Všechno je jinak, jak s oblibou říká prezident Zeman. Bezprostředně po krajských volbách to vypadalo jednoznačně: ČSSD přišla o všechny „své“ kraje kromě dvou, triumfuje Babišovo ANO. To, co se teď rýsuje, není až tak jednoduché. ANO sice dostalo ve velké většině krajů i celkově nejvíc hlasů a získalo nejvíc mandátů, ale zdaleka ne dominanci na krajské scéně. Není vyloučeno, že se mu nakonec podaří obsadit jen čtyři hejtmanské posty.

Přesto je teď ANO i tak na krajské scéně nejsilnějším hráčem. Minimálně ve dvou případech (Ústecký a Středočeský kraj) je přitom jeho rezignace na nejvyšší funkci v kraji dobrovolný, racionální a promyšlený politický tah. A vytvořilo si dobrou výchozí pozici pro volby do Poslanecké sněmovny v příštím roce. „Staré pořádky“ (to jest polistopadová demokracie) jsou ohroženy víc než před volbami, a to už je co říci.

Teď se ovšem kraje nedělí na ty, kde „zvítězilo ANO“, a na ty ostatní, ale do dvou docela jiných skupin.

Do té první patří kraje, kde se koalice vytvářejí systémem „každý s každým“. Politika se mění v jakýsi veselý tanec mrtvých, v politický gruppensex, v němž zábrany, které ještě panují (nikdy s komunisty!), působí už jen jako jakýsi zbytkový, nedůstojný a neúčinný alibismus. První zásadní věc je, že ANO bylo – např. na rozdíl od komunistů – všemi ostatními stranami bez odporu integrováno do politického systému ČR jako jeho neproblematická součást. A druhá zásadní věc je, že tento nový kumpán okázalé odmítání komunistů nejenže nesdílí (což předem avizoval), ale dokonce jim v Ústeckém kraji velkoryse nabízí hejtmanský úřad.

Posuďte sami: Jádrem koalice v Olomouckém kraji je ANO, ČSSD a ODS. Zlomyslník by řekl, že pan Babiš byl přijat do místního matrixu. Lidovci se octli v opozici (to je majstrštyk, dostat lidovce do opozice je stejně obtížné jako dostat kočku do vody).

V Jihomoravském kraji tvoří silné a přitažlivé jádro budoucí koalice ANO, KDU-ČSL, Koalice pro jižní Moravu a TOP 09 se sdružením Žít Brno (upozorňuji, že bez spoluúčasti TOP 09 by „jádro“ ztratilo většinu, a tedy i přitažlivost).

Ve Středočeském kraji jsou jádrem budoucí koalice ANO, STAN a TOP 09 (a zase, bez TOP 09 by jádro nemělo většinu). O účast prý usiluje i ODS, ale až tak ji už nepotřebují.

V Liberci, kde ANO „nezvítězilo“, se bez problému dostane do koalice. Ani tady už nikoho dalšího nebudou potřebovat.

V Jihočeském kraji, kde zvítězila ČSSD, vzniká tvrdé jádro ČSSD a ANO. Budou muset ještě někoho přibrat, ale v rámci systému „každý s každým“ si mohou vybírat. Navíc současný a budoucí hejtman Zimola, Zemanův člověk, chystá nepřímý a záludný útok na Sobotkovu „celostátní“ koalici přes církevní restituce. Může v tom počítat s Babišovou i Zemanovou podporou.

A ve Zlínském kraji, kde je na prvním místě KDU-ČSL, oslavují návrat Jiřího Čunka: Pod jeho rukama se rodí koalice lidovců s ANO a STAN.

Výčet není úplný, vybral jsem jen nejkřuplavější ukázky vznikajících politických nevěstinců na krajské úrovni. Je tu však také druhá, samozřejmě menší skupina – kraje, v nichž se Babišovo hnutí do koalice nedostalo: Královéhradecký, Pardubický a Plzeňský. Zatímco v Pardubickém a Plzeňském kraji se to dalo čekat (vítězství ANO nebylo nijak omračující a ve městě Plzni už koalice bez Babiše nějaký čas funguje), v Hradci Králové to bylo aspoň pro mne překvapivé. Navíc to udělali jako první, bleskově a bez váhání.

Tyto koalice to nebudou mít lehké. Nejde jen o to, že plzeňská i ta pardubická disponují v krajském zastupitelstvu jen nejtěsnější většinou. Hlavně a především, jejich vznik provázely hněvivé reakce těch, kterým se nehodí do krámu: od Andreje Babiše a od prezidenta Zemana.

Podle Zemanova mluvčího Ovčáčka si prezident myslí, že vytvoření koalice proti vítězné straně je nesportovní a že je to zrada na voličích. To je ovšem směšný nesmysl: Politický život u nás není něco, na co se díváme jako na utkání Sparty se Slávií, jsme v něm až po uši a máme příležitost i právo se do toho plést. Panu prezidentovi to jistě nemusím vykládat. A za koalicemi stojí samozřejmě většina voličů v těch krajích, tak jakápak zrada.

Pan Babiš argumentuje jako obvykle tím, že se na něho všichni domluvili, aby mohli krýt své minulé i budoucí špinavé kšefty. Tedy domluvili se politici, kteří nám pětadvacet let vládli, nemakali a kradli, aby mohli nemakat a krást dál. A u toho je třeba se zastavit.

Protagonisté koalic zvolili většinou „nechumelistickou“ taktiku. Nic zvláštního se neděje, prostě jedna strana při vytváření koalice vypadla, shodou okolností to bylo právě ANO. Babišovo hnutí je navíc v politice ještě nezkušený nováček. Exministr Heger z TOP 09 dokonce prohlásil, že v krajích jde v politice o konkrétní úkoly a ne o nějakou ideologii. Je mi líto, ale argumentace tohoto typu žene vodu na Babišův (a Zemanův) mlýn. Když někdo při vytváření koalice vynechá nejsilnější stranu, smí to samozřejmě udělat, ale musí k tomu mít pádný a přesvědčivý důvod. Takový, aby si lidé na první poslech neřekli: Zamlouváte to, kecáte, holoubkové. A takový pádný a přesvědčivý důvod tu samozřejmě je.

Je totiž třeba především přesvědčit veřejnost, a také sebe samy, o základní věci: Pan Babiš má, nebo měl by mít pravdu, když tvrdí, že on je „chybou v systému“, které se jeho protivníci chtějí zbavit. Totiž chybou v polistopadovém demokratickém systému, který nazývá opovržlivě „starými pořádky“. Podařilo se mu vytvořit multifunkční mocenský konglomerát, zároveň mohutný koncern, silnou politickou partaj a mediální impérium, zhoubný nádor, který demokratické „Staré pořádky“ rozežírá a ochromuje.

Je nejen možné, ale dokonce zapotřebí, aby se uskupení, která se (stejně jako já) k polistopadovým demokratickým pořádkům hlásí, k obraně a podpoře polistopadové demokracie spojila. A to na všech úrovních, od komunální po celostátní. Úkol to není v první řadě negativní, tedy „Antibabiš“, ale pozitivní: obrana a upevňování demokracie na všech jejích úrovních.

Je legitimní a nutné, když o to usilují krajští politici, a musí mít odvahu se k tomu výslovně a veřejně přihlásit. Je to jejich povinnost. Pokud tak neučiní, pokud budou předstírat, jak je u nás dnes zvykem, že se vlastně nic neděje, nemají proti panu Babišovi nejmenší šanci.

A je věcí těch, co tyto lidi volili, těch, co tvoří členskou základnu stran a hnutí, které reprezentují, i těch, co jejich činnost nezávisle posuzují, aby je na tuto jejich povinnost, kterou na sebe zcela dobrovolně vzali, neustále a důrazně upozorňovali. Což sám za sebe právě činím.

Další články Bohumila Doležala si můžete přečíst v jeho internetovém politickém zápisníku Události.