Štědrý den je ideálním momentem, kdy si o jeho významu promluvit s knězem. René Strouhal v rozhovoru pro Svobodné fórum vysvětluje, kde vznikl obyčej dávání dárků, proč už Češi tolik nechodí na půlnoční nebo zda teror v Berlíně ovlivní oslavu letošních Vánoc. Zároveň varuje před tendencí části našich obyvatel nechat se připravit o demokracii a věnovat veškerou moc oligarchovi.

Jen hodiny nás dělí od Štědrého dne. Máte recept, jak se po tom všem běsnění v obchodních centrech uklidnit a prožít Vánoce opravdu svátečně?

Tady je každá rada drahá. Ale vlastně to není o moc jiné, než řízení auta. Když jedete příliš rychle, taky se vám najednou špatně zpomaluje. Jen si rok co rok říkám jaká je to škoda, když kolem sebe místo natěšení na sváteční prožitek slýchávám „už aby bylo po Vánocích!“. Ty nás přitom chtějí a mají obdarovat, určitě ne frustrovat!

A ta drahá rada?

Možná bude jen stačit vzdát se našich tvrdošíjných představ o tom, jak by Vánoce měly vypadat. Aby nezklamaly velká očekávání pod stromečkem. Aby nebyly chudé, i kdybychom si na ně měli půjčit. Aby byly „in“.  Stres, kýčovitost, perfekcionismus a okázalost jim zaručeně berou kouzlo a tu opravdovou, vnitřní radost.

[ctete-foto]68814[/ctete-foto]

Leckdo ale namítne, že jde o obecná doporučení.  Jak na to jít konkrétně?

Konkrétně? Zkrátka se navzájem „odbřemenit“! Prostě si slíbit, že si letos dáme jen malé dárky, že podstata Vánoc je přece úplně jinde. K tomu upéct o polovinu méně cukroví, které pak stejně většina z nás už nechce ani vidět. Ať kvůli váze nebo z přetláskanosti všemi těmi dobrotami. A jestli je už na tohle pozdě? Pak nedělejme hned celé kopce bramborového salátu a vyšetřeme si tak čas. Pro naše nejhezčí svátky pak nebudou důležité věci nebo překypující sváteční tabule, ale právě vzájemně darovaný čas. V klidu a bez stresu.

Co všechno bychom měli o Vánocích vědět, aby nebyly spojovány jen s dárky, dobrým jídlem a volnem, bez historických souvislostí?

Ale štědrovečerní večeře i dary u vánočního stromečku zas nejsou tak vzdálené křesťanskému duchu! Ovšem dodržovat vánoční symboly, aniž bychom jim hlouběji porozuměli, by byla opravdu škoda. Chceme–li se tedy lépe pochopit a poznat svoji identitu, je pokaždé dobré sklonit hlavu z přítomnosti a podívat se do minulosti, na vlastní  kořeny. V Evropě křesťanské, hned vedle řecké filosofie a římského práva. Samotný původ Vánoc přitom není tak úplně zřejmý. Nejstarší záznam lze nalézt ve Filokalově Chronografu z r. 354, kde je hned na dvou místech zmíněn 25. prosinec jako narození Ježíše Krista. Římané slavili tento den jako svátek „Solis invicti“ – slunce nepřemoženého, tedy jako připomínku slunovratu. Křesťané nazvali svátek toho dne „Natalis invicti“ – narození nepřemoženého. Tahle záměna pro ně byla přirozená. V Bibli se totiž lze dočíst o Ježíši jako o světlu spravedlnosti či světlu světa. Křesťané jej také vnímali jako dar od Boha. Lehce pak inklinovali k tradici dárků…na připomínku zmíněného obdarování.

Takže původ vánočních darů je přeci jen spojován s Ježíšem…

Ne docela. Původ darů o Vánocích totiž stoprocentně souvisí s uctíváním patrona námořníků sv. Mikuláše, na jehož svátek se dětem nosily dárky z trhu. Teprve pak se vše posunulo k Vánocům. A přípravné období na ně, tedy advent, byl pojímán skromně a s radostným očekáváním. I tenkrát tu ovšem dominovalo jídlo. A hned potom bylo třeba oslavit zrození Zachránce v Betlémě. Štědrost posvátného večera 24. prosince tak v lidových podmínkách spočívala v jednoduchých, ale velmi pestrých pokrmech. Mimo jiné, dnešní bioprodejny a výživoví poradci by byli z jejich zdravé skladby doslova nadšení.

[ctete-foto]65981[/ctete-foto]

… my možná méně.  Pojetí Vánoc se ale značně liší  i v tak malé zemi, jakou je Česká republika. Rozdíly jsou patrné i mezi kraji. Má to souvislost s vírou a místní tradicí?

Vidíte, když jsme se bavili o lidových zvycích a folkloru, pak zrovna štědrovečerní jídelníček měl kraj od kraje své zvláštnosti. Máte-li ale na mysli rozdíly ve formě uctívání svátků, pak to opravdu souvisí s religiozitou krajů.  Rodiče s dětmi, které v mrazivém a hodně brzkém ránu ještě před zaměstnáním a školou přicházejí do kostela na adventní roráty, dlouhé fronty před zpovědnicemi, plné kostelní lavice a zjevná nelibost k Santa Clausovi nebo jakémusi Dědu Mrázovi, bývají typické na většině míst našeho jihomoravského regionu. Jsou za tím hlavně historické souvislosti, víra včetně tradic je tu zakořeněna v rodinách a předávána po staletí. Jinak tomu ale bývá v oblastech, které byly osídlené až po válce, tam byste se v kostele možná báli samoty.  A úplně jinak v anonymním prostředí větších měst.

Češi jsou ve světě vnímáni jako ateisté, ale o štědrovečerní půlnoční leckde praskají kostely a katedrály ve švech.  Čím si to vysvětlujete?

Jak kde, celkově mám spíš za to, že zájem o půlnoční, aspoň v porovnání s porevolučními roky, klesá.  Pro mnohé lidi to už totiž není taková vzácnost a atrakce, bez níž by si Vánoce nedokázali představit. A právě o ně se kostely na půlnočních vyprazdňují. Ale pro nemálo jiných se tato chvíle zase stala momentem, kdy se jich dotknulo něco pěkného, pozitivního a začali přemýšlet o hlubších souvislostech Vánoc i svého života. Nemálo dalších pak bere účast na půlnoční jako jednorázový každoroční rituál. A pak přicházejí lidé, kteří oscilují na periférii víry a církve a hledají cestu. Vánoční atmosféra a její možnosti tomu prostě nahrávají. Zbývají ti skalní, pro které je bohoslužba samozřejmostí a nějakým způsobem se na ní navíc podílejí. Třeba vánoční výzdobou. Nebo zpěvem a dalšími aktivitami. Ti víru žijí.

Jste o Vánocích na „roztrhání“?

Na roztrhání jsou kněží dávno před Vánocemi, především jako zpovědníci. Jako chtějí mít lidé čisté příbytky, touží i po úklidu svých duší. Aby se vše a včas stačilo, navzájem si s kolegy vypomáháme. Několik kněží je tak k dispozici farníkům kolegovy farnosti, než se on vydá na oplátku zpovídat do té jejich a pak zase další a další farnosti. A pak už běží celá série vánočních bohoslužeb, v mém případě hned ve třech farnostech. Krátký čas mezi tím přitom prožíváme každý po svém, někdo hledá čistou košili a staré kázání, jiný smaží kapra a další balí dárky. Tvořím většinou sérii promluv a teprve potom přicházím do místní rodiny, která mě už léta tradičně zve na oběd, samozřejmě jen s postní rybí polévkou. A znovu bohoslužba, pro rodiny s dětmi. Pak rychlá večeře s rodiči a další bohoslužba. Půlnoční. Další sváteční dny nejsou vůbec jiné.

Jen pár dní před Vánoci útočí v Evropě teroristé, zůstávají za nimi zranění a mrtví.  Už i v čele civilizovaných zemí stanuli populisté a agresívní šíbři byznysu, kteří systematicky rozdělují společnost a těží z jejího strachu.  Pomůže tu vůbec nějaké vánoční poselství?

Snad. Bylo by cynické utápět se ve své vánoční idylce bez vzpomínky na ty, kdo o svátcích míru trpí nepokojem, násilím a nedostatkem. Vánoce mají být obdarováním, ne laciným konzumem nebo naivitou s růžovými brýlemi na očích. Politování tu určitě nestačí, dar se musí dotáhnout do konce zcela konkrétní pomocí. Třeba podporou všech potřebných a trpících v Tříkrálové sbírce, která je spjata právě s Vánoci. Máte pravdu, společnost je opravdu rozdělena. Jsou dokonce politická témata, o nichž se raději nemluví ani v rodinách, rozdělovala by i je a nejen o Vánocích. Za úplatu konzumem se postupně stáváme majetkem jediného oligarchy a bláhově volíme toho, kdo z nás místo stmelené země dělá  tábory nepřátel. Připravujeme se přitom neuvěřitelně lehce o svobodu, jeden z největších darů téhle doby.

[ctete-foto]60573[/ctete-foto]

A vánoční přání čtenářům Svobodného fóra?

Přeji jim otevřená nesobecká srdce k pomoci, sounáležitost jako plod jednoty a vnitřní i vnější svobodu. Bůh nás chraň od návratu rudé hvězdy nad naše betlémy! Pomůže nám, ale počítá i s naší angažovaností…