Jiří Weigl FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
NÁZOR / Pan Jiří Weigl z Institutu Václava Klause se u příležitosti 17. listopadu zamyslel nad naší suverenitou. To je obvyklý rituál lidí, kteří mají ucho směřující k Moskvě mimořádně zvětšené samou námahou, aby nepřeslechli nějaké nové kremelské teze.
Jiří Weigl na stránkách IVK tvrdí, že „pro řadu českých politiků jsou suverenita a obhajoba zájmů vlastní země namísto servility vůči mocným nepředstavitelné“. Podle něj „vrcholu dosahuje toto nestatečné vazalství právě v současnosti a není příliš vzdáleno od truchlivých vzorů z dob předlistopadové normalizace“.
Hned uvádí praktický příklad, totiž vztahy s Čínou, „které se za dva roky vládnutí dnešní pětikoalice dostaly na samé dno“, a příčinou podle Weigla „byla snaha českých politiků vysloužit si pochvalu z USA, které opanoval strach z ekonomického rozmachu asijské velmoci, jemuž před tím samy mohutně napomáhaly, a obrátily kormidlo směrem k sankcím a otevřené rivalitě“.
Pak následuje odstaveček plný urážek vůči současné vládě. „Česká zahraniční politika si v dnešním složitém světě vystačí pouze se dvěma nástroji – nasliněným prstem a odezíráním ze rtů. Ještě před pár dny se zdálo, že se budeme stýkat pouze se členy NATO a na ostatní budeme opovržlivě shlížet ze svých morálních havlovských výšin, pokud na ně rovnou neuvalíme sankce. Realita nás vyvedla z omylu – vazalů si nikdo neváží, jak premiéru Fialovi předvedli státníci v Africe, ani Tchaj-wan cizí poskoky náležitě neocenil. Evropská unie na naše zájmy a potřeby otevřeně kašle, hospodářská situace se u nás trvale zhoršuje. Naši západní přátelé si pouze vyvádějí z naší ekonomiky rekordní zisky,“ horlí proti Západu pan Weigl s vášní někdejšího Rudého práva.
Abychom to uvedli na správnou míru. Pokud jde o nasliněný prst a odezírání ze rtů, Václav Klaus budí dojem člověka, který má nasliněný nejen prst, ale obě dlaně až po zápěstí a z odezírání rtů v botoxovém obličeji velkého V. V. Putina už exprezident riskuje poruchu zraku. Možná má ale takzvaný vnitřní gyroskop, jak se tomu někdy říká v sociologii. Ten funguje jako rotující dětská káča, která se po vychýlení sama vrátí do původní polohy. Václav Klaus, hrdý laureát Puškinovy ceny udělované kremelským vůdcem spřízněným osobám, je také taková točící se káča. Když se mu na chvíli po invazi Ruska na Ukrajinu trochu naklonila osa a „nejlepší žák Margaret Thatcherové“ poněkud zakolísal, vrátil se záhy zase do původní polohy.
Jedním z jeho nejlepších výkonů bylo tvrzení, že za válku na Ukrajině může především Západ v čele s USA.
„Četl jsem teď článek jednoho z hlavních neorealistických amerických komentátorů, profesora Johna Mearsheimera z Chicagské univerzity, který se nad tím hluboce zamýšlí a nevidí možnost změny. On říká, že od počátku konfliktu propagoval mírová jednání, ale teď je v tomto ohledu pesimistický. Rusko podle něj bylo k válce vyprovokováno, protože to, co se dělo na Ukrajině, považovalo za fatální ohrožení své bezpečnosti. Tento názor sice na Západě zastává jen menšina, ale menšina velmi racionálních lidí. Já tento názor sdílím,“ řekl Klaus v rozhovoru pro Mf Dnes letos 15 července.
Takže Putin je zřejmě nesvéprávný nebo duševně labilní a nechal se „vyprovokovat“ a proto bombarduje ukrajinská města střelami a pouští na ně íránské drony. Už letos ke konci prázdnin Ukrajina napočítala pět stovek mrtvých dětí a údaje z dubna mluví o skoro devíti tisících mrtvých civilistů. Putin nechal koneckonců připravit o život nebo zmrzačit i 300 tisíc vlastních vojáků. Klaus a jeho institut a všichni tamní oddaní poskoci si dál vedou svoje.
Klausův muž Weigl si suverenitu zřejmě představuje jako chození po špičkách kolem čínského komunistického režimu a chtěl by z nás asi udělat další oběť čínského ekonomického kolonialismu. Klausovy sympatie pro prokremelského Roberta Fica na Slovensku a SPD Tomia Okamury u nás zase ukazují, kam by chtěli institutníci Česko dovláčet. Tam, kde zahnívá Maďarsko a začne zahnívat Slovensko.
Jestli chtějí v IVK vidět poskoky a vazaly, ať se podívají do zrcadla. Pan exprezident jich má jistě pro své potřeby dost.
