K nadcházejícím velikonočním svátkům nám přichystal management Nových pořádků, které plíživě vystřídaly vratkou polistopadovou demokracii, velkolepou velikonoční pomlázku. (Pro pořádek podotýkám, že naše demokracie byla sice vratká, ale přesto to byla demokracie; a abych nebyl anonymní, pod novým managementem rozumím Andreje Babiše, Miloše Zemana, Vojtěcha Filipa, Tomia Okamuru, přičemž za křovím se krčí ČSSD a  Piráti).

K tradici  velikonočních svátků patří, že někdo (beránek, Ježíš) bude obětován.  Případně v lidové verzi, že někdo dostane nařezáno. Zdůvodnění bývá ušlechtilé (omlouvám se za citát, ale dnes se to snad smí): „Je pro vás lépe, aby jeden člověk umřel za lid, než aby zahynul celý národ“ (J 11,50). V našem případě jde nikoli o jedince, ale o kolektivum.

Dnešní Velikonoce byly neformálně prodlouženy o jeden den. Protože se establishment Nových pořádků (zde vedení PS PČR) z útlocitnosti, dané pragmatismem, netroufl provést akt pomlázky přímo na Velký pátek, bude zjevně realizován v úterý 23. dubna. Poslanecká sněmovna  nejspíš velkou většinou  odhlasuje komunistický návrh na dodatečné zdanění finančních náhrad církvím a náboženským společnostem.  Ty nebudou přímo obětovány, ale jen pořádně vzaty u huby, jednak aby se učinilo zadost spravedlnosti (jde o subjekty podle většiny lidí jednak neužitečné, jednak chtivé), a pak aby se prospělo veřejnému zájmu (jedno s druhým jde ruku v ruce).

Je tu ovšem něco nedomyšleného. V době „Starých pořádků, kdy nám vládli politici, co nemakali a kradli“ (tj. v době demokratické polistopadové ČR) platila zásada, že co se jednou závazně slíbí, má být taky splněno. Dnes se potichu zavádí zásada jiná, známá z minulosti o něco dávnější: co bylo jednou závazně slíbeno, má být podle toho, jak se nám (tj. establishmetu) momentálně hodí, splněno buď úplně, nebo částečně, nebo vůbec ne. A to bez ohledu na to, jestli jsou to zrovna církve, nebo já, vy, my všichni. 

Zároveň ve veřejnosti (i v té „politické“) panuje přesvědčení, že je zbytečné se namáhat. Za prvé, v Poslanecké sněmovně se stejně nedá ničeho dosáhnout, protože  si většina Nových pořádků  komunistický návrh hladce prohlasuje. A za druhé,  Ústavnímu soudu naopak nezbude než zákon nakonec zrušit, protože Ústavní soud je ze své podstaty  spravedlivý.  K tomu bych chtěl podotknout, že ze své podstaty  spravedlivý je Bůh, kdežto lidské soudy za ním poněkud pokulhávají a náš Ústavní soud tuplem. Čili důvěra v soud je tu velmi podobá apatii. A naděje může vzniknout jen z toho, že se člověk soustavně a vytrvale brání něčemu, co považuje za nespravedlivé. Jistě, většinou to bránění trvá dlouhou, často velmi dlouhou dobu. Ale z apatie ještě nikdy žádná naděje nevyrostla.

Shrnuto a podtrženo: obětovaným v tomto našem případě nejsou církve, obětovaným je česká demokracie. A prospěje to nanejvýš establishmentu Nových pořádků. Jenomže jen na čas: každý rakovinný nádor vesele bují, ale jen do té doby, než pacienta zabije: pak je i s nádorem konec.

Po tomto úvodu přejděme teď k vlastní Nabídce Last Minute Klubu na obranu demokracie:

Už zakrátko, 23. dubna  – možná, že o něco málo později – dojde v Poslanecké sněmovně k závěrečnému hlasování o komunistickém návrhu. Ale do té doby jsme na tom vlastně fajn, můžeme ještě něco dělat. Tedy my jsme toho využili mimo  jiné k tomu, že jsme zformulovali výzvu, v níž popisujeme nebezpečí, jež komunistická novela pro českou demokracii znamená, a vyzvali jsme všechny, kdo ve věci budou rozhodovat, aby to vzali v úvahu.  Oslovili jsme i „občanskou společnost“, zejména nezávislé iniciativy. Doposud se nám pod výzvu podařilo shromáždit přes 3950 podpisů. Mezi signatáři je řada veřejně činných lidí. Pokud jste tak ještě neučinili, přidejte se prosím teď, poslední chvíli, i vy! Text naší výzvy i s možností podepsat najdete zde  (ZDE), seznam signatářů zde (ZDE).