PORTRÉT / Zemřel Karel Schwarzenberg. Politická činnost jedné z nejvýraznějších osobností polistopadové éry se uzavřela již před minuými sněmovními volbami, kdy již znovu nekandidoval. Stále ale měl k současnému dění co říci. Jeho život byl kusem národních dějin i pozoruhodným příběhem.

Je zarážející, jak ohromnou míru nenávisti vůči tomuto ušlechtilému člověku vybičovala proruská dezinformační média. Přesně v duchu bolševické propagandy z něj udělali nepřítele imaginárního všeholidu a zástupce cizácké šlechty. Zločinný inzerát „Nevolte Schwarzenberga“ z Blesku jej v roce 2013 před prezidentskou volbou lživě napadl, že hodlá vracet chalupy sudetským Němcům. 

Šlechtic, který se nestal prezidentem

Je smutnou skutečností, že se Karel Schwarzenberg v naší nemocné společnosti, tolik poznamenané obdobím komunismu, nemohl stát prezidentem. Osudovým okamžikem, který veškeré jeho šance zhatil, byla chvíle, když upřímně v televizní debatě s protikandidátem Milošem Zemanem pravil, že Benešovy dekrety byly zločinem proti lidskosti. Byla to dobře nastražená past na člověka s nejlepší šlechtickou výchovou, který v takové zásadní věci na rozdíl od jiných politiků nehodlá lhát. 

Dále čtěte

Česká republika i svět si připomínají zemřelého Karla Schwarzenberga

Krátce poté, co bylo oznámeno, že ve Vídni zemřel bývalý ministr zahraničí České republiky a kandidát na prezidenta Karel Schwarzenberg,…

Spíše je třeba považovat za zázrak, že pro něj hlasovalo 45,19 procenta voličů a obdržel 2 241 171 hlasů. Obhroublý populista Zeman získal o 476 tisíc hlasů více.

Vévoda a okněžněný landkrabě

Karel Jan Nepomuk Josef Norbert Bedřich Antonín Vratislav Menas kníže ze Schwarzenbergu, okněžněný landkrabě v Kleggau, hrabě ze Schulzu a vévoda v Českém Krumlově se narodil v den, kdy si dnes připomínáme Den lidských práv, tedy 10. prosince, dva roky před válkou. Jeho rodina byla přitom obětí drastického omezování občanských i lidských práv, a snad i proto se pro Karla Schwarzenberga stala lidská práva celoživotním tématem. Ať už před Listopadem podporoval české disidenty, nebo se stal kancléřem prezidenta Václava Havla, až po působení ve funkci ministra zahraničních věcí.

Historie rodu Schwarzenbergů je fascinující kapitolou evropských dějin. Jejich erb s hlavou Turka, jemuž krkavec klove do hlavy, připomíná dobytí turecké pevnosti Raab v roce 1598. Zakladatel druhé rodové linie – sekundogenitury, z níž náš politik pochází, polní maršál Karel I. Filip ze Schwarzenbergu, vyhrál v roce 1813 nad Napoleonem v bitvě u Lipska. Jeho socha proto stojí na Schwarzenberském náměstí ve Vídni. 

Současný Karel VII. tak mohl poskytnout legendární radu, jak se jde k němu ve Vídni domů: „Půjdete po Schwarrrzenberg Strrrasse až na Schwarrrzenbergplatz a tam je Schwarrrzenberg Palais. A tam bydlim.“ Palác ale není jeho osobním majetkem, neboť většinu majetku spravuje knížecí nadace, jejímž předsedou je vládnoucí hlava rodu. Tou byl náš Karel díky tomu, že byl v roce 1962 adoptován posledním představitelem primogenitury Jindřichem ze Schwarzenbergu. Obě rodové linie se tím opět spojily. Restituce majetku starší a bohatší větve Schwarzenbergů se však po Listopadu nekonala, neboť tato rodina byla okradena v roce 1947 podle speciálního zákona, který vstoupil do dějin jako „Lex Schwarzenberg“. Na tomto zločinu se podílely s komunisty i demokratické strany. Majetek druhé rodové linie byl zabaven v roce 1948. Už předtím ale byli Schwarzenbergové okradeni nacisty, kteří na jejich majetek uvalili nucenou správu už v roce 1942, neboť byli považováni za „nebezpečí pro Říši“.

Dále čtěte

GALERIE: Karel Schwarzenberg patřil k nejvýraznějším osobnostem české politické scény

Potomek známého šlechtického rodu Karel Schwarzenberg, který v sobotu zemřel ve Vídni ve věku 85 let, patřil k nejvýraznějším osobnostem…

Karel jako dítě zažil zbytky šlechtického životního stylu, kdy rodina cestovala mezi svými zámky v Čimelicích, na Orlíku a pražským palácem ve Voršilské ulici. Rodiče dbali na jazykovou výbavu svých dětí až tak, že jeden týden mluvili doma všichni česky a druhý týden německy a další francouzsky nebo anglicky. Také nechodili do školy, ale měli domácí učitele. Směli se ale toulat přírodou, jež obklopovala zámek Orlík.  V Hvížďalově knize Knížecí život Karel vzpomínal, že si v deseti letech zamiloval překrásné údolí Vltavy, které už neexistuje, neboť ho zatopila Orlická přehrada. 

Okradená rodina

Právě v této době si Karla jednou zavolala matka a řekla mu, že budou muset odejít ze země a on, prvorozený, nebude dědit nic, co bylo pro něj určeno. Přitom otec Karel se dvakrát v době ohrožení republiky v roce 1938 a na počátku nacistické okupace postavil veřejně na stranu českého národa podpisem prohlášení české šlechty a odmítl se stát občanem třetí říše.

Paní Antonie Schwarzenbergová odjela s dětmi z komunistického Československa v prosinci 1948 oficiálně za nemocným manželem do Itálie. Zůstali ale u babičky v Salzburku, neboť se rozhodli pro exil a neměli jako orlická větev prakticky žádné peníze. Byli odkázáni na pomoc příbuzných. Později ve Vídni ale už jeho matka Antonie zavedla v jejich bytě známý společenský salon, v němž pořádala setkání s významnými osobnostmi, politiky, umělci a diplomaty. Mezi hosty byla například i matka J. F. Kennedyho. Zde začíná Schwarzenbergovo hlavní umění: networking, spojování lidí.

Karel Schwarzenberg studoval v Rakousku a v Německu lesnictví a právo. Univerzitu ale nedokončil, a když se stal po smrti Jindřicha Schwarzenberga v roce 1965 dědicem a představitelem obou linií rodu, musel se věnovat správě rodového majetku. Později se chlubil, že má v rakouské občance jako svoje povolání napsáno hostinský a lesník. 

Propojování lidí

Tento hostinský a lesník byl ale také prominentním hostem na všech evropských panovnických dvorech. O podobně starém španělském králi Juanu Carlosovi vyprávěl, jakou si užili legraci, když se kolem dvaceti spolu kamarádili. Šlechtické rody po celé Evropě spolu mají příbuzenské vztahy, které stále udržují. Jejich možnosti diplomacie a přemostění různých bariér jsou tudíž značné. Karel Schwarzenberg je využíval jak před revolucí k pomoci východoevropským disidentům, tak po návratu svobody, když jako kancléř přispíval k mezinárodním kontaktům prezidenta Václava Havla. 

Klíčovou rolí Karla Schwarzenberga v letech normalizace bylo předsednictví Mezinárodní helsinské federace, která sídlila ve Vídni a sdružovala buňky obránců lidských práv po celém východním bloku. Karel Schwarzenberg se jim jevil jako vhodným předsedou proto, že měl rozsáhlé styky, ale zároveň nebyl formálně politikem. Také jako švýcarský a rakouský občan mohl čas od času cestovat do komunistických zemí, kupříkladu na pohřby příbuzných. Například se v době normalizace podíval na zámek Orlík, aby ho ukázal svému synovi Janovi. Tehdy se mu ovšem dělalo špatně z toho, že si má koupit do svého vlastního domu vstupenku a zúčastnit se prohlídky po místnostech, kde intenzivně prožíval vzpomínky na své dětství a vybavil si, že cítí vůně, které vnímal jako dítě. 

Dále čtěte

Ve světě plném hrozeb potřebujeme silná média. Podpořte FORUM 24

Deník FORUM 24 vznikl jako Svobodné fórum v únoru 2015, aby se přidal mezi ty, kteří chtěli Českou republiku bránit…

Polistopadový politik

Schwarzenberg spojil svoji politickou dráhu s osobností Václava Havla. S jistou dávkou nadsázky lze říci, že v jeho vztahu k prezidentovi se projevil starý šlechtický návyk loajality vůči osobě panovníka. To s sebou neslo značně nekritické postoje tam, kde Havel jako politik neuspěl. Problematickou stránkou byl Havlův odpor vůči stranicko-politickému systému a jeho fantazírování o nepolitické politice. Lze předpokládat, že Schwarzenberg si od Havlova konceptu zřejmě zachovával odstup. Jestliže měl ale vůči „svému králi“ výhrady, tak si je nechával pro sebe. 

Mnohem podstatnější částí Schwarzenbergovy politické kariéry je jeho dvojí působení v roli ministra zahraničních věcí. Nejprve dva roky ve vládě Mirka Topolánka a pak tři roky ve vládě Petra Nečase. Zde Schwarzenberg představoval jasnou západní orientaci, která spolu s akcentem na lidská práva přinesla Česku značný kredit. Schwarzenberg má na tom značnou zásluhu. Je o to větší, že musel čelit nehorázné kampani komunistů a antizápadních nacionalistů, že slouží USA. Kromě podpory amerického radaru rozzuřil nacionalisty a komunisty svým úsilím o uznání státu Kosovo. Podle jejich zvrácené optiky se tím zachoval protislovansky. 

Kritiku si Schwarzenberg vysloužil i ve straně Zelených, kterou zastupoval v Topolánkově vládě. Schwarzenberg je opravdu svým způsobem „havlista“, pro kterého není stranictví zřejmě moc vážnou věcí a ekologickou politiku bere vážně. Na druhou stranu je také katolík, byť značně liberální, a ze samotné podstaty své výchovy i myšlení inklinuje k tradičním evropským hodnotám. To ho svedlo dohromady s Miroslavem Kalouskem k vybudování formace TOP 09, která má sice daleko do masové politické strany, ale alespoň představuje prozápadní, proevropský a přitom liberálně konzervativní kurz. Schwarzenberg dal této straně zřejmě to nejcennější, co měl, totiž své jméno. Je třeba mu přičíst k dobru, že na rozdíl od mnoha jiných spolustraníků Kalouska nikdy nezradil, a naopak stál při něm, když mu Babiš a ruská propaganda nasazovali psí hlavu. 

Osobní závěr

Závěr tohoto portrétu bych rád učinil trochu osobní. Když jsem stál čerstvě jako šéfredaktor v čele Lidových novin a vydavatel mi sdělil, že náš deník do tří měsíců zavře, když mu nenajdu kupce, byl to Karel Schwarzenberg, kdo naší redakci zcela neokázale a bez váhání pomohl. Seznámil mě s vídeňským vydavatelem a šéfredaktorem listu Der Standard Oskarem Bronerem, který projevil o Lidové noviny zájem a tím je zachránil před zavřením a umožnil jejich následný prodej a další existenci. Ačkoli to nedopadlo podle našeho společného projektu, tak bez Schwarzenbergovy pomoci by nevznikl o noviny na vydavatelské scéně patřičný zájem. Tehdy mě nechával bydlet ve svém bytě v konírně vídeňského paláce. A to jsem pár měsíců předtím nesl zodpovědnost za publikaci článku o jeho bohatství, za který mi pak telefonicky vynadal, ovšem s grácií. „Měl byste se, pane šéfrrrredaktorrre, naučit dělat rešerrrrše.“ Nic mu ale pak nebránilo v tom, aby mi velkoryse pomohl, aniž tím cokoli sledoval sám pro sebe.

Z jednoho nedávného setkání s Karlem Schwarzenbergem mi zůstala pozoruhodná vzpomínka, která ukazuje, jak hluboce vypěstovaný vztah měl již od dětství k osudu naší společnosti a našeho státu. Vyprávěl, jak mu v březnu 1948 bylo právě 11 let a ležel doma ve Schwarzenberském paláci ve Voršilské ulici s angínou. Ten palác není zdaleka tak honosný jako ten, co je na Hradčanech a ukradli ho hlubocké větvi rodu. Nemocný Karel poslouchal pořád rádio a ostře přitom vnímal vše, co se na politické scéně dělo. Vzpomínal, jak v těch dnech ještě často táhly po blízké Národní třídě komunisty organizované průvody včetně ozbrojených Lidových milicí. Bylo to jen pár dní po puči, kterým KSČ uchvátila moc a začal totalitní režim. Karel je mohl vidět z okna paláce. Tehdy najednou uslyšel z rozhlasu zprávu, že zemřel ministr Jan Masaryk. Pro mnoho lidí byl symbolem kontinuity s demokratickou první republikou a pro Schwarzenbergy byl navíc i rodinným známým. Malý Karel vylezl v pyžamu z postele a ve stoje u rozhlasu salutoval a plakal.

Karel Schwarzenberg byl v Rakousku Rakušanem a ve Švýcarsku Švýcarem. V Curychu byl Curyšanem, neboť tam má rodina domovské právo. V Praze byl ale Pražanem a v Česku byl Čechem. Byla to jeho první a nejmilejší identita, jakkoli se mu musela při špinavých útocích na jeho osobu jevit často poněkud hořkou.