Před Lichtenštejnským palácem v Praze, kde se konal summit Visegrádské čtyřky (V4), protestovali lidé i proti slovenskému premiérovi Ficovi (2024). FOTO: TASR / Profimedia
FOTO: TASR / Profimedia
KOMENTÁŘ / Často používám přirovnání, že politika je bažina, která znečistí každého, kdo do ní vstoupí. Političtí komentátoři postávají kolem ní v gumácích a zaznamenávají, kdo tam uvízl a jak moc ostatní pošpinil. Proto nevěřím politikovi ani novináři, který si hraje na svatého a s vykonstruovanou „upřímností“ prohlašuje, že chodí vždy v bílém a čistý. A tváří se jako ten, kdo dokáže poukázat na skvrny těch druhých, i když je sám až po krk v exkrementech.
Obecně je nutné nevěřit žádnému politikovi, ale rozhodovat se podle okolností a aktuální situace. Zjistili jste si jejich volební program? Seznámili se s jejich postoji? To stačí, pak už zbývá jen sledovat, co dělají, a neměli bychom se zajímat o jejich kecy. I když bez toho je to nuda, což chápu. Zároveň jejich slova slouží i k prezentaci v mezinárodním prostoru a podle nich se posuzuje celá země, vždyť diplomacie existuje z nějakého důvodu, že ano, Lavrove?
Na mezinárodní scéně je důležité disponovat uměním medového jazyka, ale na domácím poli lidé očekávají výsledky, nikoliv kecání. Všimli jste si například, že když Erdoğan něco řekne, následuje věta, že „postoj Turecka je takový“? Všichni si pamatujeme, jak deklaroval podporu Ukrajině a pak si potřásl rukou s Putinem. Všichni jsme se vezli na kolotoči slibů a slov podpory, která se na Ukrajinu valila, a jak jsme byli zklamaní, když se slova neshodovala s činy. Nemluvím o Putinovi, který na nesplněných slibech postavil svou politickou kariéru.
Proto se v normálních zemích konají pravidelně svobodné volby, abyste mohli posoudit situaci a rozhodnout se. Jsem upřímně přesvědčena, že Češi udělali dobře, když zvolili Petra Pavla prezidentem, ne proto, že by to byl nějaký výjimečný člověk, ale proto, že v době, kdy v Evropě probíhá válka, jste si nemohli najít lepšího kandidáta. Jestli by byl ideální i v době míru a za jiných okolností, to nevím.
Zároveň však existuje obrovské množství lidí, kteří si politiky idealizují, věří v jejich čistotu a začínají je zbožňovat. Nasazují jim svatozář, dělají z nich světce, a pokud je někdo kritizuje, začnou ho aktivně obviňovat ze lži, proklínat a provádět exorcismus. Někdy jde toto uctívání tak daleko, že už se jedná o fanatismus.
Myslím, že jste už mnohokrát viděli, jak si lidé nechali na své tělo vytetovat Che Guevaru, Stalina nebo Putina. Jedna Britka si dokonce nechala na čelo vytetovat „Trump“, ruský baletní tanečník Sergej Polunin si nechal na trup vytetovat hned tři tváře Vladimira Vladimiroviče, zřejmě aby se na něj mohl dívat ze všech úhlů.
A nezapomínejme, že každý může dosud obdivovat Leninovu mrtvolu na Rudém náměstí v Moskvě a představitelé Komunistické strany Ruska každoročně chodí ke Stalinovu hrobu v den jeho smrti a kladou zde věnce muži, který zdechl v louži vlastní moči. Je zajímavé, že čím krvelačnější tyran, tím větší uctívání. Tento druh zvrhlosti je tak častý, že je nejspíše na čase zavést v pornografii novou kategorii.
Jsem si jista, že mnozí fanatici by uvítali obdobu ruského zákona o urážce citů věřících. Náhodou, v Rusku se tento zákon nazývá urážka současné vlády. Roskomnadzor má dokonce seznam zakázaných slov, jimiž se Vladimir Vladimirovič nesmí nazývat. Je poměrně rozsáhlý.
Ale víte, proč tyto zákony v Rusku fungují? Protože tam neexistuje svoboda slova, ale naopak trestní článek pro každého. V Evropě je samozřejmě těžší někomu zavřít ústa, například já mohu klidně říct, že si myslím, že Fico je ruský kolaborant a Trump je šílený populista, ačkoliv mne pak jejich fanoušci začnou polévat svěcenou vodou, vyzývat k upálení na hranici a obviňovat z neprofesionality.
Ale měli by se uklidnit, mám možnost vyjádřit svůj odpor inteligentně a jazykem, kterému jejich voliči rozumí. Okamžitě se však najdou tací, kteří začnou tvrdit, že novinář nemůže o politicích mluvit neuctivě, protože je to neprofesionální. Ano, mohou! Pokud chcete lichotky a neupřímnost, tak to rozhodně není moje parketa.
A nemyslíte si, že je skutečně lepší, když člověk řekne, co si myslí, než aby se přetvařoval, předstíral a snažil se chovat jako rosnička, která reaguje na pohyb větru? Podle této logiky bych měla projevovat úctu komukoli u moci jen proto, že jsem novinářka? To je směšné. Nikdo není povinen a priori respektovat politika a názory jiných lidí a nikdo by k tomu neměl být nucen. No, když na tom trváte, mohu vám říct, že černá Kimovi sluší, bílá mu vůbec nesedí.
Ve svobodných zemích platí zásada, že vše, co není zákonem zakázáno, je povoleno. K tomuto seznamu bych přidala i psychiatrii, protože pokud jde člověk po ulici a chytá neexistující motýly, není to svoboda, ale diagnóza. Jenže z nějakého důvodu se někdo rozhodl, že se to na novináře nevztahuje, že prý mají své názory vyjadřovat jen v textech vznešeným, korektním a spisovným jazykem, ale když použijí sprostá slova a ostrou kritiku politika, ozve se kvičení, že novinář přece zastupuje redakci, a nemůže se proto vyjadřovat tak neuctivým způsobem.
Představte si, že novinář je součástí redakce, pokladní součástí obchodu a kuchař součástí restaurace. Snažit se někoho dehonestovat za formulaci, která se nelíbí, je v podstatě porušením svobody slova, zejména, pokud se týče kontroly politické moci. Moji milí, demokraticky zvolení politici by si měli dávat pozor na svá slova víc než kdokoli jiný, my novináři jen zaznamenáváme, jak plavou v bažině politiky, a – na rozdíl od nás – reprezentují celou zemi.
