Desátého prosince se v Česku, stejně jako na celém světě, slaví Den lidských práv. Také jste si oslav nevšimli?

Obhájci lidských práv – politici, nevládní organizace, novináři a jednotlivci – se stavějí proti zlu a nesvobodě ve svém okolí a v zahraničí. V mnoha zemích jsou jejich zastánci či aktivisté mučeni, biti a vražděni.

Ve svobodné a demokratické České republice ochráncům lidských práv nehrozí pronásledování, zbavování zaměstnání ani věznění. Nicméně směrem do zahraničí naši politici aktivně přitakávají zlu a útlaku, odmítají podporovat boj za lidská práva, nebo se dokonce klaní ruskému a čínskému diktátoru, jejichž ruce jsou od krve. Začal s tím sice prezident Zeman, ale Sobotkova vláda to slabošsky tolerovala. Posunula nás tak o velký kousek na Východ. S příchodem Andreje Babiše k moci, a s jeho podporou od levicových a pravicových extremistů se téma ochrany lidských práv stane tabu i doma.

Pozice ministra pro lidská práva byla prohlášena za nepotřebnou a zrušena, plánuje se odsun ochrany lidských práv z Úřadu vlády někam pod ministerstvo spravedlnosti nebo ministerstvo práce a sociálních věcí, aby tam zapadla a byl „klid na makání“. Většině Čechů je to jedno, protože nevnímají ochranu lidských práv jako ochranu své svobody a svých rodin, jako nevnímali důležitost ochrany práv Tibeťanů. To, že přes sto tibetských mnichů, mnišek i aktivistů mimo církevní řády se na znamení odporu proti okupaci své země a likvidaci její kultury čínskými komunisty následovalo Palachův příklad a upálili se ve jménu svobody, většina Čechů nedávala do souvislosti s příběhem vlastní země. Stále si myslí, že ochrana lidských práv se týká jen nějakých konkrétních minorit – jako například Židů či homosexuálů za nacismu. Ve skutečnosti se týká všech lidí na zemi, tedy každého jednotlivce, aby vládnoucí menšina nemohla sáhnout na svobody každého z nás.

Kdo se bojí ministra pro lidská práva?

Proč byla zrušena pozice ministra pro lidská práva? Nejde jen o pohodlí a získání politických bodů novou skvadrou populistických i přímo fašizujících politiků u moci, jak si namlouvá mnoho lidí, aby nemuseli brát zvolené politiky vážně. Jde o další krok v ukrajování svobody každého z nás, v přípravě prostředí pro pohodlnější zne(užití) moci výkonné. Proč by jinak měl být odstraňován z Úřadu vlády hlídací pes svobody – lidskoprávní ministr a jeho tým?

Pokud má někdo ekonomický argument, že zrušení pozice jednoho ministra ušetří státní kasu, mohu ho ujistit, že opak je pravdou. Roztříštění a přesun lidskoprávní agendy z Úřadu vlády bude stát daňového poplatníka daleko víc než teď. Český stát je vázán řadou mezinárodních úmluv a vlastní ústavou, naplnění těchto základních pilířů demokracie je efektivnější a úspornější z exekutivního mocenského centra – z Úřadu vlády. Na několika resortech se stejná práce bude dělat dvojmo a trojmo, úředníků pouze přibude.

Stát – ochránce naších práv a svobod, nebo Velký bratr?

Státy a vlády všude ve světě nesou primární odpovědnost za ochranu lidských práv. Je to základ legitimity demokratického režimu. Když se vzdáváme lidských práv, předem se vzdáváme svobody, podepisujeme bianko šek našim politikům, včetně těch komunistických a fašistických. To nás dějiny dostatečně nepoučily, proč je to nebezpečné?

Stát jako Velký bratr již teď disponuje obrovským množstvím soukromých dat každého z nás a jeho moc s každou novou legislativní změnou roste. Od ledna 2018 skoro každého z nás čeká centrální on-line evidence elektronických receptů, od března – nové vlny EET… Demokracie není samozřejmostí, a když se něco zvrtne – k tomu může dojít demokratickou cestou – tak vládnoucí moc bude mít potenciálního potížistu na lopatkách. Ví o něm všechno. Připomíná vám to praktiky KGB či StB? Proč si myslíte, že se na těchto postupech něco změnilo? Proto Babišova vláda nepotřebuje ministra pro lidská práva ve svém sídle. Mohl by překážet.

Zpátky na Východ

Není to všechno. Přichází debata o referendu na téma odchodu z EU. Přidejte k tomu další záchvat lásky našeho budoucího staronového prezidenta k putinovskému Rusku a další rozleptávání polistopadových hodnot. Osvědčenou salámovou metodou, bez vyhroceného vnitřně politického zápasu, bez ostré hranice a viditelného vnějšího zásahu se naše společnost pomalu vnitřně proměňuje. Pasivně přihlížíme tomu, jak se stáváme součástí nikoliv evropského, ale rusko-asijského prostoru – a to jak naším oligarchickým netransparentním způsobem vládnutí, tak i mírou nesmyslné nenávisti směrem ke spoluobčanům a směrem k Evropě a k Západu. Posouváme se zpátky, do primitivnějšího civilizačního okruhu, od Západu k Východu – od prosperity většiny k nebetyčným ziskům menšiny, od svobody jednotlivců k útlaku a omezování lidských práv, od vlády práva k vládě mocných, od suverenity v rámci mírového evropského společenství k dobrovolnému vazalství. Karel Schwarzenberg nedávno řekl, že naším problémem je to, že nevíme, co chceme. Ale jistě víme, co nechceme. Nechceme ztratit svobodu.

Vyšlo na blogu autorky.