Jiří Weigl FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
NÁZOR / Válka na Ukrajině ukázala, jak daleko u někoho může zajít zatemnění mysli a jak některým lidem není skutečně nic trapné. Institut Václava Klause (IVK) dělá dojem, že jeho činovníci byli v nějakém kremelském sklepě uvedeni do hypnotického spánku a několik let se z něj neprobrali.
U Jiřího Weigla stojí za zmínku nejen obsah, ale také i použitý jazyk. Posuďte sami. „V kakofonii proukrajinské propagandy, kterou mediální mainstream a vládní politici zahlcují veřejný prostor, je téměř nemožné získat reálný obrázek situace v této ruskou agresí těžce zkoušené zemi a vést o tom diskusi,“ píše na stránkách Institutu Václava Klause.
Pak ještě Weigl jaksi nepřímo zdůrazní, že on sám nejspíš patří k těm odvážným.
„Vyjadřovat jiný názor než oficiální se stává nebezpečným a dokonce vidíme snahy takové názory kriminalizovat. Rozpoutávaná hysterie kolem války na Ukrajině se tak stává hrozbou pro naši demokracii,“ sděluje „statečný disident“ naší doby.
Následně se do něj vtělí duch vojenského analytika a poskytne poučení.
„Ukrajina dobytím Bachmutu ruskými wagnerovci utrpěla těžkou porážku. To je neoddiskutovatelný fakt, který nemůže zakrýt povyk ukrajinských politiků a celé mezinárodní proukrajinské fronty… Každý, kdo vývoj osmiměsíční krvavé bitvy sledoval (a internet k tomu poskytoval množství příležitostí), mohl vidět trvalý postup ruských jednotek vytlačujících ukrajinské obránce na západní okraj města… V Bachmutu utrpěly obří ztráty obě strany a platí, že v takovém případě více utrpěla strana slabší, protože je hůře nahrazuje. A takovou stranou je v konfliktu Ukrajina. Proto je pro ni porážka v Bachmutu tak těžká,“ vykládá Weigl.
Už použité fráze ukazují, kam našeho myslitele srdce táhne. „Propagandistická proukrajinská fronta… tendenční proukrajinský vítězný pokřik… s výjimkou odražení ruského pokusu o obsazení Kyjeva na samém počátku války došlo ke stažení ruských vojsk na jejich současné linie nikoliv v důsledku drtivých porážek od ukrajinské armády v otevřených bitvách, ale z vlastního rozhodnutí ruského velení…“ A tak dále.
Je zajímavé, že pro naprosto prolhanou ruskou propagandu pan Weigl žádná kritická slova nemá. Považovat osmiměsíční dobývání spálené země, která kdysi byla městem velkým asi jako naše okresní města, může za velké vítězství považovat jen skutečný fanoušek Moskvy. Nejspíš mají v IVK nařízenou dost jednostrannou četbu. Kdyby se zabývali tím, co si o tažení u Bachmutu a výkonech ruské armády myslí separatista Igor Girkin, nebo tím, co píše sám šéf wagnerovců Jevgenij Prigožin, nemohli by produkovat takové nesmysly, které by byly trapné i na školní nástěnce. Už jen ta délka osmi měsíců by měla stačit sama za sebe.
Pikantní je, že na ruské straně stály aspoň za něco nikoli výkony ruské armády, ale jen soukromého wagnerovského útvaru, složeného z všelijakých zločinců a vrahů puštěných z lágrů. Že byly ruské ztráty kvůli taktice mlýnku na maso, kde na vlastních obětech nezáleželo, mnohem vyšší než ukrajinské, to si myslí experti v Rusku i na Západě. Girkin neopomenul výkony bojovníků vlastní strany ironicky komentovat a ptal se, jestli už byla dobyta i hájenka. Žádná normální země by si tolik ztrát vlastních lidí nemohla dovolit. Nemohl by si je dovolit ani soukromník Prigožin, kdyby mu nedali možnost doplňovat mužstvo přísunem z věznic.
Je skoro dojemné, jak Weigl doslova přebírá kremelskou rétoriku. Ke „stažení ruských vojsk na jejich současné linie“ prý nedošlo „v důsledku drtivých porážek od ukrajinské armády v otevřených bitvách“, ale „z vlastního rozhodnutí ruského velení“. To je přesně ten typ žvástů, kterému se Girkin vysmívá. Úprk od Charkova záhy poté, co Putin slavnostně (slovně) přičlenil okupovaná území k Ruské federaci, byl pro Moskvu velmi trapný. Proč Rusko přijalo taková „vlastní rozhodnutí“, když původním cílem byla takzvaná denacifikace a demilitarizace Ukrajiny, likvidace její státnosti a převýchova Ukrajinců v Rusy?
Pak se ještě v článku dočteme, jak je Ukrajina slabá a že by bez západní pomoci nevydržela. Bez západní pomoci by to samozřejmě nešlo, ale na místě si to Ukrajinci musí vybojovat sami. Samotnému Weiglovi ale (což ukazuje, že přece jen o věci trochu uvažuje) vrtá hlavou, proč Rusko bojuje „velmi podivnou válku, krvavou a zničující, ale nikoliv nasazením“. Tím má na mysli třeba to, že nezasahuje proti dlouhým zásobovacím trasám, nezničilo elektrárny a nasadilo hlavně mobilizované z okrajových států federace. Ti, kdo v Rusku kritizují Putina a generální štáb, mluví v podstatě podobně. Skutečně to dělá dojem, že přes bezostyšné střílení na města a civilní cíle jako by se v Moskvě něčeho báli. Někteří analytici si myslí, že by totální válkou Rusové stejně ničeho nedosáhli, protože podobným bombardováním se války nevyhrávají.
Weigl věští ještě dlouhý konflikt a přisuzuje Ukrajině a Západu spíš strategii dlouhodobého opotřebovávání ruských sil. V úspěch protiofenzivy nevěří a také spekuluje, že třeba nakonec Američany přestane bavit do Ukrajiny investovat.
Přesně tohle by se přátelům Kremlu líbilo. Protahovaná válka, která by svět nakonec začala otravovat, takže by se Ukrajincům doporučilo přijmout nějaký upatlaný kompromis.
Sám o sobě by Václav Klaus a jeho dvořanstvo nestáli za řeč. Jsou ale dobrou případovou studií toho, jakou rozleptávající strategii vlivoví agenti chátrajícího impéria momentálně používají. Jak se někomu stane, že se rozhodne hledat věci, které se v Kremlu musí líbit náčelníkům necivilizované hordy dobyvatelů, by měli vysvětlit oni. Klaus, Zeman, Tomio Okamura, Paroubek, Zwyrtek-Hamplová, Majerová, šéfové dezinformačních webů, všelijací „experti“ a podobné bytosti. Musí to být velmi silný motiv, když jim to za to historické znemožnění stojí.
