ANALÝZA / Kanadská vláda se v únoru rozhodla odložit plánované rozšíření státního programu asistovaných sebevražd o osoby trpící duševním onemocněním. Stalo se tak díky protestům zastupitelů jednotlivých kanadských provincií, podle kterých jejich systémy zdravotní péče nejsou na nové žadatele o asistovanou sebevraždu připraveny. Rozšířený program známý jako MAID měl začít fungovat 17. března. Od vlády premiéra Justina Trudeaua jde už o druhý odklad původní legislativy přijaté v roce 2021.

Zákon přijatý v roce 2016 legalizoval eutanazii pro osoby s nevyléčitelným onemocněním. Od té doby do roku 2022 se pro smrt rozhodlo více než 45 tisíc lidí. Trudeauova vláda oznámila, že tento odklad rozšíření bude trvat nejméně do roku 2027.

Nicole Scheidlová, výkonná ředitelka ottawské organizace Lékaři pro život, která je rozhodně proti eutanazii, řekla, by se idea MAID na osoby trpící duševním onemocněním měla opustit úplně. Podle ní si nelze představit nějaké lékařské důkazy, „na jejichž základě by se daly vytvořit nějaké užitečné klinické praktické pokyny“.

Právník Chris Considine z Britské Kolumbie, který je jinak stoupencem eutanazie, upozorňuje na problémy ohledně duševních nemocí. Říká, že na rozdíl od nevyléčitelných nemocí, jako je ALS nebo rakovina, nejsou otázky týkající se duševního zdraví tak jednoznačné. Došlo k dramatickému nárůstu duševních onemocnění, ale ne k jejich léčbě.

„Kromě toho existují skryté příčiny duševního zdraví, které nejsou striktně organické,“ říká Considine. „Může jít o deprese způsobené špatným bydlením, špatnými pracovními vyhlídkami a dalšími problémy, které lidi doženou do hluboké deprese. Tyto problémy lze vyřešit.“

Členové Konzervativní strany obvinili vládu z podpory „kultury smrti“. Proti se postavili i politici z levice, kteří by si přáli, aby se vláda ve své zdravotní politice zaměřila na rozšíření péče o duševní zdraví.

John Maher, psychiatr z Barrie v Ontariu, který se specializuje na léčbu složitých případů, u nichž často trvá roky, než se zlepší, řekl pro The New York Times, že se obává, že beznadějní pacienti se místo toho rozhodnou pro asistovanou smrt. „Snažím se udržet své pacienty naživu,“ řekl. „Co to znamená pro roli lékaře jako léčitele, jako nositele naděje, nabízet smrt? A co to znamená v praxi?“

Belgie, Nizozemsko, Lucembursko a Švýcarsko umožňují lidem s duševní poruchou přístup k některým formám MAID již řadu let. V nedávné době přijalo Španělsko zákon o MAID, podle kterého mají lidé žijící s duševní poruchou za určitých podmínek na MAID nárok.

Kanadská debata ukazuje, jak se vnímání eutanazie ve společnosti posunulo. Především jde o posouvání hranic toho, co je přijatelné přijmout jako důvod pro umožnění dobrovolné smrti a jaký je rozsah osob, které o eutanazii mohou žádat. To ovšem působí rostoucí obavy u části veřejnosti, že se formy aktivního usmrcování pacientů vymknou kontrole a že již nyní dochází k případům, kdy jsou k podstoupení eutanázie přesvědčováni pacienti z jiných důvodů, než je zastavení utrpení. Kanadští odpůrci eutanázie uvádějí, že chudším pacientům je eutanázie doporučována jako levnější varianta oproti finančně nákladné léčbě.

Slovo eutanázie znamená doslova „dobrá smrt“, ale v moderní době se většinou používá ve významu aktivního usmrcení pacienta, který je nevyléčitelně nemocen a nesnesitelně trpí a sám o to žádá. Hovoří se také o asistované sebevraždě nebo asistovaném sebezabití, přičemž „sebezabití“ je podle expertů na etiku údajně přesnější, protože slovo „vražda“ v sobě významově zahrnuje zločin, což příznivcům eutanázie vadí. V zemích, kde je tento postup legální, se postupuje podle zákona a pacient s eutanázií nejen souhlasí, ale sám o ni má opakovaně žádat. Vyskytují se přitom případy, kdy příbuzní usmrceného pacienta posléze zpochybňují, že proces umožnění eutanázie neproběhl korektně a pacient kupříkladu nebyl dostatečně při smyslech. Podle komentáře zveřejněného minulý týden na ČRo PLUS si mnoho Kanaďanů říká: do tohoto bodu jsme se nikdy neměli dostat.

Eutanazie jako etický, právní a také praktický problém (skutečné dodržování všech pravidel) je téma pojednané v nesčetných knihách a studiích. Autoři, kteří se snaží varovat před rizikovými faktory legálního usmrcování uvádějí ve svých publikacích zejména problém takzvaného „kluzkého svahu“, tedy že vše nakonec směřuje jinam, než se původně předpokládalo, nebo než někteří aktéři uváděli. Jde o rozšiřování eutanazie od osob s fyzickou nevyléčitelnou nemocí až k lidem, co trpí duševními chorobami a od dospělých k dětem. A dále jde o riziko, že pacienti žádají o eutanázii v důsledku sociálního či emocionálního nátlaku. Příznivci eutanázie, jako je v českých poměrech vědecký pracovník v oblasti etiky a filosof David Černý všechny tyto výhrady bagatelizují a zlehčují jako neodůvodněné. To ale odporuje faktu, že se v zemích s legální eutanázií množí složité soudní spory ohledně možného zneužití eutanázie či údajně nekorektního postupu.

V současné době několik zemí, včetně Belgie a Nizozemska, za určitých podmínek eutanazii u psychiatrických diagnóz povoluje. V těchto zemích musí jedinci splňovat daná kritéria, včetně toho, že trpí onemocněním rezistentním na léčbu, zažívají nesnesitelné utrpení a o eutanazii dobrovolně a informovaně požádali. Legalizace eutanazie z psychiatrických důvodů ovšem posunula všechno z oblasti fyzických onemocnění, kde se dá ještě hovořit o empiricky nějak stanovitelných kritériích, k subjektivním hodnocením. 

V Belgii zákon z roku 2002 povoluje eutanazii pacientům, kteří se nacházejí „v neřešitelné zdravotní situaci a zmiňují trvalé a nesnesitelné fyzické nebo psychické utrpení, které nelze zmírnit a které je důsledkem vážného a nevyléčitelného náhodného nebo patologického stavu“. Problém je právě v tom, co lze v případě psychiatrických pacientů považovat za „neřešitelné“.

Právě v Belgii se odehrál případ Nathalie Huygensové, padesátileté ženy, které bylo uděleno „právo na eutanazii“. Tato matka dvou dětí žila s psychickými následky po násilné agresi, včetně znásilnění, které utrpěla v roce 2016.

Její syn v otevřeném dopise zveřejněném v roce 2022 vysvětloval zhoršující se jeho matky. Podle jeho tvrzení mu řekla: „Opravdu bych se potřebovala vrátit do nemocnice na dlouhodobý pobyt, ale finančně si to prostě nemohu dovolit.“ Její zdravotní pojišťovna ale odmítala hradit náklady na psychiatrickou hospitalizaci. Takový případ podle kritiků vážně zpochybňuje argumenty ohledně „možností léčby“ a sám pojem „nevyléčitelnosti“ v případě psychiatrických poruch. To je přitom podmínka stanovená v belgickém právu.

Ariane Bazanová, profesorka klinické psychologie a psychopatologie na Svobodné univerzitě v Bruselu, považuje povolení eutanazie u psychiatrických diagnoz za zneužití textu přijatého parlamentem v roce 2002 a za cynický způsob reakce na selhání systému léčby psychiatrických patologií.

„Belgický zákon dekriminalizuje eutanazii v případech nesnesitelného a nevyléčitelného utrpení. Avšak i když je psychiatrické utrpení skutečně nesmírně obtížně snesitelné, nelze jeho nevyléčitelnost považovat za stejnou jako u nádorových onemocnění nebo neurodegenerativních patologií. To, co se zde děje, je podle mého názoru braní si stávajícího textu jako rukojmí a jeho překrucování, aby se z něj stal zákon o asistované sebevraždě,“ tvrdí psycholožka.

Pozornost vyvolal případ Michaela Freelanda v Oregonu. Freelandovi, který se třiačtyřicet let potýkal s akutními depresemi a sebevražednými myšlenkami, byl na základě oregonského zákona vystaven předpis na smrtící léky. Jeho lékař se nedomníval, že je „nutné“ provést nějaké další vyšetření duševního zdraví. Freelandovi ovšem byla mezitím nabídnuta lepší lékařská péče a služby prevence sebevražd, takže smrtící látku nakonec nevyužil a zemřel přirozenou smrtí. Před smrtí se ještě smířil se svou dcerou, což by možná nebylo možné, kdyby si vzal život. 

Jak plyne z dat, pouze čtyři procenta všech pacientů, kteří v Oregonu dostali léky pro asistovanou sebevraždu, byla odeslána k psychiatrickému vyšetření. 

Studie Kingston University zjistila, že několik lidí s mentálním postižením a autismem v Nizozemsku se rozhodlo pro legální smrt prostřednictvím eutanazie a asistované sebevraždy kvůli tomu, že se necítili schopni vyrovnat se světem, změnami ve svém okolí nebo proto, že měli problémy navázat přátelství.

V letech 2012-2021 bylo v Nizozemsku zaznamenáno téměř 60 tisíc případů eutanazie a asistované sebevraždy. Studie se zabývala tím, v jakých situacích bylo lidem s mentálním postižením nebo poruchami autistického spektra vyhověno žádosti o eutanazii nebo asistovanou sebevraždu a jaké hlavní příčiny utrpení vedly k podání žádosti. Bylo nalezeno 39 případů, které se týkaly osob s poruchami učení nebo poruchami autistického spektra, v některých případech obou. Z toho bylo 19 mužů a 20 žen, přičemž 18 z 39 případů bylo mladších 50 let.

Studie publikovaná v časopise BJPsych Open Journal ukázala, že většina z nich, přibližně dvě třetiny, si zvolila tuto cestu výhradně nebo převážně kvůli charakteristikám spojeným s jejich stavem, jako je úzkost, osamělost a pocit, že nemají místo ve společnosti.  V osmi z 39 případů byly důvody utrpení jednotlivce spojeny výhradně s poruchou učení nebo autismem, přičemž lidé měli pocit, že se nedokážou vyrovnat se světem, změnami ve svém okolí a snahou navázat přátelství a kontakty. Další psychicky trpěli kvůli nemoci, která ale neohrožovala jejich život.

Badatelé si pak kladou otázku, zda povolení eutanazie v takových případech není spíše přiznáním, že společnost a její instituce rezignovaly na řešení problémů, které by řešitelné být mohly a zda se tady sociální problém „neřeší“ spíše odstraněním člověka, kterému by ve skutečnosti měla a mohla být poskytnuta pomoc.