ROZHOVOR / Cenový šok s nárůstem cen energií nás velmi akutně nutí snižovat spotřebu energie a tepla a tím i emise, říká klimatolog Miroslav Trnka. V rozhovoru pro deník FORUM 24 mluví o tom, jak se klimatická změna u nás projevuje a co může každý udělat, aby její dopady zmírnil. Hodnotí ale také klimatickou konferenci COP28, která se poslední dva týdny konala v Dubaji.

Česká republika má několik závazků vůči klimatu, které mají vést celkově ke snížení emisí skleníkových plynů, snížení spotřeby energie, zvýšení podílu obnovitelných zdrojů atd. Jak si myslíte, že se daří je plnit?

Díváme-li se na to optikou evropskou a dlouhodobou a díváme-li se na čísla v posledních 35 letech, tak vlastně překvapivě dobře. Česká republika emise snížila výrazněji než Evropská unie, naše emise klesly o víc než 40 %, zatímco Evropská unie jako celek snížila emise zhruba o 28 %. Takže v tomhle pohledu by se dalo říct, že Česko ty základní závazky v zásadě zvládá plnit. V tuhle chvíli nám zbývá snížit emise ještě o dalších 9 % oproti emisím na počátku 90. let.  Je ale zapotřebí říct, že největší část toho emisního skoku jsme udělali v první půlce 90. let a nebylo to zrovna dobrovolné a plánované, a to také musíme mít na paměti.

V zemědělství úroveň emisí stagnuje a díky kůrovcové kalamitě se české lesy minimálně z pohledu bilance uhlíku staly zdrojem emisí namísto toho, aby emise pohlcovaly, jak to bylo v minulých desetiletích. Emise v posledních 30 letech podstatně rostou v dopravě. To souvisí s celkovou změnou po 90. letech, kdy se výrazně zvýšila životní úroveň a s tím i intenzita dopravy. A bohužel výrazně rostou emise z odpadového hospodářství, což je také dáno zvyšující se ekonomickou úrovní. Jako vyspělejší společnost produkujeme více odpadů, byť by se měřítkem vyspělosti mělo stát, nakolik se daří produkci odpadů minimalizovat.

V součtu nám zbývá ke splnění všech závazků snížit emise o těch posledních cca deset procent oproti roku 1990. Jsme v situaci, kdy velké změny proběhly a nebyly primárně provedeny kvůli snížení emise, ale vynuceny změnou struktury průmyslu. To, že jsme opustili těžký průmysl, rozhodně nebylo kvůli klimatickým změnám či naší prozíravosti. Proto bude pro společnost výzva emise dále snížit.

V blízké budoucnosti nás čeká několik věcí, které je potřeba řešit. Je potřeba například modernizovat naši energetiku. To je často debatovaná výstavba dalšího jaderného bloku, která ale svým způsobem jednak přijde relativně pozdě, a řeší plánovanou dobu životnosti stávajících zdrojů. 

Další podstatná věc je, že energetická náročnost našeho průmyslu neklesá tak rychle, jak bychom si přáli, a sami zástupci průmyslových podniků energeticky náročných odvětví poukazují na svoji problematickou konkurenceschopnost na současném cenovém trhu. Je to ukázka toho, že se v některých sektorech buď energetická náročnost snížit nejde, nebo firmy investovali do jiných věcí. A domnívám se, že to je i chyba v komunikaci na straně státu, že soukromý sektor nedostali rozhodný signál po roce 1997 po dohodě z Kjóta či nejpozději po roce 2015, kdy byly podepsána Pařížská dohoda, že cestou do budoucna je snižování emisí a nárůst cen energií. Po bitvě je sice generálem každý, ale tuhle lekci bychom si měli zapamatovat.

Ta jaderná energie byla i velkým tématem právě na konferenci COP28 v Dubaji, Česká republika jako jedna z 21 zemí podepsala deklaraci, že do roku 2050 ztrojnásobí jadernou energii. Co si o tom závazku myslíte?

Nejsem expert na jadernou energetiku, ale pouhý pohled do kalendáře říká, že jsme v roce 2023 a začíná se soutěžit o stavbu jednoho z jaderných bloků. Ta ambice, co se týče naší snahy stavět jaderné zdroje, je větší, ale i experti připouští, že se bavíme opravdu o dokončení prvního zdroje před rokem 2040. Tedy je tam dlouhá prodleva a víme, že to je optimistický odhad. Pořád je možnost do toho roku 2050 leccos udělat, ale ztrojnásobení je zatím spíše deklarace. Je to prostě velmi ambiciózní, vezmeme-li v potaz útlum jaderné energetiky, který trval prakticky tři desetiletí, a i jeden z uchazečů o zakázku ČEZu se musel vlastní, tj. francouzské, vládě zaručit že bude mít kapacitu na splnění již existujících závazků.

Je ale jaderná energie cestou, jak snížit emise?

Jaderná energetika je určitě jednou z cest, kterou některé státy budou muset jít, pokud nechtějí používat uhlí. Potřebujeme stále zdroje, které fungují bez ohledu na charakter počasí. U obnovitelných zdrojů jich většina nějakým způsobem na počasí závisí, ať je to biomasa, ať je to solární nebo větrná energie. Jaderné elektrárny jako relativně nízkoemisní zdroje budou důležitou součástí mixu u nás, kde nemáme spolehlivé zdroje zemního plynu. Ale jsou nesmírně investičně náročné a mají tendenci nabírat zpoždění, to víme i z vlastní zkušenosti. A současně jsou tam vysoké nároky na bezpečnost, a ty nesmí být podceněny.

Klimatickou změnu je určitě potřeba řešit na globální úrovni, kolem té konference COP28 se ale objevovala i kritika, že sama o sobě nebyla příliš klimaticky přívětivá. Jak se na to díváte vy?

Dívám se na to dvěma úhly pohledu. Jedním naprosto souhlasím, když se desítky tisíc lidí sjedou na jedno místo, můžeme pochybovat o tom, jestli taková akce skutečně vede k těm závěrům, které potřebujeme. Můžeme se bavit o tom, nakolik je efektivní, aby se všichni scházeli v místě, jako je Dubaj, ale potom můžeme vést také debatu, nakolik je rozumné, aby se scházeli v Paříži, v Edinburghu, ve Skotsku, nebo v Egyptě. 

Ale zároveň říkám, máme nějaký jiný formát? Řešení změny klimatu se musí týkat a zahrnovat dvě stě států, ale těch dvě stě států není reprezentováno jenom svými vládami. Oni musí přihlížet k názoru nevládních organizací, průmyslových podniků, nakonec i zaměstnanců. Musí vážit různé zájmy, a to i ty, které se nám nemusí líbit.

Cenový šok s nárůstem cen energií nás velmi akutně nutí snižovat spotřebu energie a tepla a tím i emise.

Není prostě žádný kouzelný proutek, kterým bychom přiměli 200 prezidentů zemí, aby se sešli v jednacím sále, vybrali si několik zástupců a ti přišli s plánem, který by byl dokonalý a fungoval pro všechny. Zklamáním letošní konference ale asi bude fakt, že země produkující ropu využili tohoto jednání k získání času a zdržení některých dohod, jak diktují jejich ekonomické zájmy. To ale nebude trvalý neúspěch. 

Pozitivní ale, že v době, kdy se náš svět potýká s celou řadou akutních palčivých problémů od agrese Ruska na Ukrajinu nebo pobíhajícího konfliktu mezi Izraelem a Palestinci, tak přesto si svět dokáže najít čas a prostředky a vůli dál pokračovat v jednání o snížení emisí. To si myslím, že přes tu všechnu kritiku by měla být dobrá zpráva. Že jednáme o problému, který postihuje celou planetu a postihuje nejenom naši generaci, ale i ty další.

Konference v Dubaji se věnuje klimatu spíš na úrovni států a byznysů. Co ale může pro snížení svého dopadu na klima udělat „obyčejný“ člověk?

Cenový šok s nárůstem cen energií nás velmi akutně nutí snižovat spotřebu energie a tepla a tím i emise. Tady je evidentní, že převodník přes ceny funguje, ale bohužel nepřišel postupně a zasáhnul výrazně více zranitelné skupiny spoluobčanů. Nárůst cen všeho zboží, zvláště toho s vysokým podílem energií je často zásadní sociální problém, ale z druhé strany tím zdražením energií, které jsou hlavním hybatelem emisí v Česku, velmi účinně a efektivně nutíme firmy k tomu, aby s nimi lépe hospodařily a hledaly jiné, levnější zdroje. Dnes řada domácností investuje do obnovitelných zdrojů, protože to dává smysl ekonomicky. Ne prvoplánově proto, aby snížily emise, ale proto, aby snížily svoji energetickou náročnost. Zásadním problémem ale bude, pokud naše zvýšení cen energií bude větší než v okolních zemích. To by pak znamenalo, že se výroba nestane efektivnější, jen se přesune do míst s levnější energií. Tam by měla zafungovat společná evropská politika, ale bohužel funguje pomalu a nedokonale.  

Druhá věc, kterou člověk může udělat na osobní úrovni, je pouhá faktická znalost a orientace v demokratické diskusi. Prostě se dívat na to, které strany, které politické proudy opravdu směřují ke snižování emisí a které ne. Posuzovat fakta a oceňovat volebními hlasy skutečné činy, a naopak penalizovat prázdné sliby. Považujeme-li skutečně změnu klimatu za zásadní problém, tak bychom měli penalizovat ty, kteří tento problém neřeší nebo okatě ignorují či bagatelizují. Právo na svobodu názoru nelze zaměňovat s právem na vlastní fakta. A chceme-li mít efektivní ekonomiku i do budoucna, je nutná proaktivní klimatická a energetická politika. A měli bychom se podle toho rozhodovat u voleb. Oč lépe by se nám ekonomicky dýchalo, kdyby naše energetická náročnost byla nižší a mohli jsme se spolehnout na větší diverzitu zvláště těch obnovitelných zdrojů.

A skoro nejvíce, co může udělat každý, je zamyslet se nad tím, jaké kariéře věnujeme svůj čas a talent. Jakým způsobem budeme působit na pracovním trhu, co budeme dělat, jestli se budeme rozhodovat pro své budoucí zaměstnavatele a obor tak, aby byl v oblasti nebo ve firmách, které se snaží emise snižovat. Tyto volby jsou naprosto podstatné a nestojí nás nic z našeho pohodlí, spíš mohou dávat našemu životnímu snažení hlubší smysl.

Jak se klimatická změna projevuje v našich podmínkách?

Projevuje se v celé řadě odvětví samozřejmě různým způsobem. První a asi největší dopady byly v sektoru zemědělství a lesnictví a obecně v těch sektorech, které přímo závisí na počasí. Zemědělství je ovlivněno pozitivně i negativně. My zažíváme období, kdy potenciální produktivita českého zemědělství díky nárůstu teplot oproti předprůmyslovému období spíše rostla. Zvyšuje se produktivita oblastí, jako je Českomoravská vrchovina, naopak se kvůli nedostatku vody výrazně snížila v tradičních oblastech pro zemědělství jako jižní Morava, některé oblasti severozápadních Čech. Daří se nezvykle vinné révě, kukuřici a slunečnici, a naopak tradiční odrůdy chmele produkují čím dál méně tzv. alfa-hořkých látek a výnosy brambor v tradičních oblastech problematizuje sucho.

Co se týče lesnictví, tak velká kalamita, která postihla smrkové, primárně hospodářské lesy, zejména na Moravě, ale i v Čechách, se změnou klimatu velmi úzce souvisí, protože byla primárně vyvolána dlouhodobým suchem a současně se silným tlakem kůrovce, jehož životní cyklus byl také posílen teplejším počasím. Byl to opravdu zásadní otřes a jediný důvod, proč jsme ho tak rychle vytěsnili, byla pandemie SARS-Cov2.

Můžeme se bavit i o stavebnictví, dříve jsme museli technologické přestávky plánovat primárně na období zimy. Ale teprve na začátku prosince jsme letos mohli začít mluvit o prvním výrazném ochlazení, do té doby žádná zásadní technologická přestávka nebyla. Daleko víc ale řešíme problémy technologických přestávek v létě, kdy teploty jsou příliš vysoké nejenom pro práci venku, ale i pro dokončení některých technologických procesů.

V minulosti jsme se museli víc zaměřovat na to, jak v zimě naše domy dobře vytopit, kvůli výrazně mírnějšímu průběhu zimy se spíš teď zaměřujeme na to, jak v některých oblastech ty domy chladit. Podobně musíme připravovat veřejné budovy, a zvláště pak nemocnice či domy pro seniory. Z tohoto výčtu je zřejmé, že změna klimatu ovlivňuje nejrůznější aspekty života.

Je zapotřebí, abychom na odpovědných místech a mezi politiky měli poučené odborníky, co se týče změny klimatu.

Díváme-li se na průběh letošního roku, tak si můžeme říkat, kde je ta změna klimatu, když máme venku takovou sněhovou kalamitu? No právě to je jeden z projevů změny klimatu. Ten první výrazný sníh přišel relativně pozdě oproti průměru, měli jsme nezvykle teplý a suchý podzim. Rok 2023 bude určitě nejteplejší v historii, i v Česku bude patřit mezi těch několik nejteplejších. 

Na proces oteplování se musíme dívat globálně, to znamená, že počasí může v některých částech světa být chladnější, než je průměr, ale v zásadě to odpovídá větší rozkolísanosti klimatického systému, je to projev té větší extremity. Vezměte si, že přelom července, srpna jsme měli spíš nezvykle chladné a deštivé počasí. Současně probíhala extrémní horká vlna ve Středomoří, po které následovaly skutečně extrémní srážky s mimořádnými povodněmi, jak v Řecku, tak třeba v Libyi. To jsou všechno projevy, které lze podle atribučních analýz přičíst na vrub klimatické změně. 

Jak se tomu uzpůsobujeme?

V našich podmínkách probíhá adaptace právě třeba v zemědělství i lesnictví už desítky let. Zemědělci jsou neustále konfrontováni s rozkolísanějším vodním cyklem, horší dostupností vodních zdrojů, takže pro některé kultury tam, kde se to vyplatí (třeba na chmelnicích, nebo v případě ovoce a zeleniny), se investuje do závlah. Vidíme změny a posun kultur, zemědělci pěstují daleko víc slunečnici, pěstují daleko víc sóju, což jsou plodiny teplejšího klimatu. Vidíme i posun plodin do vyšších nadmořských výšek, například se pěstuje kukuřice na Českomoravské vrchovině. Podobně sladovnický ječmen přešel z oblasti jižní Moravy na Českomoravskou vrchovinu. Ten posun je relativně rychlý, v horizontu jedné generace jsme zavedli plodiny, které jsme dříve nepěstovali, naopak některé jiné plodiny pěstujeme výrazně méně. Z části samozřejmě je to otázka trhu, ale z části nedokážeme dosáhnout té produktivity, které jsme dosahovali v minulosti. Nebylo to ale plánované, nebyly tu připraveny odrůdy, metodiky a tak dále. Zemědělci tu změnu provedli v podstatě sami. Tak, jak se na změnu klimatu adaptují vlastně všechny firmy. Ty, co to dělají s rozmyslem a pochopení věci a budoucích trendů, mají ale větší šanci, že investice nepromarní.

I v oblasti vodního hospodářství jsou důsledky změny klimatu podstatné. Důvod, proč zatím nevidíme nějaký kolaps, je, že jsme výrazně snížili spotřebu. Spotřeba vody v Česku na hlavu patří mezi jedny z nejnižších na světě. Když přijde sucho, máme nižší spotřebu, máme tam zásobu, která nám zatím stačí. Ale projekce ukazují, že v budoucnu to tak být nemusí. Riziko například pro vodní toky je to, že budou tak nízké průtoky, že odpadní vodu z čistíren odpadních vod budeme pouštět prakticky do suchého koryta vodního toku. A to samozřejmě znamená, že bude ta voda muset být vyčištěná lépe, než je dneska, budeme muset daleko víc investovat do čistíren, jinak dojde k výraznému zhoršení kvality vody.

Změny probíhají i v lesích, tam je zapotřebí říct, že lesní plán počítal se zvyšováním podílů listnatých lesů, protože bylo zřejmé, že změna klimatu přinese nevhodné podmínky pro monokulturu smrku. Ta změna neprobíhala dost rychle, byla málo ambiciózní, ale v tehdejším společenském prostředí to rychleji nebylo možné. Na tom lze demonstrovat, že jasnější apel voličů na smysluplnou a promyšlenou klimatickou politiku by nás mohl na změnu klimatu lépe připravit. A za to, že připraveni dostatečně nejsme, spoluzodpovídají tehdejší politici i zástupci těch sektorů, kteří závažnost klimatické změny zpochybňovali. 

Tady se dostávám k tomu, že to, co bychom opravdu měli dělat jako společnost, je podporovat ty politiky, kteří jsou proaktivní. Právě na příkladu lesů jsme viděli, že obecný trend mířil správným směrem, dělo se tak pomalu, protože masivní změnu v přístupu k lesnímu hospodářství by potřebovalo zásadní politickou podporu. A ta tady nebyla. Zase se ukazuje, že je zapotřebí, abychom na odpovědných místech a mezi politiky měli poučené odborníky, co se týče změny klimatu a rozumné klimatické politiky, protože to je něco, co může vést k dlouhodobě udržitelným rozhodnutím, kterých nebudeme v budoucnu litovat. 

Jaký vliv má na klima například to, jaké potraviny konzumujeme?

To je hezká otázka. Jistý vliv to samozřejmě má, dopad je u různých živočišných druhů samozřejmě jiný, ale už jenom z principu potravinové pyramidy budu u rostlinné stravy potřebovat řádově desetkrát menší plochu k vyprodukování určitého počtu kalorií. To je jeden aspekt.

Druhý je samozřejmě ten, že člověk má mít vyváženou stravu, a můžeme vést debatu, jestli má, nebo nemá být jenom rostlinná. Ale je to zástupná debata s malým finálním dopadem. A podíváme-li se na to opravdu optikou emisí, tak přechod na vegetariánství a veganství by nás v Česku zásadním způsobem nespasil. 

Je ale důležitý výběr původu potravin. Máme-li tu možnost, tak bychom měli volit potraviny, u nichž existuje záruka, že byly vyprodukovány udržitelným způsobem. To znamená, že je vhodné preferovat ty lokální a udržitelně produkované potraviny a chtít je od svých prodejců. 

Tady narážíme na to, co já vidím jako zásadní problém, a to sice, že my jako spotřebitelé bychom měli mít podstatně lepší informace o tom, zda ten či onen výrobek byl vyprodukován udržitelně. A ta udržitelnost by se měla nějakým způsobem odrážet v ceně. Když volím potraviny jako laik, tak nedokážu úplně dohlédnout do toho, která je nejlepší. Dokážu si možná spočítat, že borůvky z Peru budou horší než mandarinky ze Španělska, ale jak je to s rajčaty ze skleníku v ČR a volně rostoucími v severní Africe? To je o dost složitější. A my bychom potřebovali, aby se opravdu přímo v ceně těch produktů projevovaly a propisovaly veškeré emise a náklady na životní prostředí, které vznikají. A potom naše volba bude správná už pouze na základě cen. To by pro mě byl ideální stav. 

Ve chvíli, kdy to takhle úplně není, a z nějakého důvodu producenti nemusí do ceny promítat udržitelnost nebo neudržitelnost produkce, tak bychom se měli řídit zdravým úsudkem. Dívat se na to, odkud a jak daleko ty potraviny musely putovat, jestli byly pěstovány za přirozených podmínek, nebo jsme jim ty podmínky museli uměle vytvářet a podobně. 

Náš problém jako spotřebitelů je, že u řady produktů nemůžeme vidět jejich životní cyklus. A měli bychom ho vidět. Mělo by to být něco, o co bychom měli usilovat a co by obchodníci nebo prodejci měli svým zákazníkům garantovat. A opět vynucovat skrze spotřebitelskou volbu a tam, kde je to nezbytné, skrze závazné právní normy.