Říká se tomu projekce. Někdo vidí své vlastnosti především na tom druhém. To se teď dokonale povedlo exprezidentovi Václavu Klausovi. Spletl si Petra Pitharta se sebou samotným.

V rozhovoru pro Parlamentní listy (18. 11.) si Václav Klaus postěžoval na všechno možné a pak ještě sdělil: „Někdo neoslavuje, někdo je zapšklý a moje včerejší debata s expremiérem Pithartem to dokazuje. Jeho nekonečná zapšklost a to, že byl poražen v demokratických volbách a nemůže se z toho vzpamatovat a teď kvůli tomu nespí, je tím nepřetržitě neurotizován a míra jeho zapšklosti je neuvěřitelná. Těmto lidem říkám, že nebyli nikdy sportovci, nikdy nezažili, že někdy vyhrají a někdy prohrají. To jsou lidé, kteří neumějí zvítězit a prohrát, a nedělní způsob, kterým to demonstroval Petr Pithart, byl úsměvný.“

To je zajímavé. Zatím jsme měli dost dojem (pokud nepatříme k fanklubu V. K.), že Klaus žije s pocitem, že byly opuštěny jeho ideály společenské změny, že jsme obětí Evropské unie, která nás uvrhává do nesvobody, že jeho bývalou stranu ovládli předsedové, kteří zradili ty správné konzervativní a národní ideje, a podobně. Protože u nás nenachází moc velkou odezvu, vymetá všelijaké obskurní akce v zahraničí. Zvláště ho milují různé protiunijní síly v Německu a pak ho rádi viděli i na Rhodosu. Tam setkání organizuje agent KGB a Putinův blízký muž Jakunin. Klausovy spisy se objevují v Levných knihách a výraz jeho tváře nebudí zrovna dojem šťastného člověka.

Abychom použili jeho vlastní slova, chce se říci, že u Václava Klause „míra jeho zapšklosti je neuvěřitelná“. Jenže ona je docela dobře uvěřitelná. Ono to tak bývá, když někdo, kdo má vysoké mínění o své osobě, není v uskutečňování svých cílů moc úspěšný a ještě k tomu mu chybí nadhled.