Podle současného českého prezidenta byl svatý kníže Václav sluhou Němců a kolaborantem s jejich říší. Kdo četl naše dějiny pozorně, dobře ví, že je to nesmysl. Ale říká to prezident, takže je to nesmysl posvěcený vysokou funkcí. Jednak je to pohled rozšířený v Zemanově věkové kategorii a jednak tomu rádi uvěří i ti méně informovaní mladší vlastenci, kteří svoji národní identitu spojují s odporem vůči Bruselu či Berlínu. O Václavově údajné služebnosti při odvádění volů do Německa zpívá i náš slezský bard Jarek Nohavica, jinak agent Státní bezpečnosti a autor mimořádně hnusných policejních hlášení o Karlu Krylovi, a také nositel ruského státního vyznamenání od Vladimira Putina.

Kníže Václav je tu zneužitý k antiněmecké propagandě, ačkoli by se takovému termínu asi sám dost divil. V jeho době totiž ještě neexistovalo Německo, takže mu těžko mohl sloužit.

Miloš Zeman dobře ví, že kdo chce být pánem nad přítomností, musí nejprve opanovat minulost. I proto vyvěsil na Hradě husitský prapor a nechává si při svých ceremoniích hrát hymnus Ktož sú boží bojovníci, ačkoli jinak na Pána Boha i jeho přikázání z vysoka kašle. Zatímco pro Tomáše Garrigua Masaryka mělo připomínání husitství duchovní i přímo filosofický význam, pro Zemana je to jen symbol protizápadního češství. Jde o odkaz na bolševizované husity, kteří jsou obrazem revolučního pokroku. Bitva na Bílé hoře má pak v takovém nacionalistickém a narudlém uvažování nádech vítězství germánské katolické reakce, po němž jsme tři sta let trpěli.

Takových nesmyslných lží byl v době komunismu plný český dějepis a některé mýty přežívají. Jde o celou rozsáhlou konstrukci sestavenou z pohádek, mýtů, polopravd i obyčejných lží, které tvoří vnitřní kostru protizápadních inklinací v české společnosti.

KNIHU OBJEDNÁVEJTE ZDE

Zajímavé je, že v tomto pojetí se Češi jeví zejména jako oběti, a to navzdory svému nezlomnému hrdinství. Jan Hus byl obětí německého krále a evropské katolické hierarchie. Stavovská konfederace ze 17. století, kterou vlastenci šmahem identifikují s českým národem, byla po Bílé hoře obětí německo-katolické koalice. První republika pak byla obětí zrady západních mocností. Je přitom zajímavé, že takto orientovaní vlastenci zcela vytěsnili, že naše země byla v minulém století a z historického hlediska ještě nedávno obětí Sovětského svazu, jehož hnacím motorem byla ruská imperiální politika. Je to z dosud vyjmenovaných historických jevů přitom ten jediný, který má v nostalgii po minulých časech i v antievropském slovanství stále aktuální relevanci, neboť se stále odráží na tvorbě současné politické vůle části národa.

Dnes, 17. listopadu 2020, vychází díky našemu spolku Free Czech Media moje kniha Češi mezi pravdou a lží. Představuji v ní čtenářům odlišný koncept českého vlastenectví. Je to vlastenectví, které se váže ke krásné zemi, o kterou společně pečovaly spolu s námi Čechy i jiné národy: Němci a Židé. Bez nich a také bez statisíců emigrantů, kteří museli zemi opustit v dobách politické perzekuce, je naše společnost stále jaksi kulturně redukovaná. To má mimo jiné své důsledky i přímo u volebních uren nebo v relativně nízké podpoře našemu členství v Evropské unii. Naším národem ještě stále cloumají ruští běsi a slovanské bludy.

Tato kniha chce proti těmto běsům a bludům nabídnout zralejší a sebevědomější vlastenectví, které nepotřebuje růst z kypré půdy národních lží, ale chápe český národ jako člena početné rodiny civilizovaných evropských národů, které spojuje společná křesťanská i humanistická kultura a sdílené hodnoty demokracie, občanské svobody a právního státu. Proto symbolicky vydáváme tuto knihu právě v den, kdy si připomínáme náš návrat do této rodiny, do níž skutečně patříme. Kniha je polemikou s nacionalistickým a marxistickým dějepisem, který více či méně tuto naši evropskou a západní vazbu zpochybňuje či odmítá.

Zároveň je to ale i kniha událostí a příběhů z celých tisíciletých dějin, k nimž přistupuji jako politický komentátor liberálně demokratické orientace. K množícím se útokům na liberální demokracii dochází přitom právě v bývalých koloniích komunistického impéria. Na tom je dobře vidět, jak dlouhé stíny má někdejší sovětské panství. Historie prostě stále žije. A ta špatná i špatně pochopená historie tu stále straší. Právě proto se snažím čelit nemocnému dějepisu knihou o národních lžích.