Exprezidentovi Václavu Klausovi je politický vejminek malý. Ve vleklé koronavirové krizi ucítil šanci na návrat. Naznačovala to už jeho nedávná extempore, kdy se na veřejnosti objevoval bez povinné roušky a nechal si za to vyměřit pokutu. Pak se covidem nakazil, úspěšně se minulý týden vyléčil a v diskusním pořadu televize Prima CNN vyzval k založení nového politického subjektu „proti zoufalým Pirátům“. Tentokrát z toho může ale být příslovečná Klausova nevýhra.

Řečeno boxerskou terminologií měl Václav Klaus zatím docela slušnou volební bilanci. Sedmkrát prošel velkými volbami, pětkrát zvítězil, dvakrát sice prohrál, ale i tak z toho bylo druhé místo. Minimálně dvakrát se dokázal zvednout a do ringu úspěšně vrátit. K. O. neutrpěl nikdy. Teď ovšem naznačil podporu projektu, jehož vyhlídky jsou pochybné.

Klause láká parlamentní politika, na prezidentské volby prý zatím nemyslí. „Je potřeba, aby vstoupil do hry nový politický subjekt, vím, že je to strašně těžké utvořit,“ řekl v Partii. A vzápětí se tak trochu pasoval do role lídra: „Doufám, že nenechají stařičkého exprezidenta, aby se musel plést do parlamentní politiky. Ale kdyby nebylo zbytí, tak bych zradil obrovský počet lidí, kteří mi píší a telefonují a myslí si, že je v tom nemohu nechat. Bylo by zradou, kdybych teď řekl, že v žádném případě ne.“

Smyslem tohoto textu rozhodně není předpovídat reálné politické šance projektu, o kterém zatím víme málo, dokonce vlastně nic. To by bylo holé šarlatánství, ačkoli můžeme tušit, že jisté vrásky by mohl přidělat ve světě Tomia Okamury, Trikolóry, Roberta Šlachty, ale také ODS a její koalice Spolu. Mimochodem když jsme u Trikolóry, zdá se že její zahraničně-politický expert Václav Klaus starší definitivně politicky svého juniora zapudil a vydává se jiným směrem.

Tak či tak se ale exprezident vydává na cestu, která mu v důsledku může pokazit dojem z kariéry celkově úspěšného politika. Nebo se naopak odpíchnout ke třetímu velkému comebacku. Pojďme si klíčové momenty Klausovy cesty volbami připomenout.

Porevoluční selanka
Václav Klaus se vždy profiloval především ve svých exekutivních pozicích. Jako ministr financí transformační éry, předseda vlády a později prezident. Vždy byla ale tato cesta podložena i kandidaturou ve volbách, která ho vynesla do legislativních pozic.

V prvních svobodných volbách na jaře roku 1990 kandidoval Klaus za Občanské fórum do Sněmovny lidu tehdejšího Federálního shromáždění jako jednička kandidátky v Severomoravském kraji. Získal dokonce ze všech kandidátů absolutně nejvyšší počet přednostních hlasů – 364 827. Až za ním skončili tehdy velmi populární Petr Miller (Severočeský – 241 077 hlasů), Jiří Dienstbier (Západočeský – 229 555 hlasů) nebo Valtr Komárek (Středočeský kraj – 212 376 hlasů).

I druhé volby v roce 1992 byly selanka. Václav Klaus byl po rozpadu Občanského fóra lídrem společné kandidátky ODS a KDS, která vyhrála volby jak do Federálního shromáždění, tak do České národní rady. Klaus znovu kandidoval na federální úrovni do Sněmovny lidu FS, znovu v Severomoravském kraji a znovu z toho bylo absolutní vítězství (198 018 přednostních hlasů).

Právě v této době se po vítězství národně orientovaných stran na Slovensku ukázalo, že federální rovina nebude tou hlavní linkou. Větší váhu získala Česká národní rada, která byla po rozdělení federace transformována na dnešní Poslaneckou sněmovnu. Klaus se měl stát podle představ prezidenta Václava Havla federálním premiérem, ODS to ale odmítla a nominovala Klause na předsedu české vlády. S Vladimírem Mečiarem na slovenské straně začal připravovat rozdělení federace, československým premiérem se stal Jan Stráský.

Třetí vítězné volby v řadě následovaly v roce 1996. A už signalizovaly budoucí problémy. Klaus sice v prvním přímém souboji porazil Miloše Zemana, ale ne tak, jak si představoval. ODS získala 29,62 % (ČSSD 26,44 %) a sestavila menšinovou vládu s ODA a lidovci. Už za rok a čtvrt, na podzim roku 1997, bylo po vládě. Po známých událostech tzv. Sarajevského atentátu padla, nastoupila první úřednická vláda Josefa Tošovského, pro Václava Klause přišla první nevýhra.

Na dno a zase zpátky
Vládu už nikdy nevedl. Druhý souboj s Milošem Zemanem Klaus prohrál, ČSSD získala 32,31 %, ODS 27,74 %. V závěru kampaně si pomohl slavnou „mobilizační“ výzvou – „Mobilizace. Spoluobčané! Volám všechny, kteří chtějí žít svobodně! Volám všechny, kterým není lhostejný osud naší země! Volám všechny odpovědné ženy a muže! Rozhoduje se dnes! Zítra bude pozdě! Volte ODS!“, kterou mnozí chápali jako výzvu k mobilizaci proti levici. Aby pak po volbách nechal menšinově vládnout Miloše Zemana se 74 mandáty na základě neméně slavné opoziční smlouvy.

Ponecháme stranou otázku, nakolik bylo volební období 1998 až 2002, v němž seděl Václav Klaus v křesle předsedy sněmovny, obdobím rozvoje a stability, či nakolik položil mocenský duopol Zeman–Klaus základy problémů, se kterými se potýkáme dodnes. Každopádně po této éře se Miloš Zeman odebral na Vysočinu, před Klausem stál nový soupeř v podobě Vladimíra Špidly, a vlastně tak byla sehrána předehra k soupeření obou mužů o Hrad. A ačkoli jsou to události dvacet let staré, stále se dotýkají i naší přítomnosti.

Druhé prohrané sněmovní volby Václava Klause přišly v roce 2002. Dne 9. června usedl s Vladimírem Špidlou do diskusní Sedmičky na Nově. Před vysíláním podle průzkumů vedla ODS, byl to tehdy tvrdý boj a velké divadlo. Klidný až stoický Špidla předsedovi vlády předhazoval: „Převzali jsme zemi v krizi!“ Klaus byl podrážděný: „Směšné, dětinské!“ A volby prohrál. Hodně. ČSSD získala 30,20 %, ODS jen 24,47 %.

V parlamentní politice Klaus prakticky skončil, následovalo krátké období, kdy byl řadovým poslancem. Uvolnil místo předsedy ODS a oznámil úmysl ucházet se zkraje roku 2003 o úřad prezidenta. Nebyl favoritem, to rozhodně ne. Ale po fiasku Miloše Zemana jeho šance rostly a nakonec úřad ve třetí volbě těsnou většinou získal. Tehdy se vrátil na vítěznou vlnu, kterou zopakoval o pět let později. V roce 2013 končil na vrcholu, rozloučil se slavnou amnestií.

Následovalo období podpory menších projektů, často obskurních a nikdy úspěšných. Vždy šlo ale jen o verbální podporu, ať už se to týkalo volebního bloku Hlavu vzhůru, který do sněmovních voleb v roce 2013 vedla Jana Bobošíková, podpory bývalého hradního tajemníka Ladislava Jakla do prezidentských voleb v roce 2013 nebo pozdější epizody s Trikolórou Klause juniora.

Teď je Václav Klaus zpátky. Chuť má, sjednocující téma bojovníků proti vládním opatřením našel, protivníka si rovněž vyhledal. Bojuje o svůj třetí, nejtěžší comeback.

Článek je převzat ze serveru HlídacíPes.org.