ani nenalézá jméno!] nedávno prohlásil, že se mu nelíbí ani jediný bod minských dohod. Ale jak praví lidové úsloví – líbí, nebo nelíbí, musíš si to oblíbit! Dohody je třeba plnit.“
Putin při této příležitosti znovu akcentoval, že ukrajinské vedení není ochotno s reprezentanty obou „republik“ na východě země přímo jednat, přestože minské dohody to jednoznačně požadují. Podle jeho názoru by Kyjev „měl v sobě najít dost odvahy, aby dohody uznal“.
Poté ukrajinskému vedení doporučil, aby se povzneslo nad měřítka vnitropolitického boje a „popřemýšlelo o historických a strategických perspektivách samotné Ukrajiny i její příští součinnosti s Ruskem“. Inu, klasický putinský diktát, což je v posledních letech skoro jediná forma komunikace ruského prezidenta se zbytkem světa.
Situaci současným ukrajinským politikům příliš neulehčuje ani Západ, který si v podmínkách zatím žel bohu sílící krize na rusko-ukrajinské hranici na minské dohody jakožto jediný hotový nástroj urovnání celé osm let trvající konfrontace mezi Moskvou a Kyjevem samozřejmě vzpomněl. Jako první na ně znovu upozornil americký státní tajemník Antony Blinken. Jeho tezi krátce na to zopakoval i prezident USA Joe Biden a poté ho následovali další světoví politici, kupříkladu britský premiér, šéfka německé diplomacie, turecký prezident, italský premiér či francouzský ministr zahraničí.
Ruský politolog Vladimir Kornilov k problému těchto smluv říká: „Jak to tak vypadá, Západ zahájil operaci, která by měla Ukrajinu přimět, aby minské dohody plnila. Ta vzdoruje a kličkuje, jak umí. Zároveň však požaduje, aby Rusko bylo při každé příležitosti trestáno za to, že zmíněné úmluvy také nerespektuje.“
To je samozřejmě pravda, ale musíme si uvědomit, v jaké situaci Ukrajina dokumenty Minsk 1 a Minsk 2 podepisovala a že to za ni činili docela jiní politici než ti, kteří jsou u moci dnes. Od samého počátku se ale přece ozývala základní námitka Kyjeva: V současné situaci ukrajinské vedení musí trvat na koncepci unitárního státu a nemůže jednat s lidmi, kteří na tuto koncepci útočí, notabene s významným přispěním jednoznačně nepřátelské mocnosti.
Právě proto se současné ukrajinské politické vedení bude domáhat toho, aby minské dohody byly nahrazeny jiným dokumentem, který by lépe odpovídal aktuální situaci.
Libor Dvořák je rusista, moderátor a komentátor Českého rozhlasu Plus, v němž se podílí na přípravě pořadů „Názory a argumenty“ a „Den podle…“. Z ruštiny přeložil mimo jiné díla Michaila Bulgakova, Vladimira Sorokina, Eduarda Limonova či Sergeje Lukjaněnka.
