Před několika dny proběhly tiskem informace, které vypadaly spíš jako poplašné zprávy: asi deset lidí vtrhlo do prostor velvyslanectví KLDR v Madridu, bili a vyslýchali některé zaměstnance a pak uprchli. Podle španělského deníku, který zprávu přinesl jako první, akce „připomínala praktiky CIA“. Informace ze CNN a BBC zase sdělovala, že „Severní Korea může ukončit rozhovory s USA a obnovit zkoušky raket“.

Co ví novinář ve Španělsku o „praktikách CIA“? Nejspíš to, co každý – co se dočte v novinách nebo vidí v televizi. K realitě to má daleko. Pokud jde o rakety, KLDR skutečně může ukončit rozhovory, stejně jako to mohou udělat USA. Ale proč by to jedna či druhá strana dělala? Náměstkyně ministra zahraničí KLDR řekla, že v Pchjongjangu „zvažují přerušení rozhovorů s USA o denuklearizaci“. O raketách se nezmínila.

Po hanojském debaklu se korejská delegace tiše vrátila domů. Do Pekingu byla vyslána náměstkyně ministra zahraničí, aby podala informace o jednání. Číňané byli z ukončení summitu také trochu perplex. Podporují totiž korejský přístup „něco za něco“ a budování důvěry pomocí vzájemně vstřícných kroků. O tom byli a jsou Američané velmi dobře informováni. Přesto trvali na přístupu „nejdřív vy všechno, potom my všechno“. Když to na korejskou kapitulaci nevypadalo, prezident Trump netakticky a urážlivě opustil jednání. Nyní by měl on přijít s iniciativou k obnovení jednání. Může se samozřejmě stát, že cena mezitím stoupla a KLDR bude požadovat víc, než s čím by se byla spokojila před měsícem. 

Nedávno publikované informace o aktivitě na několika raketových základnách a jaderných instalacích KLDR se ukázaly být řekněme nepřesné nebo přehnané. Americký ministr zahraničí proto mohl s klidem vyslovit prorocká slova, že „očekává, že … severokorejský vůdce dodrží slib neobnovit jaderné a raketové zkoušky“. V současné chvíli jsou obě strany zjevně ve fázi úvah o budoucích krocích. Stále platí, že KLDR je připravena v jednání pokračovat a USA se tomu nebrání, i když nikam nespěchají. 

Pro USA může být problémem, že, jak řekla severokorejská náměstkyně ministra zahraničí zcela otevřeně, KLDR „nemá v úmyslu žádným způsobem vyhovět americkým požadavkům (z Hanoje)“, a že „nemá chuť pokračovat v jednáních tímto způsobem“. Podle ní mohly za ukončení schůzky USA, které „se příliš snažily sledovat jen své politické zájmy a neměly opravdový zájem dosáhnout nějakého výsledku“.

Polopravdivé zprávy o KLDR (její vlastní propagandu raději nikdo necituje) možná nejsou úmyslně cílené, ale v každém případě pomáhají obnovit konfrontační atmosféru. Tatam je olympijská euforie a nadšení ze severokorejských mažoretek. Režim v KLDR je děsivý, ale pokud se USA jednou rozhodly s ním vyjednávat, měly by v tom pokračovat. 

Pro USA nebo Jižní Koreu by se případným krachem jednání nic moc nezměnilo. Nejspíš by časem zkolabovala i korejsko-korejská jednání. Čína by možná měla pocit, že jde o doprovodnou akci k protičínským ekonomickým krokům USA, ale nějak už by se s tím vyrovnala. Rusko jakbysmet. Porušování sankcí by pokračovalo a severokorejští hackeři (prý jsou lepší, než se dosud myslelo, tvrdí zpravodajská komunita) by také pokračovali ve své činnosti. 

Severokorejci budou dál umírat na vyčerpání, banální infekce, na podvýživu a na týrání v lágrech. Na to už si svět zvykl a upozornění OSN, že sankce mají „nepředvídaný dopad“ na humanitární programy v KLDR, s nikým moc nepohne. Avizovaná a trochu diskrétní „mise dobré vůle“ bývalého německého ministra zahraničí S. Gabriela nejspíš také nic nezmění. 

Možná naivně, ale věřím, že klopotné úsilí Kim Čong-una postavit KLDR na nohy a dostat ji z mezinárodní izolace, si zasluhuje podporu. Až do momentu, kdy selže a zachová se v duchu nejhorších tradic vůdců KLDR. Svět je v současné době v takovém stavu, že by USA měly přijmout svůj díl zodpovědnosti a v jednáních pokračovat. Ne za každou cenu, ale tak, aby se aspoň nějaké výsledky dostavily. Sedmdesát let po vzniku stalinské diktatury na severu Korejského poloostrova by bylo na čase nechat ji zhasnout.