Nevýhodou každého přirovnání je, že vede ke zjednodušení. Je-li zjednodušení přijatelné, nebo ne, závisí na míře zobecnění a také myšlenkovém posunu, k němuž nutně dojde. Zjednodušení, kterého se dnes odpoledne dopustil ministr Zaorálek, když přirovnal nositele nobelovy ceny míru Jeho Svatost 14. dalajlamu ke Konradu Henleinovi, je zcela nepřijatelné.

Ministr zahraniční Lubomír Zaorálek se dnes zúčastnil setkání čtyř ústavních činitelů na Pražském hradě. Výsledkem tohoto setkání bylo usnesení, že pročínské prohlášení, které bylo mnohými představiteli z řad opozičních, ale i vládních poliků a ze strany občanské společnosti kritizováno, bylo zcela v pořádku. Ministr Zaorálek navíc po schůzce novinářům sdělil, že rozčílení čínské strany rozumí. Aby novinářům a občanům naší země lépe vysvětlil míru diplomatického faux pas, kterého se údajně ministr Herman dopustil tím, že se s dalajlamou sešel, přirovnal Jeho Svatost jako exilového vůdce Tibetu ke Konradu Henleinovi, vrchnímu představiteli sudetoněmecké strany.

Zaorálek se brání tím, že použitím nepřijatelného přirovnání chtěl ilustrovat nezávidění hodnou situaci, v které se Čína ocitla. Není zřejmé, proč se Zaorálek s takovým nasazením stará o to, aby byli všichni schopni čínskému rozhořčení porozumět. Bylo-li cílem jeho přirovnání vysvětlit „zaostalému“ českému člověku míru prohřešku ministra Hermana vzhledem k Říši středu, pak se mu to nepovedlo. Nebo zase nejsme adresátem tohoto přirovnání my Češi, ale čínská strana, která od onoho setkání ministra Hermana s dalajlamou hrozí vším možným?

Lidé nejsou hloupí, pane ministře. Protože vědí, že kočka není pes a že včera není dnes, vědí o to spíše to, že dalajlama není Henlein, že nositel nobelovy ceny míru opravdu není válečný zločinec.